,,Kam jedeme?"

,,K babičce," zakoulel očima Marek nad nechápavostí svého mladšího bratra. Mamka mu to říkala snad stokrát. A během cesty se zeptal už asi po dvacáté. To malé ťululum se tam dokonce těšilo, však si balil i přiblblého plyšového koně s ostříhanou hřívou, což byl Markův počin, a ocasem zářícím v barvách duhy. To zaúřadovala Kristýna. Ale pětiletému Peťanovi to bylo šumák. Plyšáka tahal s sebou na každou výpravu s věrností pasteveckého psa.

Peťan se otočil na Marka a zatahal ho za šňůrku od sluchátek ,,k babičce Marušce? Té, co má vyndavací zuby?"

,,Jo, přesně k té," usmál se Marek a zacvakal naprázdno vlastníma zubama. Zahlédl, jak se mamce otřásají ramena smíchy.
Peťan vykvikl a schoval se za plyšáka.

Kristýna, která do té doby napučeně četla jakýsi časopis, se otočila z místa spolujezdce. ,,Peťulko, víš co se mi jednou stalo?" tváře se jí rozzářily škodolibou podlostí. Chlapec vykoukl ze své skrýše.
,,Šla jsem v noci na záchod. Když jsem si šla do koupelny umýt ruce, nerozsvítila jsem si. To byla zásadní chyba," udělala dramatickou pauzu, ,,sáhla jsem vedle kohoutku do hrnečku, tam co si babi dává na noc zuby. Normálně mě kously, cvakly mě do prstů a nechtěly pustit. Třepala jsem rukou, ale držely jako krokodýl."

,,Neeee," zaječel Peťan. Mamka pleskla Kristýnu po stehně a Marek se začal řehtat jako kobyla, co si cucla kvasu.

,,Se nediv, až s ním celý týden budeš muset chodit v noci na záchod," utrousila mamka a ťukla do blinkru. Smála se taky, ale pro zachování rodičovské vážnosti to maskovala pokašláváním.

,,Stejně si ruce nemyje," odpověděla a ukázala chlapci levačku s ohnutým malíčkem a prsteníčkem. ,,Dívej, od té doby nemám dva prsty."

,,Kikino, ty kecáš," zavrtěl Peťan hlavou. Nebyl si jistý na sto procent, ale řekl by, že ráno prsty měla všechny. Ani dřív si nevšiml, že by jeho sestra nějaké prsty postrádala.

,,Nekecám, svatá pravda to je," olízla si bříška prstů a zvedla je v prapodivné verzi přísahy.

,,Jasně, že kecá," vložil se do toho Marek, ,,ale stejně si na babiččiny zuby dávej bacha."

,,Už jsme tady, mládeži," mamka zaparkovala vedle rozpadající se kamenné zídky, nad kterou vykukovaly skrz oprýskaný drátěný plot třapatky. Pokyvovaly se ve v lehkém vánku jakoby květy byly na ně příliš těžké. Vzpomněla si na vlastní dětství, jak se třapatek bála. Považovala je za hlavy nenasytných draků, natahovaly se po ní, chňapaly čelistmi, olizovaly se dlouhými drsnými jazyky. A babička jimi osadila obě strany příjezdové cesty. Nebylo před nimi úniku.
Zavrtěla sama nad sebou hlavou a jen s úžasem sledovala Marka, jak přeskakuje plot u branky, stejně jako to dělávala ona a její bratr, aby mohli odemknout branku s olupujícím se nátěrem. Zavrzala a v konci pohybu se zadrhla o trs trávy vyrůstající mezi dlažebními kostkami.
Nic se nezměnilo. Děti vyběhly prudkou příjezdovou cestu až na dvorek, kde už na ně čekala babička. Říkali jí babi, i když to byla jejich prababička. Každé mládě přitáhla do skálopevného objetí a vlepila mu mlaskavou pusu na tvář. Veškerý odpor byl marný. Zahlédla Peťana, jak si s lehkým znechucením otírá mokrou tvář a, jestli ji sluch nemátl, zaslechla i cosi o bernardýnovi, který si nečistil zuby.
Uchechtla se a nechala se taky olíbat. Přes babičkou se nedalo skrýt.
Marek s Kikinou už zmizeli v útrobách domu a Peťan pronásledoval černou chlupatou kočku po úzké cestičce na zahradu.

