Omotala si šálu kolem krku, dopla poslední knoflík na červeném kabátu a vyrazila po ošlapaných schodech ven. Nemělo smysl se déle zdržovat, potřebovala na čerstvý vzduch. Z celodenní práce v kuchyni, směsi vůní rybí polévky a dopékající se kuby, se jí motala hlava. Nebo možná z hladu. Držela se starého zvyku a od rána, kdy se vykulila z pod duchny, se nenajedla. Nedoufala, že by zahlédla zlaté prasátko, ostatně cokoliv zlatavé barvy. Pečlivě za sebou zamkla těžké dřevěné dveře a letmým pohledem zkontrolovala výlohu. Dnes večer se do jejího krámku na rohu Křivého náměstí již nikdo nepřijde pokochat, zadýchat na sklo, aby bylo vidět na titěrné cukroví vyskládané v úhledných řádcích po obou stranách perníkového betlému, který každý rok zdokonalovala a přidávala mu jednu postavičku, jež se pak děti i dospělí snažili odhalit, nikdo nevstoupí doprovázený lehkým zacinkáním zvonku nad dveřmi, aby přivřel oči a nasál omamnou vůni vanilky a skořice. Byl Štědrý den, obyvatelé Městečka budou u svých slavnostních tabulí, s rodinou.
Klíč uložila do kapsičky u boku a prsty skryla před štiplavým mrazem do rukávníku. Kráčela pomalu čerstvou nadílkou sněhu, který jí křupal pod nohama. Z oken domů a pyšných lamp stojících co pár kroků před podloubími a krámky se linulo měkké žluté světlo, které jakoby se mazlilo s tmou vystupující z koutů, z pod větví vzrostlého, pentlemi a slaměnými ozdobičkami ověšeného smrku uprostřed náměstí. Z nebe se v tichosti snášely vločky. Dopadaly Barborce do černých vlasů, na čelo i tváře a něžně hnízdily vedle zbytečků mouky.
Měla by zamířit ke kostelu, velkolepé stavbě na opačném konci náměstí, ale nohy ji táhly jinam. Samovolně odbočily úzkou uličkou mezi dům hospodského a tetky Šestákové, dál mezi domy ctihodných občanů Městečka až na samý kraj, do mírného kopečku ke hřbitovu. Nebála se a již dávno přestala plakat, když viděla křivolakou zeď poslepovanou z nesourodých kamenů a lán plápolajících svíček. Po paměti prošla k severnímu konci, k hrobu skrytému za neudržovanou kapličkou.
Tam, v chladné zemi pod vrstvou sněhu, leželi všichni. Barborka zaklonila hlavu a místo na hrob se zahleděla na černé nebe, z kterého s lehkostí letu pírka sypaly jednotlivé vločky. Zhluboka se nadechla, polkla a donutila se usmát.
,,Myslím na vás," zašeptala. Představila si maminky obličej, ne zničený souchotinami, ale krásný, rozzářený, usměvavý, s rudými rty a veselýma očima, tatínkův takový, jaký si vybavila, než se z něj vytratila radost i život. Marušku i Magdalénku, roztancované a rozjásané, i když rodiče následovaly do roka.
Znovu povytáhla koutky v jemném úsměvu. ,,Sněží," vytáhla ruku z rukávníku a dotkla se chladivé nadílky na náhrobku. ,,a Světlance se narodil včera chlapeček. Jiřík ho pojmenovala, má zelené oči a neuvěřitelnou hřívu hnědých vlasů, jakoby netrávil čas v lůně, ale u holiče."
Povzdechla si, někdy její předsevzetí nosit jen dobré zprávy nebylo jednoduché. Promnula si tuhnoucí ruce a začala potichu broukat koledu, přestavujícíc si doprovázející hudbu.

Rozloučila se a vracela se stejnou cestou zpět. Nečekala na ni rodina, jen teplo samotářského domova. Přesto byla vděčná. Měla se kam vrátit, oheň, u kterého se zahřát, jídlo k nasycení a koneckonců i živnost, při níž svou prací rozdávala lidem radost. Zastavila se na chviličku u ozdobeného stromu. V nose ji šimral ledový vzduch a tváře začínaly od mrazu štípat.
,,U všech rohatých!" zaječela a klopýtla zpátky, když se jedna z větví pohnula a proměnila se ve statného muže.

,,Omlouvám se, slečno," muž si sáhl k lemu vysokého klobouku a lehce ho nadzvedl ve formálním pozdravu.

Barborka si zakryla dlaní ústa. Musela se hodně snažit, aby se nesmála vlastní hlouposti.
,,Ne, to já se omlouvám, pane. Vůbec jsem si vás nevšimla."

