Kam mě nohy donesou
Ne, ne, ne. Stokrát ne, tohle nemůže být pravda. Zaúpěla jsem jako raněné zvíře a zvedla hlavu k nebi. Vysmívalo se mi svou dokonalostí bez jediného mráčku. Mělo by hořce plakat, přikrýt každý paprsek těžkými kovově šedými mraky a spustit nekonečný lijavec. Místo toho mě do obličeje pálilo polední slunce.
Přikrčila jsem se a s nechutí otřela dlaní krev ze svých stehen.
Krev mi nevadila, zvykla jsem si ji vídat při nekonečných bojůvkách, které se přes naši vesnici přelévaly s pravidelností přílivu. Zlámané kosti, proseknutá kůže, i vyvalené vnitřnosti, které si v marné naději umírající ubožák tisknul dlaněmi zpět do břicha, nic z toho mě nepřekvapilo. Ale tahle krev, ta byla jiná. Znamenala konec. Konec mého sladkého dětství, doby chráněné.
Otřela jsem si osamělou slzu, jež mi klouzala po tváři.
Narovnala jsem se, uhladila záhyby na sukni a vykročila podél zurčícího potůčku zpět do vsi. Chodidla mi hladily hebounké bochánky mechu, z větví vysokých dubů se ozývalo prozpěvování opeřenců, ale dnes mi nic z toho radost nepřinášelo. Nenutilo mě v radosti si poskočit, ponořit dlaně do křišťálové vody, nebo zkoumat rozkvetlé barvínky. Břicho se mi svíralo strachy a čímsi jiným, nepoznaným. Jsem žena. Necítím se tak ani o mák víc, než včera večer. Jen to nikoho nezajímá. Pro ostatní to znamená jediné, důvod k oslavě, k veselici, jež se na mě chystala. Zachmuřila jsem se a lehce potřásla hlavou, jako bych mohla zahnat nechtěné myšlenky.
Prošla jsem mezi nízkými ohradami s dobytkem, skrz bylinkovou zahrádku, rovnou k prostému domku, jež se krčil v jejím rohu, jako by se rostlin bál a postupně, během dlouhých let jim ustupoval. Sehla jsem se a pohladila nepravidelný kopeček mateřídoušky zvedajíc k nebi nasládlou vůni. V téhle zahrádce mezi trsy bylinek, roztodivných narůžovělých a zelenkavých hub jsem se cítila víc doma, než na druhé straně vsi, ve stavení svého otce.
Dearbhail, bělovlasá stařena, otevřela dveře dřív, než jsem k nim došla. Opírala se rukou s pokroucenými klouby a seschlou tenkou kůží o dřevěnou hůl a druhou si přidržovala na hrudi vyšívaný šál, jediný svůj cenný majetek, jak s láskou říkávala. Upřela na mě své nevidoucí, stářím zakalené oči. Zachvěla jsem se, četla ve mně jako v otevřené knize, aniž by tušila, jak se tvářím, kam se dívám či odkud jsem přišla.
,,Dnes, Sláinte?"
Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Netušila jsem, jak to dělala. Musela ji políbit samotná bohyně a nebo přece jen byla čarodějka, jak tvrdil otec. Lidé se jí se špatně skrývaným strachem vyhýbali a k jejímu prahu zavítali, jen když do jejich obydlí vtrhla nemoc, s níž si Colla, náš léčitel, nevěděl rady. Děsili se jejích slepých očí a ostrého, příliš pravdivého jazyka.
,,Měla by ses připravit,"
,,Já..."
,,Máš strach. Jako každé děvče. Pojď sem."
Poslechla jsem a došla těsně k staré ženě. Položila mi chladnou dlaň na podbřišek. ,,Epona nás tak stvořila, je to její vůle. Obdarovala nás, když nám umožnila nosit dítě."
,,Ale..." naprázdno jsem polkla. ,,Dearbhail, víš komu mě otec slíbil?"
,,Určitě vybral dobře, je to rozumný muž."
,,Garbhanovi," procedila jsem mezi zuby.
,,Neznám ho," odpověděla klidně.
,,Bydlí nahoře na Planinách, sám se svým stádem krav."
,,A to z něj dělá špatného muže?" podivila se s lehkým úsměvem.
Ne, ale jeho hladový pohled ano. Otřásla jsem se při vzpomínce na minulý Samhain, kdy přišel za obchodem do vsi a nad korbelem medoviny se domluvil s mým otcem. Nevěřícně jsem hleděla, jak mu otec nabídl, že můžu jít s ním hned. Nesouhlasil, jen protože zvyk velel jinak, jak mu připomnělo několik sousedů. Kdyby se tenkráte domlouvali u našeho ohně a ne na obecní slavnosti, zimu bych nejspíše trávila na samotě s Garbhanem.