,,Tak vás pěkně vítám," babi si zapřela ruce v bok a vzhlédla na svoji vnučku. Křenila se proti odpolednímu slunci, krátké bílošedé vlasy ve způsobných vlnách, jak je ponechaly natáčky, lemovaly opálený obličej. Dávno ho brázdily vrásky mezi ostrůvky stařeckých skvrn, ale v modrých očích jiskřilo.
,,Ti tvoji čerti mi minule rozřezali stůl, Nataško," postěžovala si.

,,Cože?" Tak o tomhle netušila. Trnuly jí svaly kolem páteře a dlaně se začínaly potit. ,,Mě z nich klepne," šepta. Děsila se, že opět dostane přednášku o výchově. A ceně věcí.

,,Vzali dědečkovu pilku a zkrátili nohy u stolu."

,,Proč, u všech svatých?" zeptala se, i když by se po odpovědi měla spíš pídit u svých nezvedených dvojčat.

,,Aby se jim líp hrály karty. Prý byl moc vysoký."

,,Mě klepne," zopakovala.

,,Co tebe, ale mě, Nataško?" zalomila rukama k modrému nebi bez obláčku. ,,Kdyby to tak viděl dědeček."
No, toho byl naštěstí ušetřen. Roztrhl by je jako hady, prosvištělo Nataše hlavou.

,,A o těch šnecích nacpaných petardami, o těch už jsem ti říkala po telefonu, že?" zeptala se a chytila Natašu za předloktí. ,,Stihli tím sajrajtem vymalovat celou zeď u kůlny, než jsem na ně přišla. Pojď si dát kafe, děvenko, než pojedeš domů."

Docela ráda by si taky oddechla ve stínu starých jabloní, nebo i v ošoupaném křeslu, z kterého odjížděl spodní polštář, jen co se člověk uvelebil, než se vydá na zpáteční cestu do rozpáleného města, ale babi zavelela.
Děti k babi dávala napůl z nutnosti, s manželem nedisponovali tak dlouhou dovolenou, a napůl ze zvyku. Dvojčata tam jezdila odmala a letos se uvolila, že ohlídají i Marka. Týden to zvládnou.
Snad.
Všichni.

Trhla sebou při zvuku tupých, přibližujících se úderů, pár kapek kávy jí přistálo na květované sukni, než srovnala hrnek se zlatým lemováním v prstech a mozku došel zdroj hluku. Peťan sjížděl dřevěné schody z prvního patra po zadku.
,,Babiiiii, můžu si dát perník?" vletěl do obýváku jako velká voda.

,,Samozřejmě, Péťo. Pomůžeš mi pak otrhat diviznu." Nic není zadarmo.

,,Jsou tam včely."

,,Půjdeme až večer, ano?"

Šli za soumraku a nebyli jediní, kdo se potuloval rozlehlou zahradou. Marek s Kristýnou se pásli na malinách až u plotu na severní straně. Při té příležitosti také objevili, jaká krásná rostlina vykvetla babičce, příhodně skrytá mezi letitým skleníkem a hustým maliním.
Marek kytku se zalíbením pohladil, do horkého letního vzduchu se přimísilo nezaměnitelné aroma. ,,Kikino! Nežer a pojď sem hodit oko! Naše babi se nezdá," potichu se zasmál.

Kristýna docupitala ke svému blonďatému dvojčeti. ,,No to mě po..." zakryla si překvapeně ústa a zbytek věty raději spolkla.

,,Tohle když sklidíme a prodáme Kočanskýmu," promnul si zamyšleně bradu s třemi mamyšlenými vousy, ,,tak nebudeme muset na tu poslední brigádu u strejdy."

