Zvuk ve křoví v ní vyvolal mrazivý pocit, který jí pohltil úplně v každém kousku jejího těla. Cítila, jak jí chlad prostupuje přes konečky prstů až do úplného nitra jí samotné, poznala, že se jí ledová ostří dostávájí do srdce. Plíce měla v jednom ohni, při každém nádechu jakoby se jí někde tam zapíchlo tisíce malých jehliček, nemohla se nadechnout. Tlak v uších, způsobený panikou, jí uzavřel do jakési tiché bubliny. Věděla, že Draco stál vedle ní, něco na ní křičel, matně viděla, jak otevíral ústa, ale nerozuměla mu jediné slovo. Z očí se jí spustily slzy, chtěla je zastavit, ale nešlo to. Pohled na Draca jí zastínil obraz z její minulosti. Prázdné pohledy jejích rodičů. Jakoby slyšela svá slova: ,,Zapomeňte!” Chtěla tomu zabránit, chtěla s nimi začít třást, chtěla jim všechny vzpomínky na ni samotnou vrátit, nemohla dopustit, aby jediní takto blízcí lidé na ni zapomněli. Věděla, že to udělala pro jejich dobro, že alespoň někdo teď může žít šťastně a bez všech starostí. Věděla, že by se zbláznili strachy, kdyby tušili do jakého nebezpečí se pouští. Musela být silná, jenže na to bude mít času ještě dost, teď by si měla pro jednou dovolit být zranitelná, teď v době kdy to ještě jde, později by jí tohle ovšem mohlo stát život.

Ucítila, jak chlad ustupuje, tlak v uších a hlavě povoluje a vzpomínka se jí před očima rozplývá. Na krku se jí dotkly teplé ruce. Myslela na to, jak je v bezpečí, že je s ní Draco. Otočila se, aby mu poděkovala, že odehnal ty bezcitná stvoření smrti- Moskomory. Jenže místo úsměvu zalapala po dechu… To nebylo vysvobození, ale pouze předehra pro to nejhorší. ,,Crucio!” pronesla osoba s černými kudrnatými vlasy. V Hermionině jizvě na předloktí znovu vzplál oheň… Její oči padly na tu část kůže, kde se zračila ta dvě slova… Mudlovská šmejdka

Prudce se posadila na posteli. Byl to jen sen, byl to jen sen! Opakovala si vduchu pro sebe. 

,,Jsi v pohodě?” ozval se hlas vedle ní. Pohlédla na Ginny, která ve světle své hůlky vypadla docela hrůzostrašně.

 ,,Jo asi jo…” zašeptala. Nebyla schopna mluvit více nahlas, byla stále ještě všoku. Již několik měsíců se jí o rodičích nezdálo. Myslela si, že už se ve svých snech natruchlila dost, že už by tohle všechno mělo skončit. Dnes to ovšem ale nabralo jiných rozměrů. 

Dvě její noční můry v jednom snu. Bella a rodiče. Při pouhém pomyšlení na ten sen se jí v očích objevily slzy.

,,Hermiono, to bude v pořádku, byl to jen sen, nic z toho se ve skutečnosti neděje.” Ginny nevěděla, co se Hermioně zdálo, ale tušila, že často jí trápí myšlenky týkající se aktuálního dění ve válce, často se jí zdály sny o lidech, kteří zemřeli a jejich jména se objevila v Denním věštci. 

,,Ne, neděje se to…” dala jí za pravdu. 

,,No tak vidíš,” usmála se na ní a objala ji. 

,,Ginny?” pohlédla jí do očí. Ona jí pohled opětovala a dala jí tak najevo, že jí bedlivě poslouchá. ,,Ono se to už totiž stalo…” 

Ginnin výraz v obličeji zkameněl, tohle nečekala. Každý ve válce zažil dost velké hrůzy a jiní je stále ještě prožívají a Merlin ví, jaké je ještě čekají.

,,To je mi líto,” pohladila ji po rameni, ,,víš, ale že nyní s tím již nic nenaděláš, je čas vzpomínky nechat za sebou a jít dál, máš plno přátel, kteří tě mají rádi, nejsi nikdy sama a víš, že se pořád můžeš rozhodnout jet s námi na Vánoce. Možná to bude i to nejlepší, co teď vůbec můžeš udělat, protože tam bude dost rušno, takže nebudeš mít čas na nějaké utápění ve svých myšlenkách.”

Ginny to myslela dobře, o tom Hermiona nepochybovala. Ona ale netušila do čeho se upsala, co slíbila Dracovi. Ten jí sice také přemlouval, že si to má všechno rozmyslet, ona si ale stála za svým. Navíc tyhle vzpomínky jí jen dodávaly sílu tam opravdu jít, zbylí členové řádu nutně potřebovali nějaké informace, které by je nějak dokázali posunout z místa, na kterém se zasekli od začátku války. Bylo na čase udělat další krok Voldemortovi naproti. Protože pak by mohlo být pozdě. Každému začalo docházet, že Voldemortova moc neustále roste a že jeho stoupenců je více a více, kdežto lidí na světlé straně ubývá rychlostí blesku.

