Hermiona běžela chodbou, srdce jí bušilo jako splašené. Nevěděla jestli má na další odbočce odbočit doleva nebo doprava, chodby po kterých běžela poznávala, přesto ale netušila kde se nachází. Její pronásledovatel jí byl v patách. Hermiona pomalu začínala panikařit. Mezi každým nadechnutím se jí svíralo hrdlo strachem.

Konečně doběhla na konec chodby, stále nerozhodnutá kam odbočí, avšak když se rozhlédla na obě strany, zjistila, že obě chodby jsou zazděné, byla v pasti. Rychle se otočila a viděla jak muž doběhl k ní. Přimáčkla se ke stěně za sebou a čekala co nastane. Opět nastalo to divné ticho. Ani jeden se nepohnul, zase na sebe zírali.

Když v tom se muž prostě otočil a normálním tempem šel chodbou pryč, Hermiona si oddechla, ale opět nechápala co se stalo, nestačila ani vymyslet nějakou možnost, když v tom uslyšela znovu ten hlas....

Hermiona se zprudka posadila. Byla zadýchaná, skoro jako kdyby opravdu běžela. Kolem ní byla všude ještě tma, na spánek neměla ani pomyšlení. Bylo to už podruhé co se jí zdálo o tom hlasu. Sen byl stejný jako minulou noc, byla z toho čím dál zmatenější.

Aby přišla na jiné myšlenky vzala si Pobertův plánek a pod přikrývkou rozsvítila špičku své hůlky.

Zašeptala: „Přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti."

Na pergamenu se objevil plánek Bradavic. Hermioně tento plánek zůstal, když ji ho Harry dál, aby mohli s Ronem zničit viteál v tajemné komnatě. Od té doby ho ještě nepoužila. Na plánku viděla, že na chodbách se to hemží smrtijedy, výhodou bylo, že jejich masky je neochrání před tímto plánkem, a tak si Hermiona četla veškeré jména smrtijedů, které na plánku viděla. Avšak většinu z nich neznala, bylo jí jasné, že ti kteří jsou k Voldemortovi nejblíž, v Bradavicích nebudou, Voldemort byl jistě toho názoru, že by jich tady byla škoda.

Teď když všichni spí, je opravdu zvláštní vidět v ložnicích jednotlivých kolejí, tolik jmén, že nejdou ani přečíst. Ať se Hermiona snažila sebevíc, vůbec to nešlo. Nakonec své snažení vzdala a rozhodla se pokusit znovu usnout....

Ráno ještě před snídaní se rozhodla na kratičkou chvíli zaskočit za Ginny na ošetřovnu. Avšak když tam dorazila, zjistila, že dnes ráno byla propuštěna.

Ginny na ni čekala ve velké síni, už zase z ní čišela ta pozitivní energie. Hermiona ji v tomhle opravdu obdivovala. Dosedla na lavici mezi ni a  Rona, který se posunul, aby Hermioně uvolnil místo. Nejprve Hermiona objala Ginny a pak se otočila na Rona. Ten se na ni usmál a něžně ji políbil. Ginny mezitím předstírala, že zvrací svoji snídani zpátky do talíře.

Po snídani se vydali ven, měli dnes hodinu bylinkářství s profesorkou Prýtovou, byl nádherný slunečný pátek a všem bylo líto, že musejí trčet ve skleníku. Chtěli si ještě užít hezkého počasí, než se opět objeví dlouhá deštivá odpoledne, která museli trávit zavřená v hradu. K jejich překvapení, když profesorka Prýtová dorazila na hodinu, tak jim sdělila, že dnes ve skleníku pracovat nebudou. Pracovali u venkovních stolů, od kterých byl nádherný výhled na celé Bradavické pozemky.

„Zdá se mi to, nebo z Hagridovy hájenky opravdu vychází komínem kouř..." všimne si Ginny.

„To je blbost," odpoví Ron, „proč by Hagrid teď topil, když je ještě teplo."

Hermiona se na Rona podívala pohledem, který naznačoval, že i když ho miluje, tak si myslí, že mu to někdy vážně nemyslí.

„No co?" stále nechápal Ron.

„Rone, ty si vážně sedíš na vedení," rozčilovala se Hermiona, „nejde o to zda Hagrid topí, když není zima, ale o to, že tam Hagrid je," snažila se nějak Hermiona aspoň trochu zachovat klid.

Ron se plácl do čela a málem se celý schoval pod stůl, už zase se styděl za to, jaký je skvorejš.

„Měli bychom ho jít navštívit," navrhne Ginny.

„Dobrý nápad," souhlasí s ní Hermiona.

Po hodině bylinkářství se rovnou vydali za Hagridem, protože měli volnou hodinu. Když zabušili na obrovské dveře Hagridovy hájenky, zevnitř se ozvalo hlasité štěkání Tesáka, Hagridova psa. Po chvíli se konečně dveře otevřely a v nich stál Hagrid, který měl v obličeji úsměv.

„No helemese," rozzářil se ještě více, „už jsem si říkal, estlipak jste na mě nezapomněli."

Všechny je rychle pozve dovnitř, nabídne jím jednu z mnoha jeho pochoutek, které každý raději odmítne, protože po všech zkušenostech s Hagridovými kuchařskými dovednostmi, se od jeho výtvorů raději drží dál. 

