Po konkurzu se oslavovalo, jak se sluší a patří. Všichni byli rádi, že v podstatě byl tým zachován. Ron štěstím jen zářil, všichni jeho nejbližší kamarádi skandovali jeho jméno. Někomu se podařilo propašovat láhev ohnivé whiskey. Ta už kolovala mezi všemi přítomnými. Ron teda moc nešetřil, ale Hermiona jako vždy odmítla.

„Hermiono, nebuď tak upjatá, zkus se taky někdy uvolnit," houkla na ni Padma Patilova, která už měla dost slušnou hladinku.

„Snad jindy..." Odpověděla prostě.

Hermionu jejich oslava nebavila, přestože byla opravdu ráda, že Ron uspěl. Měla plnou hlavu jiných starostí, které ji opravdu trápili. Zjíštění, když viděla Draca na plánku v ní vyvolalo dost velké obavy. Bála se, že by se jim mohl Draco nějak pomstít. Přestože věděla, že Draco stojí stoprocentně na straně pána zla, stále tomu nemohla tak nějak uvěřit.

Hermioně se čím dál více zavíraly oči, takže se rozhodla, že už půjde spát. Cestou do ložnice ji však do cesty vstoupil Ron. Hermioně se přes obličej mihl výraz, který by Rona za střízliva nepotěšil. Hermiona teď neměla náladu, bavit se s jeho opilým já.

„Hermiooono...," zahuhlal opileckým hlasem Ron. Hermiona pozdvihla jedno obočí.

„Hermionooo..." zahuhlal znovu.

„Já tě slyším moc dobře," byla už opravdu podrážděná.

Ron s dalším zamumláním došel úplně k ní. Zabořil hlavu do jejich objemných vlasů a přitáhl si ji k sobě. Hermiona ucítila pach alkoholu, po kterém šel Ron cítit. Obejmutí mu oplatila. Cítila při něm totiž naprostou úlevu. Ronova přítomnost jí v posledních dnech opravdu chyběla, protože přes prázdniny si na ni zvykla. Z objetí vycítila, že Ron to cítí stejně. Chvíli stáli na místě.

Ron se pak odtáhl, což Hermioně vadilo. Místo toho ji chytil do náruče a šel s ní do schodů k ložnicím. Hermiona se bála, že opilý Ron spolu s ní na schodech upadne. Naštěstí se tak nestalo, postavil ji hned do malého výklenku s oknem, kde ji svým tělem přitiskl ke stěně a začal ji líbat. Hermiona zapomněla na všechny starosti, které měla. V tuto chvíli tady byla jen ona a on. Líbali se dlouho, jejich polibky se postupně prohlubovaly.

„Zítra si to musíme vynahradit," zamumlá Ron do Hermioniných rtů.

„Vynahradit co?" nechápe Hermiona.

„Dlouhou dobu jsme spolu nestrávili jen tak den, zítra je neděle, to znamená, že je pro to příležitost," usměje se.

„Mám to chápat jako nabídku na celodenní rande?" zeptá se s úsměvem Hermiona.

„Lépe bych to neřekl. Tak co, souhlasíš?"

„Taková nabídká se prostě neodmítá," řekne Hermiona a přitiskne své rty na jeho. Pak se odtáhne, otočí se a vydá se po schodech nahoru do věže. Po pár krocích se ještě ohlédne.

„Dobrou noc," popřeje mu nakonec a pak zmizí v zatáčce točitého schodiště.

Když dojde do své ložnice, tak upřímně doufá, že Ron si bude nabídku pamatovat i zítra. Kdyby totiž ne, opravdu by ji to mrzelo. V ložnici ještě nikdo nebyl a tak využila volné chvíle a dala se ještě do čtení jedné z knížek, které si vypůjčila první den v knihovně. Hromadu už měla téměř přečtenou, což u ní nebylo překvapením.

Po nějaké době ji ze čtení začaly bolet oči, rozhodla se tedy knihu odložit a jít spát. Když ji odkládala na noční stolek, shodila při tom jeden z pergamenů. Natáhla se pro něj a zjistila, že se jedná o Pobertův plánek. To jí vnuklo myšlenku, že by jej mohla opět zkontrolovat. Když plánek rozevřela viděla všude po chodbách smrtijedy. Tato zkušenost ji už opravdu nepřekvapila. Mezi jmény se snažila najít jedno určité. Ale zatím marně.

