Otřepal si hlínu a kousky trávy z kolen a s tichým klením se narovnal. Zavrtěl sám nad sebou hlavou, co ho to vůbec popadlo, přeskakovat dvoumetrovou zeď? Navíc, proč na ni někdo dal ostnatý drát?
Ale to by nebyl on. Potřeboval si pořád něco dokazovat a když ne sobě, tak aspoň Adolfíně. A tohle byl výsledek. Sázka pronesená napůl v žertu, která mu však nedala spát.
Rozhlédl se po zahradě. Půlnoční tma objímala geometricky přesně zastřižené cypřišovce s cesmínami, levandule vypouštějící do noci omamnou vůni při sebemenším záchvěvu horkého vzduchu i cestičky vysypané jemným bílým pískem. Nic zajímavého. Otočil se směrem k terase, kde se, za modře podsvíceným bazénem, leskly pootevřené dveře. Bylo to tak snadné, uculil se. Adolfína prohraje a bude muset... úsměv se mu rozšířil ještě víc, až do tmy blýskly bílé zuby trochu větší, než by pasovaly do jeho úst. Zamnul si ruce a pár vteřin se nechal unášet představou nakyslého šklebu jeho milé Adolfínky, až zjistí, že prohrála. Vítězoslavný pocit ho obklopil tak dokonale, že málem přehlédl páreček černých očí pozorujících ho z ratanového křesílka. Ratan zavrzal, srst zašustila, zuby tiše cvakly a výhružné vrčení rozvibrovalo noční ticho.

,,Spinkej, potvoro," zašeptal Bernard a lehce pohladil beaucerona po rádoby vnešeném čele. Psovi poslušně padla morda na přední tlapy.

,,To by bylo," protáhl se dveřmi do obýváku a pokračoval domem, jako by byl jeho vlastní. V přízemí ho nezajímalo nic z luxusního, sic minimalistického, zařízení. Lesknoucí se elektronika s pomíjivou trvanlivostí, kožená sedačka, křišťálový lustr, dřevěná krabice nejdražších, ručně vyráběných kubánských doutníků, dvacetiletá whiskey, nic. Na to už toho viděl za svůj život příliš. Zastavil se na chodbě. Pracovna, nebo sklep? Doktora Dalibora Kučeru, znuděného právníka se zálibou v obskurních věcech, diabetem druhého typu, počínající impotencí a manželkou dodržující vždy minimálně několikasetkilometrový odstup, si tipoval na sklep.
Obešel tedy schodiště a zabral za kliku dubových dveří, zámek s tichým lupnutím povolil. Bernarda ovanul chladný vzduch, v nose ho polechtala vůně tabáku a dubového dřeva. Skladuje tam i víno, mohl bych na zpáteční cestě vzít vzorek. Nehlučně seběhl vzorně zametené schody a z posledního stupně vybaveného bezpečnostním, žlutým pruhem, seskočil.

Už ho cítil. I přes bzučení zářivky nad jeho hlavou, slyšel slova pronášená uctivým šeptem, vzrušeně bijící srdce, lehce namáhavé nádechy. Cítil i studený pot klouzající v kapkách mezi lopatkami doktora Dalibora Kučery. Obsahoval příliš mnoho soli, metabolitů nikotinu a strachu, odmítal se vsáknout do nažehlené košile.
Pousmál se. Neobtěžoval se otvíráním dveří a rovnou se postavil před dřevěný pulpit uprostřed místnosti s klenutým kamenným stropem. Plameny svíček v několika svícnech poskočily, zatřepotaly se, než se znovu uctivě narovnaly.
Doktor zaječel, klopýtavě couvl a těžce spadl na zadek.

,,Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit," zapředl Bernard a podal doktorovi ruku.

Ten na něj zamžoural přes kovovou obrubu brýlí na čtení, několikrát otevřel a zase zavřel pusu, aniž by z něj vyšla jediná hláska. Nakonec si kuřácky odkašlal a vtiskl zpocené prsty do Bernardovy dlaně.

,,Dobré čtení?" zeptal se lehce a pohodil ramenem ke knize otevřené na pulpitu.