„Hagride, tak co jak se máš?" zajímala se Hermiona.

Hagrid se na ni podíval a povzdechl si.

„No, víte. Snažím se co to de, ale je to velice těžký. Málem mi chtěli dát padáka. Mám jediné štěstí, že zrovinka se nikdo nepřihlásil místo mě, vono se taky není čemu divit, kdo by se dobrovolně šel přihlásit, že?" vysvětloval jim a usurkl si ze svého máslového ležáku, který byl v obrovském hrnku. Který teda pro člověka spíše připomínal hrnec.

„Když jsme tě neviděli na slavnostní večeři, lekli jsme se, že ti něco udělali," promluví Ginny.

„Mně, že by něco zrovinka tihle mohli udělat? Cha! Cha!" zasmál se z plných plic, „tomuhle jste přece nemohli věřit," nechápavě na ně Hagrid kulil své oči.

„Hagride, v dnešní době člověk neví čemu věřit," připomene mu Hermiona.

„Jo takhle, heleďte mně můžete věřit, že se umím vo sebe postarat," napřímil se hrdě, „copak by si voni na mě troufli? Na mě?" dal se do smíchu.

Nikdo se k němu nepřidal, každý věděl, že si Smrtijedi poradili i s pravými čistokrevnými obry z hor, tak proč by to nedokázali s Hagridem. Ron ucítil, že napětí v místnosti dosáhlo stropu, tak se rychle pokusil změnit téma.

„A co tedy celé dny děláš?"

„No to, co jsem dělal vždycky. Je ze mě už zase pouze hajný, ale věřte mi, jsem i docela rád, měl jsem s tím učitelováním jen zbytečné starosti."

V Hagridově hájence přečkali celou svou pauzu, která sice nebyla moc dlouhá, ale stačila jim na to, aby všechno stihli probrat. Poté se vydali na další hodinu do hradu.

Vyučování měli dneska opravdu dlouho, když se vraceli z poslední hodiny, chyběla už pouze hodinka do setmění.

„Rone, měli bychom se vydat na hřiště," upozornila svého bratra Ginny.

V sobotu, což bylo zítra, je čekal konkurz do Nebelvírského týmu.  Kapitánem týmu byla pro letošek zvolena Ginny, ale dostala podmínku, že musí uspořádat úplně nový konkurz na celý tým, což bylo zvláštní, normálně se totiž dělal konkurz pouze na místa, která nebyla obsazena. Ginny doufala, že Ron své místo brankáře obhájí, proto ho chtěla dostat ještě teď na hřiště.

„No jo, měli bychom," připustí Ron.

Takže Ron s Ginny se vydali rychle do věže pro košťata a pak pádili na hřiště. Hermiona s Nevillem pokračovali dál.

„Jdeš se mnou do knihovny?" otočila se na Nevilla s otázkou Hermiona. 

„No sice bych měl pracovat na eseji pro profesorku Prýtovou, ale už jsem domluvený s Lenkou..." Neville se studem začervenal.

  „Ach tak," usmála se Hermiona, „tak si to užijte," povzbudila ho nakonec.

Cestou se teda každý vydali jiným směrem. Hermiona mířila do knihovny.

V knihovně seděla dlouho do noci, protože měli opravdu velkou hromadu úkolů. Navíc si chtěla prostudovat i témata následujících hodin, což si pochopitelně vyžádalo taky dost času....

Cestou z knihovny myslela pouze na svou postel, opravdu mlela z posledního. Úplně zapomněla na to, že jde opět sama, a dnes dokonce i po večerce. Avšak jakoby osud Hermioně ani na okamžik nechtěl dopřát chvíli klidu. Když dorazila k hlavnímu schodišti, v tom jí to zase něco připomnělo. Hermiona dostala strach, najednou vnímala, že na celém schodišti stojí úplně sama. Snažila se přidat do kroku, ale schodiště měnilo své pozice, takže musela čekat, než se uráčí uspořádat. Když už se blížila k cíli, téměř byla v sedmém patře, v tom to uslyšela zase. Zpozorněla, zůstala stát. Rozhlédla se kolem sebe. Nikoho neviděla. Rozhodla se pokračovat, udělala však pouze tři kroky...

„Říkal jsem, dávej si pozor! Tentokrát už opravdu porušuješ večerku..."

Hermiona strachy malém nedýchala, ten hlas jí úplně paralyzoval. Slyšela ho tlumeně v hlavě, ale přesto velice pronikavě, začala ji z toho bolet hlava. Rukama se za ní chytla, ale bolest nepřestala. Hlas se začínal ozývat ze všech koutů její hlavy, chtěla se ho zbavit, ale zněl jí v uších jako bzučení komára. Vyhrkly jí slzy z očí a ona se svalila na schody a v klubíčku zůstala opřená o zábradlí. Hlas zněl stále dál a dál a čím dál více sílil na hlasitosti. Hermiona se dala do hlasitého vzlykání, nesnášela když musí brečet nahlas, ale ten pocit byl nesnesitelný.

Hermioně se celá místnost zatočila, začala se jí ztrácet před očima. Padala do prázdna, přestože věděla, že sedí na schodech. Pak jakoby dopadla a ztratila vědomí...