Po chvilce, kterou strávila nad plánkem se rozhodla své snažení vzdát. Když plánek chtěla ukončit a vrátit zpět na své místo, všimla si opět té kaňky. Kaňka byla znovu v ředitelně, kde opět byl sám Rookwood. Kaňka chodila do kolečka a Rookwood před ní couval. Hermiona výjev na plánku chvíli pozorovala a pak ho rychle složila a odhodila pryč.

Plánek jí v posledních dnech přinesl tolik starostí, že by je nedokázala spočítat na prstech jedné ruky. Když kaňku spatřila poprvé, myslela si, že je to jen nějaká chyba, ale zřejmě nic nemůže být tak nevinné jak by mohlo být...

Neděle se ukázala jako další hezký den, sluníčko svítilo a bylo opravdu teplo. Nikdo tomu nechtěl věřit, protože tři nádherné dny opravdu nebyly v tuto dobu na denním pořádku. K Hermioně potěšení se Ron hned u snídaně se svou včerejší nabídkou připomněl.

„Tak kam vyrazíme?" překvapil Hermionu hned, když usedala ke stolu.

„Rone, děláš jako kdybychom se mohli zajít projít někam daleko. Ale díky že mi dáváš vybrat, zda půjdeme do levého či pravého rohu pozemku školy," dělala si z něj srandu.

Ginny se málem udusila dýňovým džusem. Neville, který seděl vedle ní, ji musel poplácat po zádech. Hermiona se mezitím na ni pobaveně dívala.

„Jako promiň, ale ty vždycky dokážeš zpříjemnit situaci," brání svůj záchvat smíchu Ginny.

Ron se celou dobu snažil získat Hermioninu pozornost zpátky, ale podařilo se mu to až v momentu, kdy do ní strčil loktem.

„Au, co děláš?" Nechápala Hermiona.

„Chci vědět do jakého rohu půjdeme?" Naléhal Ron.
Hermiona se ušklíbla, ale nechtěla Rona už dále trápit, takže se rozhodla pro nějakou odpověď.

„Rone, já opravdu nevím, je mi to vážně jedno, ale ideálně někde venku, když je tak hezky."

„Tak fajn, bude překvapení," rozhodl nakonec Ron. Hermiona byla spokojená, překvapení měla vždycky ráda a ta Ronova ještě raději.

Po snídani byli s Ronem domluvení, že se sejdou ve vstupní hale. Hermiona už seděla připravená na schodech. Když k ní Ron přišel, uvítal ji krátkým polibkem. Pak se společně vydali ven. Jak později Hermiona zjistila, tak se o nějaké extra překvapení nejednalo, ale Ronovi to nevyčítala, protože ani nečekala, že by něco vymyslel. Na všech místech už byli tak jako tak...

Hermiona, ale měla radost, že konečně může zažít pocit, kdy kolem jezera jde s Ronem jako pár. Celé ty školní roky sem spolu chodili pouze jako kamarádi. Hermiona si své city k Ronovi uvědomila, až o něj na chvíli přišla. Samozřejmě něco cítila i dříve, ale nevěnovala tomu nějakou extrémní pozornost.

Den si spolu náramně užili, kolem jezera bylo opravdu velké množství studentů, a tak se s některými dali do řeči. Když se začalo pomalu stmívat, rozhodli se vrátit do hradu.

„Počkej!" zavolal Ron na Hermionu, která se automaticky vydala do nebelvírské věže.

„Snad jsi nezapomněla," řekl poněkud zklamaně.

„Zapomněla? Na co?" nechápe Hermiona.

„Přece jsem ti slíbil ráno překvapení, ne?" připomene.

„Já myslela, že už to překvapení bylo...," přizná se nesměle Hermiona.

„Cože?" je v šoku Ron, „já si nechal překvapení na konec," dodá na vysvětlenou.

„Tak to se moc těším," řekne Hermiona s upřímnou radostí.

„V tom případě, ale jdeme tudy," pokyne jí rukou směrem na opačnou stranu.