,,Eee...hmm," ozvalo se po dvaceti sedmi vteřinách. Doktor si nervózně uhladil řídnoucí vlasy těsněji k hlavě, nejspíš ze zvyku z doby, kdy se jeho temeno pyšnilo junáckou hřívou.

,,Kolik vás to stálo?"

Ticho. Proč se s tím břichatým mužíkem vůbec vybavuju? Vypadá, že si bude muset přemáchnout trenýrky a ne že si se mnou poklábosí. Nuda.

,,Pět miliónů," zaskřehotal doktor. Hlas mu přeskakoval, jako by se pral se zaskočeným doutníkem a pubertou k tomu.

,,Docela málo," povzdechl si Bernard a nespokojeně mlaskl. ,,Lidé už si ničeho neváží."

Doktor na něj vypoulil vodnaté oči, ale neprotestoval. I když pět miliónů, pečlivě vypraných, mu rozhodně nepřidala jako směšná částka za jednu knihu. Přešlápl z nohy na nohu a čekal. Když před pár okamžiky s lupou louskal špatně čitelný odstavec ze zčernalého papíru, rozhodně ho nenapadlo, že by to mohlo mít takové následky. Studoval mnoho historických textů, s kolegy zkoušeli všechny známé způsoby k vyvolání Ďábla, a po desetiletích značených opakovanými neúspěchy, ho čert ve vlastní sklepenní svatyni docela vykolejil. Zíral na mladého muže, zamrzlý. Vždyť ani nevyslovil Jeho jméno, nestál v pentagramu vyvedeném popelem mrtvého dítěte, nepřinesl krvavou oběť. Jen si četl. Začínalo ho trochu tlačit na hrudi a jazyk se mu lepil k patru. Proč zrovna teď přišel o řeč? Teď když může žádat? Když má konečně právo chtít? A doktor nechtěl málo. Byl za to ochotný zaplatit.

,,Nu?" optal se Bernard pobaveně. Podrbal se ve vousech a s úsměvem sledoval doktorův niterní boj. Ani ve snu ho nenapadlo, že při plnění sázky si ještě odbyde čárečku do měsíčního hodnocení.

Nic.

Další přešlápnutí a odkašlání.

,,Doktore, nemám na vás celou noc. Přece jste si takovou knihu," ukázal palcem za sebe, ,,nepořizoval kvůli hezkým obrázkům. Tak laskavě zalovte v paměti a vymáčkněte se. Teď je správný čas na vyslovení přání."

,,Co mě to bude stát?" vyhrkl konečně doktor. Pot se mu perlil na čele, klouzal mezi jednotlivými vráskami a bezostyšně směřoval k chundelatému obočí.

Bernard se zasmál.

,,Duši. Co jiného. A nebo," udělal dramatickou pauzu a poklepal si zamyšleně prstem na tvář. Nemám náladu na papírování kolem upsání duše. Dneska ne, chce se mi jen zalézt do pelechu a nechat si splnit Adolfínkou své přání. Sázku rozhodně prohrála. Bude trpět, kočička. Olízl si horní ret a zahnal představu, která ho rozptylovala, ,,a nebo si odnesu vaši knihu. Co vy na to?"
Právníkovi v mysli zběsile poskakovala číslíčka pomíchaná s metafyzikou, až se zastavila u jednoduchého výsledku. Pět milionů je pořád míň než nesmrtelná duše.
Přikývl a mlčel. Snažil se rozrazit černotu, která se mu usadila za očima v okamžiku, kdy se snažil vymyslet kloudné přání. Zhluboka se nadechl, až ho zabolelo v krku, přitiskl dlaně na spánky, ale nepřicházelo rozumné řešení. Mysl jako by se zacyklila, nebo se jednoduše vypla. A najednou ze sebe chrlil slova, snažil se je zastavit, překousnout je, polknout, ale utíkala sama o své vůli ze suchých rtů. ,,Chci být mladý, na věky mladý, silný a znovu schopný..." sklopil pohled k vlastním nohám, ale nedokázal přikázat svému jazyku ,,chci se zase milovat, vydržet dlouho. Chci se zamilovat, chci zpátky svou ženu, milující, oddanou, mladou a svěží."
V ústech cítil žluč a zvětralé víno, přicházející samotu a úzkost. Vyzvrátil svoje nitro, nejtajnější přání, bez kontroly, bez sebeovládání, konečně viděl sám sebe, obnaženého a ubohého. Malého. Jenže čert před ním se nesmál. Ani se cynicky neuchechtával, na vteřinu zachytil zamyšlený pohled, téměř lítostivé stažení koutků dolů do černé bradky. A jako mávnutí kouzelným proutkem ten pocit zmizel, pro oba. Doktor se zachvěl, narovnal se, vytáhl se o trochu výš, vystrčil obtloustlé břicho až se látka košile napnula a hrozila, že katapultuje zdobené knoflíky proti Bernardovi.

