Smrt studenta otřásla celými bradavicemi natolik, že dokonce i profesoři nekárali studenty za případné chvilky nepozornosti. Kolejní barvy vystřídala černá a tak na týden vypadalo, že všichni si jsou konečně rovni.

Hermiona měla pocit, že mezi ní a Malfoyem zůstalo poněkud zvláštní prázdno nebo napětí… Vlastně sama nevěděla, jak by to popsala. Doteď ji přišlo divné, že o ní ví něco, co netuší ani dlouholetí přátelé. Možná proto ji chvilkami trápily výčitky svědomí a to nemluvě o představě, že by je někdo v takové chvíli viděl.

Draco si uvědomil, že když najednou mají všichni černou kravatu a není na první pohled zřejmé, kdo je z jaké koleje, tak nemůže některé lidi vůbec odhadnout. Všichni jako by byli stejní. Právě když se rozhodl napomenout jednoho prváka, někdo ho zezadu kopnul. 

,,Au!” vykřikl.

,,Zasloužil sis to…” uslyšel moc dobře známý hlas.

,,Máš komandovat, jen ty mladší studenty ne mě,” postěžoval si. 

,,Vážně? Od kdy… Tohle pravidlo neznám. Trestej toho, kdo si to zaslouží… To je mé moto,” pronesla a zvedla přitom panovačně hlavu a vydala se dál.

,,Počkej,” chytil ji za hábit a přitáhl ji zpět. Hermiona se při zpětném pohybu lehce usmála, hned na to, se to ale snažila zamaskovat. Dracovi ovšem nic neuniklo a její krátký úsměv ho zahřál u srdce. Hned se ale v duchu nezapomněl profackovat. Jeho myšlenky ho neustále děsily a překvapovaly. 

,,Máš dnes něco v plánu?” vylétlo z něj. Hermiona na něj vytřeštila oči.

Cože to právě řekl? Vyvstala jim v hlavě stejná myšlenka. 

Draco se zachoval jako zmijozel a tak se rozhodl vzít nohy na ramena a rychle odešel. Hermionu tam nechal stát, jako přikovanou.  

,,Už tu byl zase?” ozval se za ní hlas.

,,Cože?” otočila se za ním.

,,No Malfoy… Mám pocit, že mi je furt na očích,” vysvětloval Ron.

Hermiona se divila, že se s ní baví. Od toho útoku ji přišel nějaký divný. Měla pocit, že ho má neustále v patách. Avšak to připisovala tomu, že se o mudlovské studenty báli snad úplně všichni, takže kolem nich vytvářeli ochranné formace. To Hermioně někdy lezlo dost na nervy. Obzvlášť Ronova přítomnost. Ale po ujasnění svých priorit, které si toho dne ujasnila,se rozhodla ho od sebe neodhánět, aby si pak nemusela připadat sama.

,,Asi se o mě bojí…” řekla s úšklebkem. Tu radost si prostě nemohla odpustit, věděla, že Rona tahle poznámka naštve. 

,,Ten a bát se? Vždyť by byl jistě mezi prvními, kteří by té příležitosti využili,” zamručel.

,,Abych se té příležitosti nechytla já, Ronalde!” vrazila do něj a naštvaně odpochodovala pryč. 

Ron ji pozoroval, jak odchází stejným směrem, kterým se vydal před malou chvílí Malfoy. Jeho podezření každým dnem vzrůstalo. Nevěděl, co to mělo znamenat, ale bál se, že tomu postupně přicházel na kloub. Nějak mu v hlavě utkvěla Hermionina slova: Trestej toho, kdo si to zaslouží… A on měl tušení, že o někom, kdo si to zaslouží, ví.

***

Draco měl pocit, že by se nejraději zahrabal někam hodně hluboko. Co to zase plácl? To přece neřekl nahlas. Nedokázal si ani představit, co si o tom může myslet Grangerová. 

A ještě takovou věc říct nahlas mezi všemi na chodbě. Kolem Grangerové se těch čumilů a údajných mudlochranců motalo více než dost. To by mu chybělo, aby to někdo slyšel, jako by starostí měl málo. 

Každopádně mu nezbývalo nic jiného, než se nějak z toho zabláceného kotlíku dostat ven. Což s napětím mezi nimi, které už tak bylo dost silné, mohlo brzy dojít ke zkratu. 

***

Večer se Hermiona dostavila do síně s Ginny. Obě se pustily do jídla, hned jak usedly ke stolu. Strávily spolu odpoledne učením se na Obranu proti černé magii. 

Hermiona se neubránila kradmému pohledu ke Zmijozelu. Seděl tam. Se vší smůlou si Malfoy jejího pohledu všiml. Naštěstí měl dost důvodů, aby velice rychle uhnul. 

Hermiona by se taky nejraději schovala pod stůl, ale naštěstí už do ní začala hučet Ginny. 

