Sevřel její mozolnatou špinavou ruku ve své dlani, přitáhl ji blíž k sobě a vtiskl polibek okoralými rty do vlasů.
,,Dokázali jsme to," zašeptal.

V údolí Luňáků zacházelo slunce a halilo vše mezi hrbolatými kopečky do zlatavě červeného hávu. Hrad, vesnici pod ním, i samoty obklopené pastvinami pro dobytek rozeseté na stráních kopců. Nejnižším místem protékala široká řeka líně se vinoucí celým údolím, objímajíc ostroh, na kterém dřepěl hrad jako číhající sup, s jednou vysokou věží čnící proti obloze. Tady by měla jejich strastiplná cesta skončit.

Ronje se na tváři objevil unavený, přesto vítězoslavný úsměv. Měla by poděkovat bohům, ale na to jí už nezbývalo sil. Zapřela se více do svého muže, nohy se jí chvěly vysílením a žaludek hlučně protestoval proti nedostatku jídla. Sevřela víčka a naprázdno polkla. Prudce vdechla horký letní vzduch prosycený omamnou vůní mateřídoušky a schnoucího sena. Vzdáleně k ní doléhal výskot dětí, táhlé bučení krav, rachot vozíku i údery kladiva do kovadliny. Zvuk života. Zvuk štěstí, které nemají všichni. Projela jí vlna bolesti, kterou se snažila vědomě potlačovat. Nemyslet, nevracet se v myšlenkách do míst, která již více neexistují, k myšlenkám na přátele, na rodinu, na malého sladkého Ariho. Na vše, co museli nechat za sebou, co sežehla válka nelítostným plamenem. Neslyšet křik plný utrpení, žalozpěv truchlících. Nenašlapovat znovu bosými chodidly na ostré kameny úzkých stezek táhnoucích se nepřívětivými horami, neprchat, neohlížet se, nenaslouchat zvukům pronásledování.  Ignorovat vlastní srdce křičící, že nemá smysl jít dál, protože už ztratili vše.

Po líci jí sklouzla osamělá slza. ,,Kalle, já to nedokážu," hlesla. Podlamovala se jí kolena a ubohý vak na zádech náhle tížil víc, než kdyby nesla hromadu kamení.

,,Máš mě. Spolu... spolu to zvládneme," zatvrdil se, i když sám cítil svírání v hrdle, tupou neodcházející lítost a prázdnotu. Slíbil jsem ti to. Utekli jsme před běsněním krále Jesseho při dobývání našeho rodného města Lusi i měsíční přechod přes Rudé hory. Vlastníma rukama jsem pohřbil prvního syna. V jeho jménu to zvládneme. Dlužíme to Arimu. Ne bohům, ale našemu blonďatému chlapci, kterého jsi statečně nesla, dokud ho neschvátila horečka. Nezapomenu králi Jessimu, jeho démonům, neodpustím jedinou zbytečnou smrt. Ale ty musíš zapomenout. Tvoje duše je stvořena k milování, ne k bolesti. Nic z toho Ronje neřekl, jen ji pevně chytil za ruku a vedl po pěšině k vesnici.

Kalleho probudilo tiché zavrnění, otevřeným oknem se do malého domku vkrádalo mdlé ranní světlo, našedlé z dobíhajícího souboje s nocí, a zpěv ptáků. Přetočil se na bok a zahleděl se v šeru na svou ženu, na něžné spojení drobka a jeho matky, na maličkatou ručku omačkávající nahé prso, na jemný Ronjin úsměv částečně skrytý za pramenem zrzavých vlasů. Nevšimla si Kalleho, že je pozoruje, hladila malou Anniku po zádech, prsty kreslila nesmyslné obrazce a broukala tichou melodii.
Uplynul rok od jejich úprku z Lusi. V Lahti je přijali. Jednoduše proto, že uprchlíků bylo poskrovnu, údolí Luňáků nepostihla dobyvačná válka ani neúroda. A Kalle uměl psát. Dostal snadno místo písaře pro správce hradu, nijak zvlášť placené, ale dostatečně na obživu v malém domku na kraji vesnice.
Kalle s Ronjou víc nepotřebovali.