,,Ginny opravdu děkuji za nabídku, neboj vím, že u vás doma mám vždy své místo, ale věř, že si uvědomuji, co dělám, potřebuji tyhle Vánoce strávit v Bradavicích, naopak mám mnoho věcí, nad kterými budu velice ráda přemýšlet. Měla by sis jít zase lehnout, ráno budeme muset brzy vstanout, vlak odjíždí již v jedenáct  z Prasinek.” 

Ginny kývla a šla si tedy znovu lehnout, Hermiona díky svým myšlenkám již oči nezamhouřila.

***

,,Doufám, že si Vanoce užijete,” loučila se Hermiona s Ginny a ostatními kamarády na nádraží v Prasinkách. Opět se nevyhnula přemlouvání, zda nechce jet s nimi, ale během noci měla dost času se proti těmto námitkám dostatečně obrnit, aby jim byla schopna čelit s odhodláním a nemusela tak potlačovat slzy. 

Všichni pak postupně nastoupily do Bradavického expresu a ona zůstala na nástupišti téměř jako jediná. Letos se zřejmě všichni rozhodli strávit Vánoce v rodinném kruhu, což Hermiona naprosto chápala, ostatně to mohli být taky poslední Vánoce, které ještě spolu pohromadě stráví. Nikdo si nedělal zbytečné iluze a každý věděl, že smrt na každého číhá v podstatě za rohem. 

Vracela se k Bradavicím a věnovala svou pozornost přírodě okolo. Během noci napadla bílá sněhová pokrývka, která teď zahalila všechno temné do jasné zářivé bílé. Dokonce i zapovězený les už nevypadal tak hrůzostrašně jako tomu bývalo obvykle. Nechtěla se svést jedním z Bradavických kočárů, rozhodla se, že se projde pěšky. Byly to její poslední Vanoce tady. Už nikdy nedostane možnost je zde oslavit. 

I tak si ale své poslední Vánoce zde představovala úplně jinak, ale byla ráda za to, co má. Uslyšela zvuky křupání sněhu, otočila se za sebe. Stál tam Draco s napřáhlou rukou, ve které držel sněhovou kouli v ruce. Než si stačila Hermiona pořádně uvědomit, co se Draco chystal udělat, už měla sněhovou kouli v obličeji. ,,Šťastné a veselé!” zazubil se na ni. 

Draco v její tváři viděl její naštvaný pohled, utřela si zbytky sněhu, které jí zůstaly na řasách. Jemu však neunikl ani ten malý zbytek, který i přes její snahu, sněhu se zbavit, na nich zůstal. Vypadá kouzelně, musel si pomyslet Draco. Červené tváře ošlehané mrazem jí neskutečně slušely. 

,,Ty máš teda způsoby…” obořila se na něj. Snažila se hrát uraženou, ale moc se jí to nedařilo. 

,,To víš, jen ty nejlepší,” přišel k ní a smetl jí poslední zbytky sněhu z tváře.

,,Tak jak se těšíš na naše první společné Vánoce?” 

Hermioně jakoby až v ten moment došlo, že spolu opravdu budou trávit své první společné Vánoce. Doteď myslela pouze na zítřejší večer. 

,,Máme nějaké plány?” zeptala se ho. 

,,No já bych jich měl hned několik,” mrknul na ni Draco. ,,Ale jedna věc je ještě lepší než mé plány…” 

,,Vážně?” 

,,Konečně si nemusíme dávat tolik pozor na slídivé pohledy.” A jako důkaz toho jí chytil za ruku a společně se vydali po cestě k hradu.

***

,,Hermiono dělej, neskutečně ti to trvá!” zabručel netrpělivě Draco na nebelvírku, která již dobrou půlhodinu nevyšla z koupelny. 

,,Ty jsi hrozný bručoun…” vyšla ven z koupelny a hodila po něm ručníkem, který si právě sundala z vlasů. 

,,Už teď lituji toho, že jsem si raději nešel dát sprchu do své ložnice a nepočkal tam na tebe.”

Hermiona se na něj se zdvihnutým obočím otočila. ,,A to si jako myslíš, že bych tam sama dobrovolně vstoupila jo?” 

,,Čeho se prosimtě bojíš? Vždyť máš ten svůj neviditelný plášť a dokonce i plánek. Nikdo by tě nedokázal překvapit.” 

,,To máš sice pravdu, ale už jen z principu bych tam sama nešla. Vůbec nechápu, proč jsem se vlastně nechala přemluvit, že budeme ve tvé ložnici a ne tady.”

,,Protože zmijozelských ve škole zůstalo mnohem méně než nebelvírských, což moc dobře víš, jelikož jsi jako primuska sama sestavovala celý seznam zůstávajících studentů.”