„Co je to s Ronem?" 

Hermiona se po této otázce otočila směrem ke vstupu do síně, ale Ron tam nebyl. Nechápavě se na ni otočila.

„Jsi snad slepá, vypadá, jako by mu zase něco přelétlo přes nos."

Hermiona se nad tím zamyslela…

„Jako myslíš to, jak za mnou neustále chodí?" 

„Ano a nejen to, pořád se rozhlíží, jakoby někoho hledal," dodala.

„Ať si hledá koho chce…" rozhodla se ho neřešit.

Ginny jen kývla na souhlas a dál to nerozebírala, nálady svého bratra, které se měnily jako počasí v dubnu, nemělo zkrátka smysl řešit.

Po večeři se Hermiona od Ginny oddělila. Chtěla si ještě dojít pro pár knih do knihovny, což Ginny odmítla absolvovat, jelikož tam podle ní dnes strávila až příliš mnoho času.

V knihovně bylo již prázdno, ono se taky v těchto hodinách nedalo nic jiného čekat. Z kapsy tedy vytáhla seznam a vydala se do útrob regálů najít vše, co potřebovala. 

„Přemýšlel jsem…" ozval se hlas za ní, když to nejméně čekala. Hromádka knih, kterou stihla doposud posbírat, jí málem spadla na zem. 

Draco se zase zděsil sám sebe. Proč někdy řekne něco nahlas, když si to dopředu nepromyslí…

Hermiona teď na něj hleděla a čekala na další slova.

„To, co jsem předtím řekl, jsem myslel vážně."

Hermiona se snažila nevypadat překvapeně. 

„Ale ty ses ptal na dnešek a ten již proběhl…" řekla ve snaze zamezit tichu.

„Tak se ptám tedy znovu, ale na zítra: Máš nějaké plány?" šoupal u toho nohou.

„No já už mám plány až do konce školního roku," pronesla.

Draco se tomu zasmál, pak mu ale došlo, že Hermiona to bere očividně vážně. 

„Ale zítra bych čas měla," řekne jen a ukáže mu všechny svoje zuby, když se usměje od ucha k uchu.

Chce se po ní ohnat knížkou, ale Hermiona na nic nečeká a vydá se s hromadou knih pryč z knihovny. 

Draco se nenápadně snažil zamaskovat, že narazil do vedlejší police s knihami, i když tam nebyl nikdo, kdo by ho viděl. 

***

Ron opět nevěřil svým uším. Nedokázal pochopit, co se zde děje. V duchu se musel ptát Merlina, co udělal, že na ně musí neustále narážet. Nechtěl je sledovat, to by on nikdy neudělal… To by bylo pod jeho úroveň. Avšak i tak mu tenhle další rozhovor ležel v žaludku…

***

Hermiona se od rozhovoru v knihovně trápila daleko více než předtím. Nechápala o co mu jde. Proč to všechno dělá? Vždyť kvůli toho možná riskuje svůj život… 

S těmito myšlenkami ulehla do postele, nemohla se neustále ubírat o spánek, další dny by pak připomínala spíše nějakého neživého než primusku, která má jít příkladem.

Následující ráno u snídaně spolu s ranní poštou dorazil vzkaz od Malfoye, který upřesňoval místo a čas setkání. Měli se sejít ve dvě u jezera. Hermiona byla s místem spokojená a naprosto chápala důvod, proč ho Malfoy vybral. Ani jeden netoužili po zvědavých očích, které by pak vyvolávaly další nepříjemné otázky.

Mrzelo jí však, že ji nenapsal nic o jeho plánu. Nevěděla, co by si měla obléct. Nakonec to vyřešila tím, že jí vlastně nezáleží na tom, co má na sobě. Oblékla tedy to, co považovala za pohodlné a pak se s blížící druhou hodinou vydala ven na pozemky školy. 

Byla nesmírně ráda, že její kamarádi měli očividně něco na práci, takže nemusela čelit příliš zvědavým otázkám.

Doufala, že Malfoy už na ni bude čekat. Jak se ale blížila k jezeru, nikdo na jeho břehu nestál. Při pohledu na hodinky se ale zklidnila, ještě měl čas, byla tady dříve. 

Kdyby nebyla taková zima sedla by si na zem a pozorovala by hladinu jezera, jako to obvykle dělávala. Místo toho, ale začala přecházet po břehu tam a zpátky. 

Byla velice nervózní, nechápala to, vždyť o nic nejde, stejně to skončí zase jejich hádkou, nebo prostě odejde, protože se Malfoy nebude umět chovat. 

Jak tak přecházela po břehu, nemohla přestat myslet na to, proč to udělal. Vždyť to objetí nemohlo něco znamenat. Jasně už měli za sebou i první polibek, ale ten snad ani nemůže počítat, když oba byli dost mimo. 