Nezvedl se ze svého lože, neprozradil se, jen pokradmu dál sledoval tichý pohyb ženy po místnosti. Anniku zavěsila do plátěné hamaky zavěšené od stropu vedle svázaných kytic sušených bylin. Rozdělala oheň v malé peci. Kopístem z díže vybrala těsto a na dřevěné desce z něj začala hníst chleba. Pozoroval ji, jak zapojuje svaly opálených paží, opírá se do těsta celou vahou a s láskou budoucí chléb překládá, tam zpět, zatlačit a znovu. Zadržoval dech nad tím malým zázrakem. Dříve si ho neuvědomoval. Nesledoval Ronju při činnosti, která mu teď připomínala malý akt čarodějnictví, nebo božství? Uložila bochníčky do ošatek a nechala je kynout přikryté kusem látky. Věděl, že až je vloží do roztopené pece, celý jejich domek pojme úžasná vůně, tolik pro něj spojená s pocitem domova a bezpečí, dostatku.

Ronja si otřela zamoučené ruce do zástěry a ohlédla se přes rameno na Kalleho. Jeho obličej byl skrytý ve stínech, přesto tušila jeho spokojený úsměv, cítila jeho pohled na svém těle. Došla až k prostému loži a pohladila ho po světlých vousech, pomalu přerůstajících k hrudní kosti. Chytil ji za předloktí a přitáhl k sobě, klopýtla a spadla na něj.
,,Kalle!" chtěla ho plísnit, ale nedal ji příležitost. Prudce ji políbil na rty a dlaněmi šátral tam, kde před chvilkou byla tak spokojená Annika.

Z divošení mezi přikrývkami je vytrhlo prudké zabušení na dveře. Než se stihla Ronja alespoň trochu zahalit, netrpělivec se pěstí opřel do dveří znova. ,,Kalle!" zařval mužský hlas přes ně, ,,otevři prosím."

,,Hoří?" zabručel Kalle a vykročil zlostně ke dveřím. Odjistil malou závoru a pustil uříceného muže dovnitř. Holá lebka se mu leskla potem a chřípí zarudlého nosu se zběsile roztahovalo.  Přelétl pohledem místnost, než narazil na Ronju. ,,Promiň, paní," okamžitě odvrátil zrak ke Kallemu, kterého chytil naléhavě za paži. ,,Jsi hvězdopravec, že?"

Kalle se na nezvaného hosta v podobě kapitána hradní posádky zašklebil. ,,Už dávno ne, Raime."

Muž se k němu naklonil blíž. ,,Potřebujeme tě. Lahti tě potřebuje."

,,Se svým povoláním jsem skončil, nezlob se," vytrhl paži z jeho sevření a neústupně si je založil přes nahý hrudník. ,,Jak o tom vůbec víš?"

,,Olli se před časem zmínil... To není podstatné. Poslouchej mě, Kalle. Jesseho armáda se blíží z východu. Vypálili Joutsu, Hartola je nezastavila. Přicházejí a my potřebujeme vědět, však víš...Potřebujeme alespoň nějaké informace," mluvil překotně a svoji řeč zdůrazňoval mácháním rukama.

,,Zařekl jsem se, že už nikdy svých schopností nepoužiji," Kalle přimhouřil oči. Najednou vypadal starší, vrásky se prohloubily a ústa se semkla do přísné linky.

,,Nasrat na tvoje rozhodnutí. Co ti bude platné, když tu všichni zdechneme?" zařval kapitán prudce. Silou vůle se držel, aby s mužem před sebou nezatřásl. Jak mohl být tak zabedněný? Vždyť už sám jednou před válkou prchal a není to tak dávno. Annika se rozplakala, Ronja ji spěšně vzala do náručí. Přitiskla ji k sobě, ale pohled upírala na svého muže.
,,Nechci znova utíkat," řekla potichu, ale rozhodně. ,,Toto," ukázala kolem sebe, ,,je náš domov."

Kalle se na ni otočil. Věděl, že víc už k tomu neřekne, nebude se přít, vztekat, křičet. Rozhodla se, viděl to v jejích modrých očích, které zblízka vypadaly jako hladina jezera posetá zlatavým prachem, nyní v šeru jejich domku však byly potemnělé odhodláním.

,,Takže?" zeptal se netrpělivě kapitán, kdyby mu zbývalo trochu času snad by Ronje zulíbal ruce za podporu, ale čekal ho pán Lahti s vojvodou Santerim.

,,O půlnoci přijdu," pronesl Kalle s nelibostí.

,,Ne dřív?"

,,Ne. Musím hvězdy vidět."

,,Hlídka u brány o tobě bude vědět."

Na víc kapitán nečekal a vyběhl z Kalleho domku.

Ronja s Kallem okamžik stáli v tichosti proti sobě.
Objal ji pevně pažemi i s jejich dcerou.
,,Naše dohoda?" vzhlédla k němu téměř prosebně. Políbil Ronju na čelo, v nose ho polechtala vůně heřmánku z jejích vlasů a sladkost mateřského mléka sálající z jejího těla.