Hermiona štěstím bez sebe a navíc s obrovskou zvědavostí následuje Rona. Jejich kroky směřují stále výš a výš. Hermiona pomalu, ale jistě začíná tušit, kam by mohli mít namířeno.

Hermionino tušení se vyplní. Právě totiž došli k astronomické věži.

„Otoč se," poprosí Ron Hermionu.
Ta se k němu otočí zády.

„Co to děláš?" Je v šoku Hermiona, protože ji Ron přes oči váže kus látky.

„Hermiono, jestli to má být překvapení, tak by tohle mělo být asi nutné," směje se Ron.
Hermiona tedy Ronovi dovolí uvázat šátek přes oči a pak se nechá pomalu vést po schodech do věže.

Hermioně je to samozřejmě nepříjemné, obzvlášť když schody do věže jsou tak prudké. Když vyjde úplně nahoru, ucítí závan čerstvého vzduchu. Když ji Ron popostrčí úplně ven z chráněné části, ucítí chlad. Dnešní den byl sice hezký, ale teď když slunce zapadlo a je noc, je vážně velká zima. Hermiona se celá zachvěje. Ron, který jí stále drží za ramena, si všimne, že jí je zima a přes ramena jí přehodí plášť.

„Neboj, myslel jsem na všechno," ujistí ji.
Hermiona je opravdu překvapená, nikdy si totiž nemyslela, že zrovna Ron je ten typ člověka, který by dokázal naplánovat i takové detaily.

„Pojď ještě kousek," pobídne ji naposledy. Hermiona udělá ještě pár kroků.

Před sebou ucítí studené zábradlí, když se ho dotkne, z nějakého důvodu se jí v hlavě objeví myšlenka na Brumbála. Jeho smrt naštěstí neviděla, ale z Harryho vyprávění si dokázala představit, Brumbalovo těla přepadávat přes okraj zábradlí.

Ron se poněkud neohrabaně pokoušel rozvázat uzel, který před pár minutami tak dobře uvázal. Když se mu to konečně podaří, odkryje jí oči. Hermioně se naskytne nádherný pohled na noční oblohu posetou hvězdami. Jasné počasí přetrvávalo nadále a tak Hermiona viděla i souhvězdí, které se kolikrát nepodařilo vidět ani na hodině astronomie.

Ron se opře vedle ní. Hermiona na něj koutkem oka kouká. Vidí, jak se Ron upřeně dívá na oblohu a pomyslí si, jak ve světle měsíce vypadá naprosto úchvatně. Ron její pohled vycítí, podívá se na ni a usměje se.

„Tak co na to říkáš?" zeptá se jí.

„Nádherné," vydechne pouze.

„To ale není všechno," pochlubí se Ron.
Hermiona nadzvedne jedno obočí.

„No ano," pousměje se.

„Však já nic neříkám," zvedne v obraně ruce Hermiona.

„Stačí se jen otočit," řekne.

Hermiona se celá nedočkavá prudce otočí. Za svými zády si po celou dobu nevšimla, že celý prostor je zdoben drobnými kvítky a čajovými svíčkami.

„Ach," vydechla Hermiona.

Chtěla něco říct, ale nemohla najít slova, která by popsala tu nádheru. Chvíli tam jen stála a snažila se všechno dostatečně vstřebat. Ron, který byl nervozitou bez sebe, všechno s úzkostným pohledem sledoval.

Po chvilce se k němu Hermiona otočila, objala ho.

„Děkuji, je to nádherné," zašeptala mu do ucha.

Odtáhla se, pohlédla mu upřeně do očí a pak ho políbila. Dala do polibku všechno, co nedokázala vyjádřit slovy, a že toho nebylo málo.

Pak se od něj odtáhla a vydala se blíž. Ron, který ji z dálky pozoroval se musel usmívat. Věděl, že Hermiona má radost i s úplných maličkostí. Plášť, který na sobě měla právě díky Ronovi, za sebou táhla po zemi, protože jí byl trochu velký. Kvítky, které ležely na zemi, plášť shrnoval a vytvářel za ní cestičku.

„Fakt děkuji," zopakovala ještě jednou.