,,Není divu, je krásná noc," přikývl.
Stál v uctivé vzdálenosti, oblečený do dlouhého černého kabátu a vysokých kožených bot. V ruce svíral malou cestovní kabelu a hůl se zdobenou hlavicí.

,,Proč... proč jste venku?" osmělila se po chvíli váhavého ticha.

,,Myslíte, proč nesedím v teple u krbu?"

,,Nu, ano," pokrčila rameny. Možná to byla neomalenost na takovou věc se ptát cizince, o cizince rozhodně šlo, obyvatele Městečka znala, ale vánoční nálada sálající z každého kousku náměstí jakoby ji ponoukala, schvalovala jistou míru drzosti.

,,Přijel jsem za obchodem. A navštívit příbuzné, ale jaksi jsem je nezastihl," promnul si krk a upřel na Barborku pohled, ,,živé. A co vy? Jaktože neprostíráte stůl, nechystáte dobroty?"

,,Nemám pro koho," odvětila popravdě. Zamrazilo ji mezi lopatkami.
Nejistě přešlápla z nohu na nohu. ,,Víte, není to moc, ale mám polévku a kubu. A pořádnou zásobu cukroví," mrkla, polkla neexistující sousto a o krok přistoupila k neznámému muži, ,,mohla bych vás pozvat."

,,To se nesluší. Nemůžete si přece domů přivézt cizince."

,,Jsou Vánoce," zaprotestovala mírně.
,,A to vás ochrání? Jste nerozumná," mírně se k Barborce naklonil.

,,A vy paličatý. Nenabízím vám sňatek ani společné lože, nýbrž večeři," založila ruce v bok.

Rozesmál se hlubokým, chraplavým smíchem. ,,Tak to ovšem nemůžu odmítnout."

,,Barbora," nabídla mu zkřehlou ruku.

,,Bedřich Alastor," stáhl si rukavici, vzal její drobnou dlaň do své, výrazně větší a přitáhl si ji ke rtům a letmo ji políbil na hřbet ruky, ,,k vaším službám."

Z kůže, kde se Barborky dotkl, jí prostupovala prazvláštní horkost, zachvěla se.
Nabídl jí rámě, zavěsila se do něj a loudavým krokem vyrazili k domku číslo dvacet jedna.

Zastavil se na prahu krámku, jako všichni zákazníci, mírně zaražený, roztaženým chřípím nasávající lákavé těžké vůně, vstřebávající nenápadné kouzlo cukrářského obchůdku. Pohledem klouzal po naleštěných temně hnědých policích s vyskládanými plechovými krabičkami, řadách různého cukroví a sušenek vyskládaných na keramických tácech, k omšelým, přesto majestátním vahám.
,,Čarujete, slečno?" zeptal se znenadání, ještě než Barborka za sebou zavřela dveře.

,,Pokud pečení považujete za magii..." zasmála se.

Prošla obchůdkem a otevřela dveře vedoucí do kuchyně. ,,Pojďte, tedy jestli se nebojíte."

Bedřich si sundal klobouk, oklepal z něj sníh a vyrazil za Barborou. Na tváři s několikadenním strniskem se mu usadil prazvláštní výraz.

Prošli kuchyní do skromného obýváku, v krbu praskal oheň, na malém stolku bylo prostřeno pro dva. Barborka postupně zapalovala svíčky, až pokojík zaplavilo měkké, mihotavé světlo. Neměla toho moc, ale stačilo to. Po tatínkovi bytelné křeslo s vyšitými tulipány, které ji objímalo, kdykoliv do něj nechala klesnout své unavené tělo, maminčina knihovna s příběhy staršími než sám čas a několika knihami psanými rukou jejich předků, knihy receptů předávané z generace na generaci, listy tenké, dýchající tajemstvím, ty byly na nejvyšší polici, střežené jako největší poklad.
Přesně do těch míst mířil pohled Bedřicha Alastora. Věděl své.

Usadila Bedřicha ke stolu a odběhla do kuchyně pro hrnec s polévkou, pec ji udržela krásně horkou.

,,Měla jste prostřeno pro dva, Barborko."

,,Pro nečekaného hosta, tak se to u nás doma traduje. Dneska se to docela hodilo, nemyslíte?" obdařila ho úsměvem a pustila se do jídla. V břiše ji už řádně kručilo.
Po očku si prohlížela Bedřicha. Dobře oblečený, s uhlazeným projevem, uhrančivýma modrozelenýma očima, ostře řezanými rysy, téměř tvrdými, nesmlouvavými rty. Jaká tajemství skrývá? Kým je a kam kráčí? Co jeho nenadálé objevení znamená? Přes stádo otázek prohánějících se v její hlavě, nevzbuzoval v ní pocit nebezpečí, spíše naopak. Jakoby ji něco k Bedřichovi táhlo, jako můru ke světlu.