Bernard zamrkal, lusknul prsty a svíce se syknutím zhasly. ,,Ve jménu mého Pána, staniž se," pronesl hlubokým zvučným hlasem. ,,Pamatujte, doktore, příště si vezmu vaši duši, ale do té doby si užívejte."

Natáhl se pro knihu, zaklapl její těžké desky, až vzdychla, a byl ten tam. I se zaprášeným soudkem Romanée-Conti, ročník 1927.

Zaplul pod nadýchanou peřinu, přesně jak si to představoval. Adolfínka něco zabrumlala ze spánku a otočila se na druhý bok, zády k Bernardovi.

,,Adolfínko, prohrála jsi," zašeptal do tmy a drcnul ji loktem do paže.

,,Co? Bernarde, ty jsi byl zase nahoře na jedno s Barnabášem?" ty sarkastické uvozovky u slova "jedno" viděl vypálené na sítnici.

,,Ale houby. Barnabáš neměl čas. A vůbec, ty si nepamatuješ, že jsme se vsadili?" zeptal se dotčeně.

,,To víš, že pamatuju. O totální kravinu," posadila se, tleskla a jejich ložnici zalilo měkké žlutavé světlo, ,,že nedovedeš přinést Codex gigas," zastrkala si rozcuchané zrzavé vlasy za ucho a obdařila ho rozespalým úsměvem.

Zarazila se, když viděla jeho výraz a obrovskou knihu na peřinách z prachového peří.
,,Bernarde, ty jsi cvok," přikryla si rukou ústa, která na okamžik zela jako tlama zívající lvice.
Přejela bříšky prstů přes desky a začala se chichotat. Bernard na ní hodil vyčítavý pohled a víc už toho nestihl.

Celá místnost se otřásla hlubokým hlasem. ,,Bernarde!"

Obvykle se jejich šéf nenamáhal s osobními návštěvami, natož otvíráním pusy. Pokyny, pokud jich v bezchybně fungujícím soukolí Pekla vůbec bylo třeba, sděloval přímo v hlavách svých věrných služebníků loudavým, klidným hlasem zenového mistra. Kdo by taky křičel, když zrovna upíjel Bloody Mary servírované na otevřeném břiše jakési blonďaté vražedkyně, nebo si louhoval nohy ve vývaru z mozečků úplatných policajtů.

Ale tato situace si Jeho osobní návštěvu vyžádala. Tyčil se nad postelí, obočí na jedné straně povytažené, aby jednoznačně vyjadřovalo absolutní nespokojenost se svým velícím důstojníkem personálního oddělení.
Taková nehorázná chyba ho překvapila, vyvedla z konceptu. A to už se několik století nikomu nepodařilo. Ani démonská revoluce, pokus o převrat kotelníky spolčenými s topenáři, koneckonců ani trojčata, kterých se nedávno stal otcem, i když to popíralo všechny pekelné zákonitosti.  Nic ho neudivilo tolik, jako Bernardova chyba. A soudě podle přidušeného chichotání milé Adolfínky, nebyl jediný a ani první kdo na to přišel.

,,Bernarde, neval na mě bulvy, jako pětileté dítě načapané s ukradeným lízátkem, nebo skončí v mém příštím drinku," sykl. Sám zauvažoval, jestli měl na mysli Bernardova kukadla, nebo nezvedeného fracka. No to je fuk.