„U Merlina…" povzdechla si nahlas. Netušila, proč tady teď na něj čeká.  Vzhlédla k hradu, ale pořád nikdo nepřicházel. Začínala pochybovat, že to Malfoy myslel vážně. Určitě si z ní chtěl jen udělat srandu. Nemohla uvěřit, že mu na to naletěla. Bylo už pomalu čtvrt hodiny po jejich plánovaném setkání. 

Co když jí teď někde pozoruje a baví se nad její hloupostí. Strachy se rozhlédla po okolí, ale nic podezřelého nespatřila. Vydala se tedy zpět k hradu a doufala, že nezjistí, že na něj čekala. 

***

Draco se vyřítil ze sklepení. Blaise ho zase zdržel, nechápal proč s ním vůbec marnil čas, teď kvůli němu přijde pozdě. 

,, Honíš svůj rozum?” křikla za ním Ginny, když se kolem ní prořítil jako střela a málem ji srazil k zemi. 

,,Ne, jsem šťastný, že jsem ho našel a jdu ho využít…” křikl za ní. Ginny na to jen uznale kývla a pokračovala v cestě. 

,,U všech rarachů,” zaklel hlasitě Malfoy, když si vzpomněl na slib, který Hermioně dal. Proč to jen sliboval. Přestože kouzla měli ve volném čase zakázané, použil kouzlo Accio aby si přivolal pergamen- úkol pro profesorku Prýtovou. Slíbil Hermioně, že ho odevzdá, ta totiž za ním během dne přišla s tím, že si profesorka Prytová na jeho práci stěžovala a tak mu pohrozila, že jejich schůzku zruší. Draco s tím samozřejmě nesouhlasil, chtěl toto odpoledne uskutečnit, už jenom proto, že se díky tomu dostal do tolika trapných situací, že už nechtěl riskovat a podstupovat něco podobného. 

Jak on se nenáviděl, rozeběhl se tedy po schodech nahoru. Do kabinetu to byla cesta přes půlku hradu. Nejraději by si ještě přivolal koště a všechny ty chodby proletěl. Dokonce se rozhodl využít tajnou chodbu, která byla nově vybudovaná, pro potřeby smrtijedů. Kdyby ho někdo během celeho úprku pozoroval, myslel by si, že někomu jde zachránit život a ne na schůzku s Grangerovou. Když se to tak vezme, tak jde život zachraňovat hlavně sobě. Nezapomněl totiž na úkol, který mu byl zadán samotným Lordem Voldemortem. 

Konečně ten zatracený úkol odevzdal a teď už mu zbývala jen cesta zpátky. Blížil se konečně k hlavnímu schodišti, které mu zbývalo jen seběhnout a mohl se vydat ven z hradu.

,,Malfoyi!” uslyšel za sebou hlas, který vůbec nečekal. Ten hlas na něj nepromluvil již nějakou dobu. Otočil se a to bylo jediné, co stihl udělat.

***

,,Vypadáš dost přešle,” okomentovala Hermionin výraz Ginny.

,,Neviděla jsi Malfoye?” zeptala se. Ginny na ni vykulila oči.

,,Viděla, proč?” 

,,Měli jsme mít důležitou schůzku Primusů a on nedorazil.”

,,Čekala jsi dostatečně dlouhou dobu?” snažila se jí nějak povzbudit.

,,Řekla bych, že jo… Kdy jsi ho viděla?”

,,Něco před druhou, běžel jako splašený, jako by někam spěchal…”

Hermiona se na ni nechápavě podívala. Měl spěchat jedině na to setkání… Byla ještě více naštvaná než doposud. 

,,Vykašli se na něj…” obejmula ji. ,,Pojď, už je čas večeře. Já mu pak až bude příležitost pěkně zabarvím fasádu…” Hermiona po ní hodila pohled, že zase tak naštvaná není, aby se s ním musela prát.

Na večeři dorazily právě včas, zrovna se na stolech objevilo jídlo. Ginny neváhala a hned si začala nabírat na talíř. Hermiona musela pomyslet na to, že někdy jí až moc připomíná Rona. Pak si ale taky naložila.

,,Pání!” vydechla Ginny. Hermiona se na ni nechápavě otočila. Jídlo již měla téměř snědené, ale jak si všimla, Ginny již dávno nebyla zaujata svým talířem. Podívala se tedy stejným směrem jako ona. Nevěřila svým očím. Do místnosti právě vešel Malfoy. 

,,Myslím, že mě někdo stihl předběhnout…” pronesla Ginny. 

Hermiona z něj nedokázala spustit oči, obzvlášť pak z jeho rozbitého nosu, z kterého mu vytékala krev. On však jako by vyhledal právě ji a přestože se neusmál, Hermiona v jeho očích spatřila, že je na sebe pyšný. A že tím důvodem k triumfu je ona sama...