,,Nechci ho," odvětila jsem prostě.
,,A co bys chtěla?" zvedla dlaň k mému obličeji a lehce mě pohladila po tváři.
,,Vybrat si," vyhrkla jsem. Měla jsem dost času k rozmýšlení. Sedmero úplňků přešlo, ale nic neotupilo můj strach ze šlachovitého, větrem ošlehaného muže s tvrdými rysy.
,,Vybrala bys lépe?"
Netuším. Znám sotva dvě desítky chlapců. Byli by lepší? Vysoký Iúrnan se srandovním přeskakujícím hlasem? Pihovatý Laise? Zadumaný Machar? Copak já vím?
,,Nechci být ničí ženou," šeptla jsem temnou myšlenku, která mi tančila v lebce jako lesní víla.
Dearbhail se smutně usmála, jakoby věděla víc, než já sama. ,,Tvé srdce tě povede po správné cestě," odvětila skřehotavým hlasem, otočila se na patě a šouravým krokem zmizela v šeru svého obydlí.
Nic víc, přání štěstí, rozloučení, nic. Utrhla jsem si větvičku meduňky a rozeběhla se k vlastnímu domovu.
***
,,Kradeš?"
Trhla jsem sebou, provazce deště mi bušily do hlavy i do zad s takovou silou, že jsem ho neslyšela přicházet. Neslyšela jsem nic, než vodu padající v neúprosném množství z černého nebe a vlastí krev bubnující v uších. Ohlédla jsem se přes rameno, ale nohy se již připravovaly na úprk. ,,Ne. Chtěla jsem se jen schovat před deštěm. Je mi zima," zuby mi o sebe drkotaly a plášť dávno nechránil před nepřízní počasí.
,,V kurníku?"
,,Jsem malá," pokrčila jsem rameny.
,,Ale slepice bys nepotěšila. Pojd dovnitř, dám ti polévku."
Nevěřícně jsem se podívala na muže, sotva jsem rozpoznala jeho obrysy proti lesu splývajícím s temnými mraky. Když se otočím a poběžím po cestě dál do vesnice, možná najdu stáj nebo stodolu, kde se skryji, nebo tenhle hromotluk vyrazí za mnou a bude se mnou konec. A nabídka polévky zněla neuvěřitelně lákavě. Teplo a jídlo. Něco, co jsem dva dny postrádala. Nechtěla jsem si připustit, že vstoupit do obydlí neznámého chlapa se může rovnat sebevraždě, nebo ještě něčemu horšímu. Zakručelo mi v břiše a bylo rozhodnuto.
Následovala jsem ho přes rozbahněný dvorek k podlouhlému stavení, kterému jsem se snažila vyhnout při svém příchodu. Jak vůbec o mně v té tmě a dešti věděl? Otevřel dveře, ovanul mě teplý vlhký vzduch prosycený vůní vařeného masa a obyčejného živobytí. Přiťapal ke mně chlupatý černobíle strakatý pes velikosti poníka, zastavil se na zápraží a s tichým ňufnutím mi strčil čumákem do břicha.
,,Chlupáči, nechej ji," promluvil klidně muž a ukázal na místo u otevřeného ohně, nad kterém v kotlíku cosi bublalo.
Pes se po dvou otočkách poslušně uvelebil na ušlapané slámě, hlavu si položil na mohutné tlapy a dál mě pozoroval krvavýma očima.
,,Odsvleč se," zabručel muž vedle mě.
,,Co-o?" vykoktala jsem.
,,Crčí z tebe voda. Najdu ti něco suchého," odvětil věcně a poodešel do druhé místnosti, jež byla oddělená pruhem lněné látky.
Stála jsem jako přikovaná, zády otočená k ohni, který pomalu začal ohřívat mé promrzlé tělo.
Vrátil se a zastavil na dva kroky přede mnou, v ruce držel šaty. ,,Hodláš se nachladit, děvče?" mohutné obočí v podmračeném obličeji mu povyjelo k uhlově černým vlasům.
,,Já..." moje prsty se nebyly ochotné hýbat, držela jsem promočený plášť těsně u sebe, jakoby mě mohl ochránit.
Muž si založil mohutná předloktí přes nahý svalnatý hrudník. ,,U všech démonů, sundej ze sebe ty hadry. Nebudu se koukat," dodal s polovičatým úsměvem.
Podal mi šaty, vybral z poličky na stěně misku a otočil se bokem ke mně, aby nabral z kotlíku polévku. Sledovala jsem ho ostřížím pohledem, zbavila se rychle mokrého oblečení a přes hlavu si přetáhla šaty.