,,Jaká je vaše profese, smím-li se ptát?" dala průchod své zvědavosti, doufajíc, že Bedřich se rozpovídá.

,,Ptát se můžete na cokoliv, pokud jste si jistá, že chcete znát odpověď," usmál se napůl úst.

,,Pravda nikomu nemůže ublížit."

,,Máte příliš čistou duši, Barborko. Pravda má sílu zabíjet."

Na okamžik se zarazila. ,,Přesto, chtěla bych to vědět." Neměla ve zvyku couvat.

,,Zabíjím,"
Barborka se zakuckala, sevřelo se jí hrdlo a do očí vyhrkly slzy.
Bedřich jí lehce stiskl levačku.
,,Zabíjím nestvůry. Nelidská stvoření, zpotvořence z pekla."

Chtěla se odtáhnout, chtěla zmizet, ale něco ji pudilo obráceným směrem. K Bedřichovi. Neodtáhla ruku, otočila ji naopak, dlaní vzhůru. Cítila jeho samotu, odlišnost nutící jeho duši do vlastního vězení.
,,Jste sám," vyhrkla.

,,A vy cítíte víc, než byste měla," zamračil se.

,,A to je špatně?"

,,Pozvala jste vraha na štědrovečerní večeři, neutekla jste s vřískotem."

,,Možná jsem opravdu jen hloupá, možná věřím v dobro," odvětila šeptem.

,,Nosíte ho v sobě, rozdáváte ho na potkání známým i cizím. Ani o tom nevíte, jestli se nepletu. Víte přesně, proč lidé milují vaše cukroví, zákusky, čokoládu?"

,,A vy to snad víte? Nikdy jste tu nebyl. Nemůžete tušit, jestli se mi v řemeslu daří," zaškaredila se na něj, jakoby zaútočil na něco citlivého, bytostně niterního, soukromého.

,,Daří. Lidé vás mají rádi, vaši práci. Obdivují se vám, ale nikdo ne dost natolik, aby před vámi poklekl a požádal vás o ruku. Aniž by si to uvědomovali, bojí se vás."

Nikdy nad tím nepřemýšlela, brala život i svou samotu tak jak přicházela. Osud, nic víc, nic míň.

,,Bedřichu, čím to tedy je?" chtěla být protivná, rýpavá, trochu se cizinci vysmát, ale tváří v tvář jeho vážné důstojnosti to nešlo.

,,Zdědila jste pradávné recepty a ještě starší nadání. Do svých výrobků vkládáte střípky magie," odpověděl a zlehka ji přejel mozolnatým palcem po kloubech ruky.

,,Takže nakonec jsem čarodějnice, jedna z těch, která skončí na seznamu vašich obětí?" zachvěla se, i když jí dávno nebylo chladno. Nemělo smysl se Bedřichem Alastorem přít, jeho slova vysvětlovala to, co sama nikdy neodhalila, co zůstávalo skryto jejímu vědomí.
,,Pozvala jsem si do domu vlastního soudce a kata?" zeptala se tichým, přesto důrazným hlasem.

Zasmál se, bez známky pobavení. ,,Kdepak. Sám bych propadl peklu, kdybych ublížil člověku praktikujícímu bílou magii. Děláte svět krásnější, lepší. Stojíte na druhém pólu, jako protiváha těch, které lovím."

V tichu doprovázeném jen praskáním dřeva v plamenech dojedli polévku. Barborka z kuchyně přinesla pekáč s kubou, nejdříve nandala Bedřichovi a pak sama sobě. Kdyby přes den nevyhladověla do mrtě, nejspíš by už nejedla.
Svou zvláštní návštěvou pro Barborku něco změnil, malinko pootočil optiku, kterým sledovala svět kolem sebe, najednou byl menší a krutější.
,,Já," začala opatrně, polykajíc kroupy s hříbky, ,,nechci...bude to tak napořád?"
,,Samota?" ujistil se, i když odpověď Barborce četl v lesknoucích se očích.
Přikývla.
,,Ano."
Zamrkala, aby rozehnala slzy tlačící se pod víčky. Asi to tak má být. Rozdávat, ale nedostávat.

Tentokráte ji sevřel ruku do obou dlaní. ,,Barborko, vím, že jsem příliš smělý a troufalý, ale už se životem protloukám dost dlouho na to, abych věděl, že bych jeho zbytek litoval, kdybych se nezeptal," naklonil se trochu blíž, až cítila jeho dech na tváři, ,,půjdete se mnou? Jako můj zázrak, moje světlo, moje víra, že dobro nezmizelo?"