„Neděkuj mi tolik, ještě se z toho rozbrečím," žertuje Ron. Společně si sednou mezi tu nádheru a chvíli jen tak mlčky pozorují hvězdy.

„Páni," hlesne úžasem Hermiona.

Zrovinka se po obloze jedna hvězda, kterou celou dobu upřeně pozorovala, jakoby uvolnila a plynulým pohybem padala k zemi.

„Miluji ten pocit," šeptne.

„Ten, který člověk cítí jen pár sekund, než hvězda nadobro zmizí..." Dopoví za ní Ron.

Hermiona se k němu otočí a přikývne. Ron kolem ní omotá své paže a hlavu zaboří do jejích kadeří. Do nosu ho udeří sladká vůně šamponu. Nosem odhrne pár loken a dostane se tak k jejímu uchu. Pomalu své rty přitiskne na ušní lalůček a pak plynule pokračuje po krku dolů. Hermiona přeběhne mráz po zádech. Uklidňuje se hlubokým dýcháním, ale částečně přestává nad svým dechem držet kontrolu. Po krátké chvíli se v tomto boji vzdá a tichounce Ronovi vzdychne do ucha. Ronovo tělo se spojí s tím jejím a ve společném objetí se svalí k zemi. Hermiona ucítí pod svými zády studenou podlahu. Krátce sebou škubne. Ron si toho všimne, čehož Hermiona lituje. Odtáhne se a posadí se vedle ní.

„Co to děláš?" nechápe Hermiona.

„Není to dobrý nápad," zčervenají mu tváře.

„Ale co to říkáš? Vždyť..." neví co říct dál.

Hermioně se ve světle svíček zalesknou oči. Čeká zda Ron nějak zareaguje. Ten se však ani nehne. Hermiona se zvedne, okvětní lístky se kolem ní zvíří. Otočí se na podpatku a naposledy při tom na Rona pohlédne. V jeho výrazu opět vidí jen zmatení, vždycky tam je jen zmatení. Cítí, jak v ní pomalu vzrůstá zlost. Rychle se vydá zpět dovnitř, kde obrovskou rychlostí seběhne schody z věže. Když se řítí chodbou slyší za sebou Ronův hlas.

„Hermiono, počkej prosím," žadoní.

Hermiona se však rozhodne mu neodpovídat. Jenže slyší, že ji Ron pomalu dohání. Když se ohlédne, zjistí, že už je pouze v osmimetrové vzdálenosti.

Zabočí za roh. Jenže do někoho vrazí. To není možné, pořád do někoho vrážím, pomyslí si. Když se však podívá s kým má tu čest tentokrát, to není nikdo jiný než sám Draco Malfoy....

Hermiona se neobtěžuje ani omluvit a pokračuje dál. Neměla potřebu se vystavovat Dracovým narážkám, když si moc dobře musel všimnout slz v jejím obličeji. Naštěstí nic za ní nezavolá. Když se ještě naposledy otočí spatří, jak Rona chytne za lem jeho pláště.

Draco si samozřejmě musel Weasleyho vychutnat. Obzvlášť, když mu neunikl výraz té Grangerové. Nenáviděl jí z celého srdce, ale i tak uvítal jakoukoliv záminku, pro to aby Ronovi mohl dát co proto...

***

Hermiona do své ložnice doběhla celá v slzách. Ginny, která na ni udiveně hleděla, protože ji čekala mnohem později, se jí naštěstí na nic nevyptávala. Když dosedla na okraj postele, z nohou si kopnutím sundala boty. V jejím nitru se odehrávala 3. Světová. Zlost na Rona, který opět zase něco zvoral, se bila s mrazivým pocitem, že se setkala s Malfoyem. Až teď když byla v bezpečí si uvědomila, že na sobě neměl masku Smrtijeda, protože zkrátka předpokládala, že by ji měl mít.

Rukou se snažila nahmatat plánek, který byl jako vždy na svém místě na nočním stolku. Když se podívala na chodbu vedoucí k astronomické věži, stále vedle sebe byly dvě tečky. Během okamžiku, kdy Hermiona tečky pozorovala se jedna z nich vydala chodbou pryč. Kdežto ta jedna zůstala na místě a to ta Ronova....