,,Sedni si támhle," máchl paží ke stolu z hrubě otesaných prken a lavicí přitaženou k ohni. Položil misku přede mne a sedl si naproti. Propletl prsty rukou před sebou na stole a prohlížel si mě šedýma očima, v nichž se odrážely jednotlivé plameny.
,,Jak se jmenuješ, děvče?"
,,Sláinte," odpověděla jsem po chvilce zaváhání.
,,Sólas," nadzvedl pravačku v naznačeném pozdravu. Hřbety obou rukou i předloktí mu křižovaly jizvy. Rovné, paprsčité, bílé i narůžovělé.
,,Jsi kovář?" vyhrkla jsem s plnou pusou.
Přikývl. Promnul si vousy a nepatrně uklonil hlavu do strany. ,,Co jsi provedla?"
Kousla jsem se do tváře a sklopila pohled. Zamíchala jsem lžící v polévce, popohnala zeleninu ze strany na stranu, než jsem se na něj znovu podívala. Čekal. Nepodupával, nenadával.
,,Nechtěla jsem se vdávat," přiznala jsem malým hláskem. Před tímhle obrem vypadal můj důvod k útěku snad přes půlku Carhaix směšně. I Garbhan proti němu vypadal směšně, jako vyhladovělý trpaslík. Zatnula jsem zuby. Neskočila jsem z deště rovnou do plné kádě?
Sólas se rozřehtal, až se zatřásl stůl, o který se opíral břichem. Na poslední chvíli jsem zachytila misku poskakující ke kraji. Zároveň se z druhé místnosti ozvalo dětské zakňourání následované škytavým pláčem.
,,U Succela!" zaklel a okamžitě se přestal smát. Praštil dlaní do stolu a drapal se do stoje. Dětský nářek zesiloval, až se rozléhal celým stavením. Vyběhla jsem za ním, málem jsme se srazili ve dveřích. Ve svých obrovských dlaních držel miminko, vřeštělo, mračilo se a rozhazovalo ručičkama zatnutýma v pěst.
Sólas se zatvářil nešťastně, než ho k sobě s překvapivou něžností přivinul.
,,Kde máš ženu?" zeptala jsem se opatrně a prohlížela si stále plačící miminko. Nebylo čerstvě narozené, ale ještě nemohlo odrůst prsu.
,,Umřela," sykl do narůstajícího hluku.
Cosi uvnitř mě donutilo zvednout k němu ruce v jednoduchém vybídnutí. Dnes v noci mě zachránil před chladem a deštěm, snad mu zvládnu oplatit stejnou mincí. Položil mi děťátko do náručí. Přitiskla jsem ho k sobě a začala ho kolébat. Na jazyk se mi sama vkrádala píseň, kterou jsem broukala nejmladšímu z bratrů, když nemohl spát.
,,Máš mléko?"
Beze slova mi přinesl kameninový hrnek.
,,Trochu ho ohřej, prosím," vrátila jsem mu ho.
,,Jak dlouho...?" zarazila jsem se nad bolavou myšlenkou. Zůstal tu sám, se škvrnětem, které se neumí samo najíst.
,,Dva dny," šeptl. Oči se mu podivně leskly, ale rty se stáhly do tvrdého výrazu.
,,Mrzí mě to."
,,Nemusí," zavrtěl hlavou a odvrátil pohled do ohně.
,,Taog," řekl potichu. ,,tak ho pojmenovala."
Drobek se zavrtěl a lačně sál roh čisté látky namočené v mléce.
***
Zmáhala mě únava, tiché praskání hořícího dřeva a sálavé teplo mě objímalo jako nejteplejší plášť, pocit chvilkového bezpečí. Přebalila jsem spícího Taoga a stála nad postelí s ovčími houněmi, nevědouc, co si počít.
,,Lehni si k němu," zabručel Sólas.
,,A ty?"
,,Spí se mi s ním mizerně, lehnu si u ohně. No šup," popohnal mě, jako nezvedené děcko. Vzal si jednu houni a zmizel.
Zavrtala jsem se pod teplé přikrývky, přitiskla se k drobnému tělíčku miminka bez maminky. Opatrně jsem ho objala a zavřela oči. Odříkávala jsem tichou modlitbu k Eponě a doufala, že si mě spánek vezme dřív, než příliš čerstvé vzpomínky kráčející ruku v ruce se strachem. Viděla jsem však jediné- vodnaté modré oči, hladové a kruté, pak překvapené a naštvané, v rozšířených zorničkách odrážející krutou zlobu, slibující mstu.
Ze spánku mě vytrhlo neurvalé bušení na dveře, Sólasovo klení následované dupotem několika párů těžkých bot, temné vrčení Chlupáče.
,,Co se děje, Drostane, že to nemohlo počkat do rána? Zlomil sis petlici? Nebo snad motyku?" zabručel naštvaně s lehkým posměchem v hlase.
