Bylo nebylo jedno lesní království plné pracovitých mravenečků, kteří se o sebe uměli, i přes snahy okolních království a Svazu zvířátek, docela obstojně obstarat. Mravenečci byli šikovní, vynalézaví a chytří, do úmoru pracovali na tom, aby jejich krásné Mraveniště vzkvétalo.

Jednoho dne si jejich království všiml Motýl, který na křídlech nesl velké rudé znaky. Zachtělo se mu mraveniště a tak přišel a drobným mravenčkům rozdával kapičky medu, když si volili své nové vládce, sliboval, že mraveniště bude řídit jako líheň na malé motýlky, ekonomicky a řádně, lépe, než jejich původní vládci. A mravenečci si tedy Motýla zvolili.

Motýl si svůj úspěch a podporu pojistil vícero způsoby, protože pocházel z bohatého království, mohl si koupit mravenečky, kteří na kousky kůry tiskli novinky, jež se udály v lese i v mraveništi samotném. Od té doby škrabali nožičkami jen zprávy o úspěších Motýla. A Motýl úspěšný byl. Kupoval mravenčí továrny na výrobu a zpracování semen i zpracování mrtvého hmyzu, rozšiřoval své obchodní zájmy i na kůrařství a pěstování plodin. Tam zaznamenal velkolepý úspěch, když přemluvil mravenečky, aby pěstovali žluté nejedlé kytičky, jejichž štávu používaly stroje v celém lese a dokonce mu na to přispěl Svaz zvířátek a následně každý mraveneček z každé kapky této šťávy, kterou si koupil.

A mravenečka, jenž svůj fabričku prodat nechtěl, často postihla nepěkná náhoda, tu zával kamenem, který si mraveneček přivodil sám, tu likvidace berními mravenci. Každému po libosti.

Když se tedy dostal k moci, dosadil do všech důležitých funkcí v Mraveništi můry. Můry měly červené znaky skryté pod jiným zbarvením, ale poznat se daly podle věrnosti Motýlovi. Pokud však můry mluvily příliš nahlas, nebo nedostatečně loajálně, nahradila je jiná můra, důvěryhodnější.

Motýla znali všichni mravenečci a spousta mu nevěřilo. Několik si dokonce dovolilo tvrdit, že má na sobě rudé znaky a že je získal odměnou za spolupráci se Starými Tajnými Biřici. Na oplátku se mravenečci dozvěděli, že všichni kradou a je tedy potřeba, aby vládnoucí vrstva mravenců více přitvrdila, zvláště proti šikovným mravencům, kteří podnikali na vlastní nožku a nepracovali tedy v mravenčích továrnách. Vládci potřebovali vědět o každém zrnku zlatého prachu, které si mravenečci mezi sebou vyměnili jako odměnu za provedenou práci. Na zpracování velkého množství informací bylo potřeba další mravenečky, aby se probírali stohy kůry a zapisovali data z tabulky na kůře A do tabulky na kůru B, a aby vymýšleli další tabulky a nařízení. Dále bylo potřeba více mravenců dohlížitelů, kteří kontrolovali, jestli mravenci neběhají po mraveništi moc rychle, co kdyby si u toho někdo náhodou zlomil nožku, protože místo sledování zadečku mravence před sebou, hleděl na háj nových značek, jež se vyrojil s Motýlem a jeho můrami, a též mezi nimi pátral po dohlížitelích, jež se mezi značkami tuze rádi schovávali tvaříce se jako obyčejní mravenečci, jen aby je přistihli při porušování pravidel a s úsměvem je obdařili pokutou.

A tak to šlo rok za rokem, Motýl rozpouštěl zásoby, jež si mravenečci udělali, rozprodával kousky jejich království, zadlužoval Mraveniště, sosal zlatý prach pro své podniky od Svazu zvířátek, jenž milostivě vracel část zlatých zrnek, které mravenci v dobré víře a naivitě do Svazu posílali, likvidoval nepohodlné nebo jemu konkurující mravence. Neštítil se ničeho, účel světil prostředky a jeho můry dokázaly namalovat krásnou lazuru i na největší špínu, chápaly totiž dobře, že i psí bobek mohou mravencům prodat, naservírují-li ho s dárkovou mašlí a řádnou podporou vytištěnou na kůře.

Jednoho smutného dne přišla do lesa neznámá nákaza. Šířila se rychle mezi zvířátky kýcháním a kašláním, všechna zvířátka, kromě losů daleko na severu, se rozhodla, že uzavřou svá království, mraveniště, nory, pastviny, mlází, dokonce i hluboké jeskyně obývané jen netopýry, kteří se nemoci báli nejvíc, protože se jim hlavou dolů obtížně kýchalo. Svaz zvířátek mlčel.

Motýl poslechl své rádce a Mraveniště též nechal neprodyšně uzavřít, nařídil mravenečkům nosit kousek pavučiny přes tlamičku a všem mravenčím doktorům, jež se o kašlající obyvatele Mraveniště starali, slíbil, že zajistí dostatek pavučin pro všechny mravenčí doktory. Každému, který ji nebude mít, že ji osobně na křídlech donese. A tak je mravenci za potlesku vládnoucích mravenců místo pavouků utkali sobě, doktorům, prodavačkám, hasičům, mravenečkům, kteří pečovali o staroušky.

Motýl a jeho horda můr tuto nákazu potichu chválili, přihrála jim do nožiček další porci moci, o které se jim nikdy ani za nejkrásnější noci nezdálo. Mravenečci poslouchali, seděli ve svých komůrkách, hltali zprávy za dramatického hudebního doprovodu, nosili pavučinky, zavřeli malé firmičky a výrobny, skomírali a jako kopeček šlehačky na dortu si nechali do svých kouzelných krabiček nainstalovat koníka vyřehtávajícího informace o jejich pohybu přímo do ouška dohližitelům. Nestihli si ani všimnout, že prohloubil zadlužení Mraveniště, schválil několik pro sebe výhodných nařízení, pokusil se protlačit neodškodňování malých mravenčích podnikatelů, poškozených povinným zavřením firmiček během nákazy. Mravenečci si nevšímali, bojovali s nákazou a vlastním strachem z ní.

Nákazu přeprali, i když někteří s odřenými zadečky a trošilinku hubenější. Život v Mraveništi se však do starých kolejí už nevrátil nikdy. Otěže, které Motýl přitáhl, již nepovolil. A většina mravenečků tleskala a nejvíce ti, které Motýl odřel nejvíce. Ani Svaz zvířátek už nebyl stejný, jen hluchá skořápka nadutého, kdysi mocného a přežitého dinosaura. Jeho doba slávy pominula, zvířátka si o tom šuškala a některá i prozpěvovala. Nákaza odhalila slabiny i vypouklé nenažrané břicho této přerostlé příšery z hlubin dávných věků.

Od té doby mnoho vody v potoce uteklo, mnohokrát na les dopadla závěj sněhu, oblaka pylu, letní bouřky s kroupami, i několik slabších vln nákazy. Motýla si odnesl Smrtihlav rovnou do černočerného motýlího pekla, kam patřil od svých nejmladších dní, kdy opustil svou červenou kuklu. Mravenečkům se ulevilo, ačkoliv většina Mraveniště již dávno patřila Motýlí rodině.
Ale byla úleva na místě? Mohli radostí křepčit, tancovat a vystavovat zkřehlá a vyhublá tělíčka blahodárným slunečním paprskům v naději, že přicházejí lepší časy? Že se jejich zdeptaným hlavičkám uleví?

Dokud budou mravenečkové místo používání vlastního zdravého rozumu a zodpovědnosti, předávat moc někomu většímu, silnějšímu a vzdálenějšímu, který rád slibuje a krovky má rudé jako krev, budou znova a znova uvrženi do otroctví a svrabu.

Mravenec, který se ze svých chyb neponaučí, si ostatně nic jiného nezaslouží.