Páchlo to hnilobou, Draco měl co dělat, aby se nepozvracel. Již dlouhou dobu neměl tak nechutný úkol, kolem sebe viděl zatuchlé chatrče, vše zelo prázdnotou, sem tam zahlédl nějaké opuštěné zvíře, které ho z úkrytu sledovalo. Před chvílí se lekl velké chlupaté kočky, která v jednom z domů shodila porcelánovou vázu. Draco se vydal do jedné stodoly, která se nacházela poblíž. Nevěděl, co by měl čekat, ale podle pachu nevěstil nic dobrého.

Pomalu otevřel vrata a koncem hůlky osvítil celou místnost. No místností se to snad ani nazvat nedalo, stodole chyběla celá zadní stěna a tak zde velice profukovalo. Z trámů visely nejrůznější zbytky oděvů, které jakoby zde někdo nechal při rychlém odchodu.

Když vstoupil dál, lekl se tak, že málem vykřikl nahlas. Musel se porozhlédnout, zda je zde sám, ale po krátkém prozkoumání zjistil, že tomu tak opravdu je. Nikdo nikde, jen on a to tělo. Neznal tu dívku, k jeho hrůze měla na sobě školní uniformu z Bradavic. Klekl si k ní, podle jejího stavu, zde musela ležet již řadu dní. To si nikdo nevšiml, že chybí? To ji nikdo nepostrádá?

Měla zelené oči, nebo aspoň to soudil podle toho, co z nich zbylo. Při pohledu blíže se mu málem obrátil žaludek. Na tohle nebyl stavěný, nechtěl se dívat podrobněji, stejně by ji již nepoznal a nechtěl riskovat, že by mohl zahlédnout nějakého červa vylézajícího z jejího nosu.

Nejvíce ho děsila její barva vlasů, měla je naprosto bílé, to by si přeci všiml, kdyby nějaká taková dívka chodila do Bradavic, měla na sobě Havraspárskou uniformu. Snažil se zoufale pátrat v paměti.

,,Draco!” vylekalo ho oslovení za jeho zády.

,,Bello?” zeptal se překvapeně, svou tetičku zde nečekal.

,,Nejsou to snad slzy?” zasmála se tak, že mu běhal mráz po zádech.

V reakci na to, že byl přistižen, jak je zranitelný, ustoupil do tmy, aby na něj dále nemohla hledět. Ovšem Bella nebyla zvyklá se jen tak vzdát, namířila mu hůlku přímo do obličeje. Draca ozářil kruh světla, který vycházel z její hůlky.

,,Víš, co by na to řekl pán zla?” chichotala se.

Draco věděl, že by ho za tohle nečekalo nic dobrého, ale ho teď zajímala jen jediná věc.

,,Kde to jsem?” Vůbec si totiž nepamatoval, co tady dělá, netušil, jak se sem dostal, ani proč se zrovna vzpamatoval až teď.

Bella s úsměvěm od ucha k uchu na něj namířila jen hůlkou a jeho oslepila vlastní vzpomínka.

Stál v jeho rodinném sídle, kolem něj postávali smrtijedi. Nebo přesněji ne kolem něj, ale kolem Pána uprostřed. Ten se náramně bavil. Draco si pamatoval tento okamžik, pak ale jako by měl v hlavě prázdno…

Bellatrix stála Voldemortovi po pravé ruce a našeptávala mu něco, Draco věděl, že to bude zase jeden z jejích praštěných nápadů. On ale nechtěl vědět, co má tentokrát za lubem. Zvědavost se mu již tolikrát nevyplatila. Ostatně ta ho přivedla až sem, kdyby tehdy nebyl tak zvědavý, co jeho otec dělá, když každý večer opouští jejich sídlo, nestalo by se z něj teď tohle.

Bella tehdy usoudila, že je pro tohle všechno nesmírně nadaný, že jeho zájem je přirozený a že v něm vidí konečně někoho z jejich rodiny schopného, hned po ní samozřejmě.

Voldemort každého obešel, něco jim říkal, Draco ale nevěděl co. Nic přes jeho záda neviděl ani neslyšel. Sem tam jen zahlédl, jak ho jeho tetička propaluje pohledem.

Měl hrůzu z toho okamžiku, kdy dospějí k němu. Nechtěl za žádnou cenu nějaký úkol.

Ten okamžik nastal. Rozbušilo se mu srdce, měl pocit, že mu každou chvíli vyskočí z hrudi. Snažil se navenek působit normálně. Hned po tom, co k němu přistoupil Pán zla, jakoby na něj padla nějaká clona. Viděl Bellu, jak k němu přistupuje a říká slova, která jakoby vnímal, ale neslyšel je. Byl to ten nejdivnější pocit, který v životě zažil, nechtěl aby to pokračovalo, dělalo se mu z toho špatně, točila se mu hlava, ale nebyl schopen vůbec ničeho.