,,Nic z toho, tuhle Garbhan z Plání, hledá ženu. Mladou ženu."
Kousla jsem se do předloktí, abych nezačala ječet. Ledový děs mi svíral vnitřnosti a třásl celým mým tělem jako v zimnici.
,,Hodně zdaru, sousede, ale proč mě kvůli tomu budíš?"
,,Utekla, potřebovala by přetáhnout záda opratěmi... no to je jedno," zaslechla jsem povědomý hlas.
,,Taková malá drzá zrzavá holka. Nežádala u tebe přístřeší?" pokračoval Garbhan.
,,Pánové, tady jsem jen já, syn a žena. Moje žena," zdůraznil Sólas, jako by mluvil s hluchými, nebo muži slabými na duchu.
,,Ale tvoje žena..." ozval se třetí muž, ale Sólas ho utnul.
,,Žádné ale, Drostane. Jestli nic jiného nepotřebujete, jdu si lehnout. Dobrou noc vám přeju."
Muži s nakvašeným brumláním odešli.
Třásla jsem se vzteky a strachy. Jak mohl? Jak mohl tvrdit, že jsem jeho? A nezachránil tě tou lží náhodou?
Během okamžiku stál vedle postele. ,,Co jsi provedla? A řekni mi pravdu."
,,Stejně jako ty?"
,,Můžeš vesele pokračovat v dešti dál. Nic tě tu nedrží, ženo Garbhanova."
,,Nejsem..."
,,Nelži mi pod vlastní střechou," zavrčel a v příšeří panující v domě mi připomínal hladového medvěda. Chtěla jsem couvnout, ale neměla kam. Proklínala jsem každé své zbrklé rozhodnutí, které mě dovedlo až sem. Jen jediného jsem nelitovala, svého útěku.
,,Složila jsem slib, ale nikdy..." do tváří se mi hrnulo pálivé, žhnoucí horko.
,,Co jsi mu udělala?" zeptal se znovu.
Zatnula jsem ruce v pěst, až mi trnuly klouby.
,,Na veselce si pořádně přihnul oskerušovice. Pak mi začal popisovat, co chce večer se mnou dělat. A pokud nebudu poslouchat, že mě bude tlouct stejně jako koně, stejně nemám větší hodnotu." Skousla jsem zuby spodní ret. Teď už jsem neměla cenu ani toho zuboženého kulhajícího koně. Rodina by mě pro ostudu zpět nevzala, z vesnice vyhnali, zůstala jen cesta hustými neznámými lesy z Planin na opačnou stranu, než kudy vedla pěšina k domovu.
,,Přivázala jsem ho opratěmi k posteli, kam se svalil jako žok," přiznala jsem potichu.
Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí, bála jsem se, co v temné šedi připomínající mraky těsně před bouřkou najdu.
,,Co se stalo tvé ženě?" zeptala jsem se po drahné chvíli.
,,Vzalo si ji šílenství. Po porodu začala slyšet duchy lesa, rozmlouvala s rostlinami, utíkala na celé hodiny, vracela se špinavá, poškrabaná, s větvičkami a bodláky ve vlasech. Nahá. Lidé se nám začali vyhýbat, že se z Caitir stala čarodějnice," mluvil tichým zastřeným hlasem. ,,Předevčírem se oběsila ve stodole."
Zalapala jsem po dechu. Nenapadala mě žádná rozumná slova, jen jsem cítila, jak ze Sólase sálá smutek a zloba, mísí se a v temných vlnách naráží do mě.
Lehounce jsem se ho dotkla na paži, ztuhl, ale neucukl.
,,Můžeš tu zůstat do rána," odmlčel se a lehce položil mozolnatou ruku přes moji. Rty mu zvlnil smutný úsměv, ,,nebo dokud si pro nás nepřijde smrt."
,,Proč?" vysoukala jsem ze sebe, i když jsem netušila, na co přesně se ptám.
,,Protože potřebuji někoho, kdo se postará o Taoga a ty zas někoho, kdo se postará o tebe."
Pátrala jsem mu v očích, ale nenesly ani stopu po Garbanově krutosti, otcově pohrdlivosti ani prachobyčejné mužské žádostivosti.
***
Taog už běhal po svých buclatých nožkách, když jsem vyslovila podruhé svůj slib. Tentokrát však slova plynula ze samotného srdce, z hloubi duše. Zakláněla jsem hlavu, abych viděla do rozjařených Sólasových očí. Odrážely blankytně modrou oblohu a v šedavých záblescích jsem viděla naději. Naději pro nás dva, že jsme se oba rozhodli správně.
Poznámka pod čarou-podobnost názvů a osob není náhodná, zavítala jsem do panství Carhaix, jen o pár desetiletí dříve, než se vlády ujal pán Conomor.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro