Je to všeobecně známá věc, že Malfoyovi jsou hrdí na čistotu svého rodu. A že každého mudlovského kouzelníka označují tou nejsprostší nadávkou, mudlovský šmejd.

Ovšem co už každý neví, je celý příběh, který tomu všemu předcházel, a že za to vlastně může jedna žena, která již před několika staletími pronesla pro Malfoyovi tak tíživou věštbu...

***

Psal se rok 1111, už toto datum předpovídá, že tento rok nebude obyčejný. Na jihozápadě Anglie v hrabství Wiltshire se již ochladilo natolik, že už bylo jen otázkou času, kdy začne sněžit.

Z místního sídla, které nebylo nazýváno jinak než Malfoyovic manor, se po příjezdové cestě plahočil postarší muž v dlouhém černém plášti, který plápolal v podzimním větru. Měl namířeno někam přes kopec.

Lidé si o něm povídali, že je velice zvláštní, nikdo ho nikdy neviděl mezi lidmi, pouze ho sem tam zahlédli, jak právě jde po již zmíněné cestě. Byť se to všem zdálo velice zvláštní, nikdo to moc neřešil, každý to bral jako samozřejmost, protože přeci, každé městečko mívá nějakého podivína.

Muž zahalený v plášti právě došel na okraj malého lesa, který odděloval dvě zdejší města. Sotva co zašel mezi stromy, s hlasitým PRÁSK! zmizel.

Objevil se před rozpadlou barabiznou, která vypadala, že každým okamžikem spadne. Tichým krokem se vydal ke dveřím, místo aby zaklepal, vzal za obrovské rezavé klepadlo a dveře co nejtiššeji otevřel. Ne že by se mu to podařilo, rezavé panty skřípaly na všechny strany, přesto na sobě nedal nic znát a se stejně odhodlaným výrazem vešel do domu.

Vevnitř byla tma, protože všechna okna byla zatlučená a světlo procházelo pouze malými škvírkami mezi špatně stlučenými prkny.

Muž zalovil rukou v plášti a vytáhl z něj hůlku, která se okamžitě rozsvítila. Kruh světla z hůlky ozářil malou místnost, kde byla vrstva prachu, která nasvědčovala tomu, že zde dlouhá léta nikdo nebyl.

Podlaha pod tíhou chodidel vrzala a na stěnách, ze kterých se loupala zbylá omítka, visely zbytky pergamenu, které někdo v minulosti ve spěchu ztrhal.

Tichými kroky prozkoumal celý dům, který měl dvě patra, aby se ujistil, že je v domě sám. Pak se vrátil do první místnosti a usadil se do starého křesla, které bylo vystláno ovčí vlnou. Krom prachu, který se zvířil se nic dalšího nedělo.

Muž v tichosti seděl, jakoby na někoho čekal.

Po opravdu dlouhé době, kdy se už možná začalo venku stmívat, ale kdo ví, v chatrči byla stále stejná tma, se dveře se stejným skřípěním jako předtím pohnuly. Nejprve pouze lehce, protože osoba venku se zřejmě zalekla hlasitého vrzání. A pak se vzniklou škvírou protáhla žena, která na sobě měla velice roztrhaný, tmavě fialový plášť.

Ženě mohlo být něco málo přes třicet, měla propadlé tváře a celkově její zevnějšek napovídal tomu, že dlouhou dobu nemá domov.

Když spatřila muže, který na ni hleděl z rohu místnosti, vytřeštila oči a strnule stála na místě. Nějakou tu chvilku na sebe hleděli, překvapeni navzájem svou přítomností, přestože muž ji očividně očekával.

Po chvilce strnutí se žena prudce otočila a dala se na útěk. Muž, který rozhodně nevypadal na to, že by se za ní byl schopen rozběhnout, ale tak učinil a dohonil ji těsně za koncem pozemku, který patřil k chatrči.

Žena se s vystrašeným pohledem podívala do očí muži, který na ni hleděl zpod kapuce pláště. Zjistila, že vlastně není tak starý, jak se zprvu zdálo. Mohlo mu být něco přes čtyřicet. Pokusila se mu vytrhnout ze sevření, ale muž naopak stisk ještě zpevnil.

,,Již jsem vás očekával," řekl muž velice pevným hlasem, který okamžitě naznačoval a jasně určoval vůdce tohoto setkání.

,,Jj-jak, j-jak jste věděl, že tady přijdu...," koktala se strachem žena, která rozhodně odvahou nepřetékala.

,,Já vím všechno," odvětil ji na to muž a přimhouřil při tom oči.

