Pláž. Ach ano, kolik dní jsem strávila na tomto prazvláštním místě. Na místě, kde se snoubí voda i zem.

Jako malá jsem sledovala poustevníčky jež hledali své nové domovy. Sbírala mušle a skládala je do nejkrásnějších vzorů.

Bylo zvláštní, že i přes veškeré kameny, balvany i oblázky se na pláži nacházeli mušle různých tvarů i velikostí.

Pro mnohé lidi to bylo znamením. Za každou plačící ženu, za každou zbloudilou duši jedna jediná mušle. Ať už malá ci velká.

Nebyla by však malá mušle až moc nepřiměřená hodnota za jeden život?

Nebo byl jeden promarněný lidský život pro matičku zem stejně triviální jako pro moře vyplavená mušle na pláž?

Naše království však v každičkém daru moře hledalo spásu a znamení.

Ale moře nikdy nebylo takové. Nikdy nedalo znamení o přicházející bouři. Nikdy nevarovalo rybáře před kameny ani před vysokými vlnami.

Moře nikdy nedávalo znamení. Nebo jsme všichni byli tak moc slepí?