,,Nebude to babi vadit?" Kikina zkoumala lepkavé palice. Ne že by tomu rozuměla, nebo tenhle druh květu viděla jinde než na obrázku, ale rostlina vyšší než ona, se střapatými listy, ji fascinovala.

,,Prosim tě, nejspíš ani netuší, co tu roste. Možná tuhle krásku tu vysadil nějaký vykutálený soused. V noci ji podřízneme a dáme sušit na půdu. Tam babi nechodí. No a až sem pojedeme příště..." zasněně přivřel oči. Jasně, že většinu prodají. Ale kousek si nechají na takovéto domácí pokuřování. Možná bych mohl Kikinu překecat, aby zkusila upéct koláčky, které ochutnali u Bobiny.
,,Půlnoc to jistí," zazubil se na sestru.

Za pět dvanáct se vydali na výpravu, každičký dřevěný schod pod jejich bosými chodidly vydal zavrzání, jež se rozléhalo spícím domem. Kristýna cítila tepat své srdce až v krku, v uších jí hučely Niagáry a ruce se lehce třásly. Zvedla levačku a chytila se Marka za rameno, ten sebou se zaječením škubnul. ,,Co blbneš, do háje?"
Naštěstí v panující tmě nemohl vidět, jak stud vybarvil Kikině tváře. ,,Nic, zakopla jsem," procedila skrz zaťaté zuby. Nemůže přiznat, že se trošilinku bojí. Smál by se jí ještě za deset let. A vyprávěl to všem kamarádům. Kikina se bojí tmy! A strašidel! A pavouků!
Vykradli se na dvorek a vykročili k dřevníku pro sekyrku. Dům ve tmě tančil, nakláněl se, vábil do temnoty svých stínů, kterým se širokým obloukem vyhýbali. Každý kout ožíval, okap s hromosvodem po nich sahal vyzáblými prsty, pootevřené okno se vrzavě smálo jejich strachu. Nad hlavami jim prosvištěl netopýr. ,,Do prdele," zařval Marek a rozeběhl se na zahradu. Kristýna mu dupala v patách, neohlížela se, rukama rozháněla větve dorážejících keřů, v mysli vyděšené prázdno.
Oběhli skleník, v kterém se odráželo měsíční světlo a se zděšením zaryli paty do měkké trávy. S hlasitým lupnutím se rozsvítila halogenová lampa a ozářila kytičku a dva vykulené lupiče.

,,A mám vás, šmejdi!" zaskřehotal známý hlas ze tmy, doprovázený kovovým zvukem, který nemohlo vyvolat nic jiného než natažení závěru. Za desetinu vteřiny se ze stejného místa vynořila hlaveň.
A babička.

,,Babiiii, ale to jsme my," zaječeli synchronně Kikina s Markem a dali se zbrklý ústup.

Babi mžourala do ostrého světla.
,,Mě nezajímá, kdo jste! Další kytku už mi neukradnete. Přežila jsem komunisty, přežiju i vás!" vystřelila.
Zpětný ráz pušky ji kopnul a poslal leteckým expresem k zemi.
Kikina s Markem, když přestali ječet a zastavili v půlce zahrady, se začali řehtat. Smáli se, až jim tekly slzy. Loudavým krokem se vrátili k babičce. Ležela na zemi a zírala na hvězdnaté nebe. ,,Mě z vás trefí šlak, hajzlíci jedni."

,,Ty nás, babi, všechny přežiješ," Marek pomohl babičce se zvednout do sedu.

,,Kdybyste si řekli, dala bych vám. Ale krást?" nechápavě zavrtěla hlavou až jedna prehistorická natáčka odplachtila do maliní.

Babi z kapsy vytáhla plechovou krabičku a zapalovač. Otevřela ji a mezi rty si vložila způsobně ubaleného jointa. Lampa zhasla, v zapalovači cvaklo a do tmy se rozzářil malý plamínek.
A tak jedné letní noci Marek s Kikinou odhalili a ochutnali kouzlo babiččiny nesmrtelnosti.