Žena nabyla pocitu, jako by se jí snažil dostat přes její lebku do mozku a přečíst jí všechny myšlenky. Kdyby měla dostatek sil, určitě by mu v tom dokázala zabránit. V nitrobraně byla cvičená odmala, ale momentálně byla tak na pokraji svých sil, že byla ráda, že se udrží na nohou.

,,Povídá se, že jsi vědma," přejde muž rovnou k tématu, ,,potřeboval bych znát svůj osud."

Žena si ho změří pohledem a odpoví mu otázkou: ,,Kdo jste?"

Muži se přes obličej mihne zklamání. Jeho pýcha si myslela, že jeho znají všichni kouzelníci, kdo by přece neznal tak zámožného kouzelníka, který patří k elitě společnosti.

,,Abraxas Malfoy, jméno mé," představil se muž hrdě a jako vždy se ctí.

,,Nevěděla jsem, že jste tak mladý, mluví se o vás jako o starém šedivém..."

Žena ovšem už větu nedořekla, místo toho vyjekla bolestí.

,,Jak se opovažuješ, mi do očí říkat takové věci. Ti lidé zřejmě mluvili o mém otci, který je již, ale po smrti."

Hněv v Abraxových očích byl znát na první pohled. Ženě se rozklepaly kolena a dál už nic raději neříkala, doteď cítila bodavou bolest kletby Cruciatus.

Muž ženu odvláčel zpět do chatrče a odhodil ji do rohu místnosti, kde se žena schoulila do klubíčka a Abraxas zaujal postoj, který vůbec nebyl důstojný.

,,Říká se, že jedině ty dokážeš spolehlivě číst budoucnost, mluví se o tobě jako o Osudné Sibyle."

Žena se ani nepohnula.

,,Crucio!" zařval Abraxas přes celou místnost.

Žena se velice nepřirozeně prohnula v křečích a vydala pronikavý výkřik, při kterém tuhla krev v žilách.

,,Tak slyšela jsi, co od tebe potřebuji?" vyštěkl.

Žena se uvolnila, bolest pominula a ona si sedla do tureckého sedu a podívala se Abraxovi do očí. Ten jí pohled opětoval a čekal co se bude dít.

V tom se rozsvítila svíčka, která stála na malém stolku. Očima stále propaloval Sibylu. Ta teď měla nepřítomný výraz a hleděla někam před sebe, jakoby mezi nimi stála ještě jedna osoba.

A pak se to stalo...

Sibyla tlumeným hlasem začala mluvit: ,,To čeho si nejvíce ceníš a na co jsi náležitě hrdý, o to jednou celý tvůj rod přijde. Přijde o celou čest, kterou jsi pracně budoval. O čest, která tě řadí do elity kouzelníků, o čest díky které bude tvá rodina kousek od nejvyšší moci, o čest která přivede Malfoyovi na úplné dno. O čest, která vás nakonec připraví o všechno..."

Abraxas nevěřil svým uším, jeho že by měla jeho největší čest přivést na úplný okraj společnosti... Jeho Abraxase Malfoye, jeho kdo je tak hrdý na svůj čistý původ.

,,Ty jedna nevděčná mrcho!" zařval na Sibylu a pozdvihl hůlku. Objevil se paprsek zeleného světla a Sibylino tělo kleslo k zemi. Její pronikavě zelené oči hleděly někam do prázdna a ve vzduchu se nesl bílý opar. Bílý opar, stejný jako když se rozbije koule s věštbou...

Abraxas se s zuřivostí přemístil zpátky na ten samý okraj lesa jako předtím. Ale tentokrát nešel obvyklým pomalým krokem, ale skoro běžel. Když prošel vstupní bránou do svého sídla, nezastavil se. Došel až do vstupní haly, kde začal netrpělivě přešlapovat. Ne, že by té věštbě věřil, ale chtěl mít jistotu... Chtěl mít jistotu, že o svou čest nepřijde....

***

Jak Sibyla předpověděla, tak se i stát mělo. Ovšem Abraxova opatrnost nepřišla vniveč, protože již se blížil konec 20. století a zatím Malfoyovi o svou čest nepřišli. Tíha věštby se za ta léta zmenšila, všichni o ní věděli, ale už ji nikdo nebral tak vážně, přesto Malfoyovi byli stále hrdí na svůj původ, navíc to dokonce vypadalo, že jsou na samém vrcholu moci. Pán zla si pro svoje účely vybral právě Manor, protože to je jedno z mála míst, kde noha mudlovského šmejda ani nepáchla.

Avšak jak víme, věštba byla vyřčena a stejně i jako ta Voldemortova musí být naplněna...