Čert okamžitě vyskočil, narovnal se do pozoru, paty srazil k sobě, ale očima dál nervózně těkal po místnosti.

,,Ty vůbec netušíš, co?"

Bernard zavrtěl hlavou.

,,Přinést do Pekla moji vlastní knihu? Ukrást můj dar lidské rase?" procedil skrz sevřené rty.

Adolfínka zvedla ruku, jakoby seděla v lavici ve škole. ,,Nejvyšší, já bych..."

,,Mlč, pokušitelko. I když si to mamlas asi zasloužil, když se nechal k takové pakárně ukecat."

,,Ale, můj pane..."

,,Žádné ale. Je to ťululum nedbalé zákonů."

,,Jenže on..." zkusila to znovu.

Přivřel víčka a vycenil zuby v zlověstném šklebu. Jen málo jedinců mělo odvahu mu odporovat.

,,To není Codex gigas," vyhrkla dřív, než stačil vymyslet, jak potrestat to neurvalé zrzavé satanče.

,,Jak není?" zarazili se oba.

,,Vaše velectěné dílo je přece ve Stockholmu v Královské knihovně. No a Bernardova jurisdikce končí u Baltu. Navíc," poťukala na desky obrovské knihy, ,, má mít dřevěné desky a napsaná je na papyru ne na papíru," otevřela knihu a dotkla se první stránky. Na obličeji se jí rozlil spokojený úsměv. Za to Bernardovi sevřela hruď ruka nepoznaného stresu hraničící se smrtelným děsem.
No do nejchlupatější prdele samotného Belzebuba! Zatnul čelisti a snažil se tvářit nenápadně, ale děsil se, že kolečka zběsile se otáčející a cvakající v jeho mysli, jsou slyšet v celém podsvětí.

Jeho šéf se na něj otočil.
Nikdy si nemyslel, že uvidí hořet led, což se přesně dělo v jeho duhovkách. Bledě modré oči vzplály rudými plameny. Vyskakovaly z nich, olizovaly dlouhé řasy a hrozily Bernardovi jako dlouhé ukazováky vyschlých čarodějnic,které měly v pekle na starosti výuku čertů. Kdyby to pomohlo, zmizel by. Jenže před jeho Pánem se nebylo kam ukrýt a tak stál na místě jako zařezaný.

,,Takže nejen, že jsi se pokusil ukrást Djävulsbibeln, ještě jsi při tom porušil pravidla o cestování duší?" zeptal se klidným hlasem. Příliš klidným hlasem.

,,Ale..." zkusil zaprotestovat. ,,Ale cena byla..." snažil se.

,,Příliš nízká. Splnil jsi smrtelníkovi přání, za které by se měl upsat, že? A místo duše jsi odnesl co?"

,,Maketu," hlesla Adolfína.

,,Jakou Markétu?" nechápavě heknul Bernard.

,,Češi si vyrobili maketu Codexu, aby si v ní mohli číst. Když Švédové odmítají vrátit originál rukopisu. A tu maketu nedávno někdo ukradl z muzea pro jistého doktora."

,,No to mě po... Proč jsi mi to neřekla?"

Jejich šéf se rozchechtal. A třáslo se s ním celé Peklo.

,,Bernarde, Bernarde. Dumal jsem, jaký trest by se pro tebe nejlépe hodil, ale ty už ho máš," mrkl na Adolfínku. ,,Kam čert nemůže, tam nastrčí bábu. Dobře ti tak, mamlasi," zazubil se.
,,Buď té lásky a dojdi zítra pro doktora Dalibora Kučeru. Tentokrát pořádně. Pokud bys náhodou nevěděl jak na to, zeptej se své ženy," a bez dalšího slova odkráčel volným krokem. Jeho bublavý smích však v ložnici zůstal ještě dlouho poté, visel ze stropu jako nevyspalý netopýr.

,,Ti pěkně děkuju," zabručel po hodné chvíli Bernard.

,,Ale no tak, však jsi to přežil," chytila čertisko za chlupaté předloktí a přitáhla si ho k sobě do postele. ,,A teď k té sázce, pamatuješ si dobře, co jsi prohrál, že?" spokojeně se zasmála.