,,Jo já vím,” přiznala dost neochotně Hermiona. I tak se jí to moc nezamlouvalo, ale Draco měl pravdu, s plánkem a pláštěm by to neměl být sebemenší problém. 

,,Tak půjdeme?” byl opět nedočkavý.

,,Jo hned, jen si vezmu všechny věci.” 

Otevřela kufr a vytáhla z něj neviditelný plášť. Draco se po něm natáhl, ještě nikdy se k němu nedostal tak blízko. Překvapilo ho, jak mu látka klouže mezi prsty.

,,Páni, on snad nic neváží…” byl fascinován jeho lehkostí. Pohlédl zpět na ní a viděl, jak má hlavu zabořenou ve svém kufru. ,,Co ještě hledáš?” 

,,Plánek, neumím ho najít,” povzdechla si a pokračovala s vyhazováním věcí z kufru.

,,Tak ho nehledej, obejdeme se bez něj, plášť je důležitější.”

Hermiona s ním nesouhlasila, on netušil, jak by mohl plánek posloužit někomu jinému jako skvělá zbraň, doufala, ale že se plánek jen někde ztratil v kufru a že ho pak brzy najde, představa toho, že by jí ho někdo vzal jí přišla docela děsívá… Avšak zavřela svůj kufr a vyšla vstříc Dracovi strávit jejich první společnou noc.

***

,,Pane Weasley, je pravda, že z ministerstva jsou propuštěni všichni kouzelníci, kteří byli v minulosti jakkoliv v bližším kontaktu s Brumbálem?” 

,,Neville, nevím, kde jsi tohle slyšel, říká se, že lidé, kteří nejsou Voldemortem na ministerstvu úplně vítáni, mají hodně problémů, ale naopak těch se Voldemort nesnaží zbavit, jelikož je pro něj mnohem lepší mít nad všemi kontrolu právě na ministerstvu, kdyby je propustil, dal by jim plno dalších důvodů proti němu zbrojit.”

Neville letošní Vánoce strávil spolu se svou babičkou taky u Weasleyových, jelikož to bylo pro všechny mnohem bezpečnější zůstat pohromadě. Doupě bylo chráněno velkým množstvím zaklínadel, která by smrtijedy dokázala na nějakou dobu zdržet.

Z jejich rozhovoru je vytrhl světelný záblesk za oknem. Hned na to se v místnosti objevil patron v podobě rysa. Jeho majitelem byl Kingsley Pastorek. Místností se rozezněl jeho hlas: ,,Omlouvám se za zpoždění, musel jsem cestou zneškodnit párek smrtijedů, který se mi lepil na paty, budu zde každou chvílí.” Pak se rys ještě proběhl po místnosti a nakonec zmizel.

,,Rone! Zajdi pro Ginny, už bude večeře,” zavolala na něj paní Weasleyová, jelikož Ron vypadal, že právě on má momentálně nejméně práce. Seděl na gauči a cpal se dýňovými košíčky, což paní Weasleyovou dokázalo vždy rozčílit, nechápala, proč se takhle před jídlem cpe.

Ron se s brbláním zvedl a vydal se po schodech nahoru do Ginnina pokoje. 

,,Ginny, mamka říkala, že už bude večeře, Kingsley již zde bude každou chvíli…” strčil hlavu do Ginnina pokoje. Ta seděla na posteli a zaraženě civěla před sebe.

,,Děje se něco?” zeptal se ustaraně Ron. 

Zdvihla hlavu, jakoby si ho všimla až teď. ,,Ne nic,” odpověděla a s prudkým pohybem se zvedla z postele. Prošla kolem něj, jakoby se nic nestalo a bez dalšího slova zamířila dolů do jídelny.

Když se oba ukázali dole, Pastorek již seděl u stolu. Pozdravili se a usedly k ostatním. Ron okamžitě zapomněl na Ginninu divnou náladu, jelikož nedokázal spustit oči z velkého množství jídla na stole. 

Zato Ginnina nálada se nezměnila, bylo stále v šoku z toho, co před chvíli viděla. Nedokázala myslet na nic jiného než na obraz, který jí utkvěl v paměti. Obraz plánku, kde viděla dvě tečky se jmény Hermiona Grangerová a Draco Malfoy v těsné blízkosti vedle sebe ve zmijozelských ložnicích...

______________________________________________

Další kapitola je na světě, tento víkend je pro mě takový trochu nostalgický, jelikož 31.1. to bude přesně 5 let, co jsem zde na Wattpadu zveřejnila první kapitolu, nutno říct, že jsem ale nebyla celých pět let aktivních, ale pořád jsem zde sem tam zavítala. Tehdy bych byla nesmírně vděčná kdybyste do mou první knihu navštívili, ovšem dnes bych vám zakrývala oči, abyste to číst nemohli, protože je to opravdu hrůza, svou první knihu na profilu neustále mám, ale to pouze z nostalgie XD.

Toť vše z mého povídacího okénka.... Teď malá otázka, jak byste na Ginnině místě reagovali vy? Překvapilo by vás to vůbec XD?