,,Platí, má nejdražší. Naše osudy zůstanou neodkryté." Hvězdopravec se nikdy hvězd neptal na svůj osud, takový byl zvyk předávaný z generaci na generaci. Ti nerozumní a nešťastní se však tázali na budoucnost svých blízkých. Nejeden pak ukončil svůj život předčasně, skokem ze skaliska či na provazu uvázaném k větvi košatého dubu.
Slyšel, jak si oddechla.

,,Půjdeš se mnou do hradu, skryješ se tam s ostatními ženami."

Přikývla. Sevřela víčka a snažila se zahnat potřebu plakat. Musí být silná, jestli neodvrátí Jesseho vojsko, bude důvodů k pláči přespříliš.

Jejich den proběhl v tichých a ponurých přípravách, Ronja do koženého vaku balila jídlo, oblečení, přikrývky a malé plátěné pytlíčky naplněné bylinkami, věděla, že nic jiného nebylo podstatné, nic jiného ji ani Anniku neuchrání. Kalle z trámu sundal malou brašnu, která ukrývala dřevěnou krabičku velikou sotva jako půlka jeho dlaně. Přidal k ní našetřené zlaté mince. Znovu je z brašny vytáhl a rozdělil na třetiny. Dvě třetiny usypal do jiného pytlíku a vtiskl ho beze slov Ronje do dlaní. Musel počítat i s nejhorší variantou.

Noc přišla rychle, jasná a zářivá. Kalle ignoroval napětí, které pulsovalo celou vesnicí. Lidé zůstali vzhůru déle než obvykle, vzrušeně hovořili v malých hloučcích na zápraží, nebo nesmyslně pobíhali sem tam, neschopní se rozhodnout, co a jak schovat, zachránit. I zvířata pofrkávala a dupala ve svých stáních a ohradách, dobře cítíce nervozitu obyvatel.
Odvedl Ronju s Annikou do hradu a sám se vydal severní cestou ven z opevnění, kolem jednotlivých domků, až za ohrady s černými kravami a pěšinou dál do stráně. Musel pryč od lidí, od jejich strachů, zloby i tužeb, aby slyšel hvězdy.

Zastavil se na kraji borovicového lesa, kde do tmy zářil bělavý kus vápence. Usadil se na něm a z brašny vylovil krabičku. Stejnou používal jeho otec, děd i otec jeho děda. Kam až paměť sahala předávala se s darem hvězdopravectví i tato krabička a její obsah.

Zadržel dech a zmáčkl mechanismus, jež krabičku otvíral. Po paměti nabral jemný prášek z jejího nitra, promnul ho mezi prsty a rozfoukl ho kolem sebe. Kalleho obklopila temnota připomínající nejjemnější černé pavučiny, proplétající se jako chuchvalce dýmu, povalující se zleva doprava. Zhluboka se nadechl a nasál temnotu, noc i její tajemství. Zíral na hvězdy nad sebou, jejich konstelace, jas, vzdálenosti, dokud se hvězdná obloha nezměnila v obrazy táhnoucí armády, zběsilých válečných koní, soutěsky naplněné umírajícími těly a krvavý potok, jež z ní vyvěral. Poznal ono místo, úzké hrdlo, kde se k sobě ostrá skaliska nakláněla až nechávala prostor pro chůzi sotva čtyř koní vedle sebe. Pochopil. To bylo místo, kde pán Lahti chystal zastavit dobyvačnou armádu. A hvězdy mu prozradily, že to je místo, kde na ně bude čekat léčka a kde zem se změní v krví nasycené bahno, pokud se nerozhodnou postupovat jinak.
Na víc se nemělo smysl ptát. Seskočil z kamene a chvátal k hradu předat svoji zprávu. V hrudi se mu rozlévala ta svůdná a zrádná květina, naděje, přestože věděl, že zítra v noci může vidět obraz vypáleného hradu Lahti, znásilněných žen, povražděných dětí.

Ronju našel snadno, snažila se usnout za pecí hradní kuchyně, přesně tam kde ji nechal. Přitiskl se k ní a objal ji.

Tentokrát utíkat nebudou, postaví se čelem nepříteli a budou se bít, pokud to bude nutné. Ne za dávné křivdy, ne ze msty, z pouhé touhy ochránit svůj svět, ochránit pro svého potomka ulitu bezpečí vonící po čerstvě upečeném chlebu, po mateřském mléce, po svobodě volně se nadechnout.
Spolu to zvládnou.