Pak to najednou skončilo a vše bylo jako předtím. Slyšel jen jeho slova: ,,Tak tedy do toho…”
A on se vydal do noci ven…

Přemístil se do vesnice. Byla noc, takže vše zahalovala tma. Bylo slyšet jen kapky deště, které dopadaly na střechy domů, které vypadaly ještě v dobrém stavu, nebo tedy rozhodně lepším, než je viděl před chvílí. Najednou mu to místo nepřišlo tak cizí.

Vydal se k tomu domu. V té době ještě netušil, co tam najde, ale on věděl, že už tam byl, že tohle je jen vzpomínka, věděl, co tam najde. Otevřel dveře stodoly. S překvapením zjistil, že stěna, kterou předtím profukovalo dovnitř, je zatím netknutá. Pohlédl hned na místo, kde ležela dívka, nikdo tam nebyl.

Na okamžik ho pohltila panika a on nechtěl zažít, cokoliv co by mohlo uštědřit další ránu jeho srdci.

Připadal si zvláštně, cítil se, jakoby zde byl poprvé, ale zároveň věděl, co se stane. Jakoby tady byl současně dvakrát, ale v jednom těle, děsilo ho to.

V tom uslyšel zvuk… Někdo se přibližoval. Bez rozmýšlení se schoval za krabice v rohu.

Vrata se opět s hlasitým vrzáním otevřela, vešla tam ona… Draco stuhnl. Její bílé vlasy jakoby rozzářily místnost a ta ladnost s jakou se pohybovala, byla vším, co teď potřeboval. Byla tak nevinná, netušila vůbec nic, ani on netušil, kdo to je.

Nevěděl, co to dělá, ale vystoupil z úkrytu. Dívka vykřikla. Přiskočil k ní a zakryl jí ústa. Ona se bránila, překvapilo ho, jakou má sílu, pomocí neverbálního zaklínadla ji zpoutal, nechtěl si práci mnohem více komplikovat.

Podařilo se jí vydat výkřik, pak ho kousla, on ji pustil. Kouzlo, kterým byla spoutaná, ji nedovolilo nic jiného, než se svalit na zem, když ji teď nepodpíral.

Jenže teď ho spatřila. Poznal to podle jejího výrazu v očích, poznala ho. Neměla ho poznat, měl to provést v absolutní tichosti. Bolest jakou mu způsobila ona tím, jak se na něj podívala, to jaký měla strach, ho málem srazila na kolena. On sám věděl, že je takový slaboch, ale to jak se bál sám sebe, ho dělalo ještě zranitelnějším.

Musel to urychlit, čím déle tady bude, tím větší způsobí bolest sám sobě i jí.

,,Říkal, že to máš!” sykl na ní. Zrušil kletbu, kterou na ni použil, aby mohla mluvit, ale dával si pozor, aby mu neutekla.

,,Jak bych to mohla mít,” usmála se. Obdivoval její odvahu, být tu někdo jiný než on, byla by po tomhle úsměvu mrtvá.

,,Nelži, vím, že to máš, Ollivander to říkal taky…” nevěděl, jestli se dá Ollivanderovi věřit, Voldemort ho mučil, mohl říct cokoli, aby mu dal pokoj.

Odmítala se na něj podívat, natož mu něco prozradit.

Vytáhl tedy hůlku…

Ostré hroty, stén a pláč,
pověz, kdo byl to zač.
Křeč, bolest, to už by stačilo,
ohlušující křik a Crucio.

Dívka vykřikla. Svíjela se v křečích. Jemu vyhrkly slzy do očí, věděl, jak trpí, věděl, že jí způsobuje bolest…

Mučil ji, on Draco Malfoy někoho mučí. S vypětím všech sil, které mu ještě zbyly, ji nechal ještě několikrát zažít příval bolesti. Pak se k ní nahl, věděl, že teď nebo nikdy.

,,Má ji on…” šeptla. ,,Pohřbili ho s ní…”

Dostal, co chtěl, Pán bude spokojen, dostal, co jeho Pán požadoval.

Napřáhl hůlku proti ní…

Hustá tma, déšť slz a mráz zrady,
jen on ví, kdo umře záhy.
Dvě slova- ta nejhorší zrada,
záblesk a Avada Kedavra.

Její oči zůstaly otevřené, viděl v nich pouze ten poslední pohled, který mu před smrtí stačila věnovat.

Nátlak mysli, rozkaz a krutost,
již podlehla více, jak jedna bytost.
No běž, dokonči to dílo,
v hlavě jen dokola slovo Imperio.

***

Draco se probudil. Po tváři mu stékal pot, věděl právě, že si znovu prožil svou nejhorší noc života, noc kdy se setkal se všemi třemi kletbami. Noc, kdy poprvé zabil člověka, noc kdy způsobil tohle vše, čemu musí nyní každý den čelit… Noc, kdy se ocitl ve spáru kletby Imperius...

Tentokrát jsem se překonala a další kapitola vyšla ani ne za týden :). Každopádně chtěla bych ještě poděkovat za překonání hranice 200 sledujících, je to neuvěřitelné a moc mě to těší. Doufám tedy, že se vám dnešní kapitola , která byla trochu jiná a krapek jsme se odchýlili od hlavní dějové linky, líbila, ale myslím, že je načase našeho milovaného Zmijozela pořádně poznat.