„Hermiono, počkej!" ozval se hlas za ní. Už se chystala opravdu zamířit pryč, ale oslovení jejím křestním jménem ji přimělo se zastavit a otočit.

Pohled ji tentokrát bolel o to více. Teď už to nebyl jen krátký zoufalý záblesk emocí, ale nyní v těch očích viděla snad úplně všechno. Nejraději by se otočila a šla pryč. Nechtěla mít nic společného se smrtijedem, nic společného s někým, jako je on.

„Nechci se bavit s vrahem…" odsekla a už se opět chystala vydat pryč.

„Já ho nezabil…" řekl na oplátku. 

Hermiona teď byla opravdu zmatená. Vždyť teď na vlastní uši slyšela, že ho Rookwood obviňuje z toho, že se do toho pustil při zápase. Nevěřila mu…

„Všechno jsem to slyšela, Malfoyi…" popošla blíže k němu. 

Odpovědí jí byl jen zmatený obličej.

„Slyšela jsem ten rozhovor mezi vámi. Že jsi to neměl dělat teď při zápase…" vysvětlovala, když se Draco neměl k odpovědi.

„Tak to ale není…" postavil se, aby mohl vidět Hermioně do očí. Trochu zavrávoral. Hermiona se k němu naklonila a chtěla mu podat ruku, on však dělal, že si ničeho nevšiml. 

„Zabil ho on, ne já," pokračoval.

„Tak proč by tě před chvílí tlačil ke skleníku?" nevěřila mu.

„Protože jsem mu to málem překazil. Chtěl ho zabít až v lese, tam by ho jen tak někdo rychle nenašel, jenže já už nějakou dobu tušil, že má něco zalubem. A dával jsem si pozor. A měl jsem pravdu, když jsem ho viděl jít s ním pryč. Nenapadlo mě nic lepšího, než na něj zaútočit, jenže on se nebál a hned ho zasáhl kouzlem tam za hřištěm…" vyhrkl to všechno strašně rychle. Hermiona si připadala jako farář na zpovědi. Cítila, že to z něj všechno vyletělo, obrovskou rychlostí, aby nemusel být již sám, na tohle tajemství. 

„Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl," uklidnila ho.

„Ne, neudělal… Měl jsem to dát někomu vědět, tušil jsem to již dřív, něco jsem zaslechl. Navíc až se tohle dozví On, tak bude zuřit. Tohle nebylo v plánu, sice by po této metodě jistě toužil taky, ale narozdíl od těch jeho tupohlavých smrtijedů má aspoň on samotný mozek a je mu jasné, že vražda všech mudláků by nikam nevedla," odporoval jí.

„Tak si představ, že bys na to někoho upozornil…" začala se svým výkladem Hermiona a popošla k němu blíže. Draco na ni bez mrknutí hleděl. 

„Myslíš, že by ti věřili? Myslíš, že by uvěřili raději tobě než jemu?" zapíchla mu ukazováček doprostřed hrudi. Malfoyovi pohled padl právě na něj a pak se jí zahleděl do očí.

„Chceš říct, že si o mě myslíš…" 

„Ne, ale jsem realista a podle všeho to tak většinou je, že člověk dá přednost delší známosti než kratší," skočila mu do řeči, protože nemínila poslouchat jeho egoistické výlevy.

„Většinou… ale ne vždy!" odsekl.

Hermiona se prudce otočila a přešla k rostlině opodál. Začala z ní oloupávat kůru. 

„Nemám chuť se s tebou o tom hádat. Místo aby ses zbavil výčitek, tak si jen přiděláváš další…" mluvila k němu zády.

„Mluvíš, jako bys v životě žádné výčitky neměla. Možná to tak i je, nevím kvůli čemu bys ty mohla mít výčitky. Nevím proč si od tebe nechávám vůbec radit. Vás tři vždycky zbožňovali, vždy vás oslavovali, viděli ve vás naději, jiskru která zažehne požár, který spálí všechno zlé a temné…" pochodoval dokolečka a rukama mával kolem sebe. 

„Naopak, výčitek jsem měla více než dost, copak ti nedochází, co všechno jsem musela obětovat, že všechno tohle má nějaké ústupky a oběti. A víš kolik výčitek mám teď, po jeho smrti, teď když vidím, že všechny ty oběti byly zbytečné, všechny vedly jen k jedné věci a to ke smrti?" neovládla se, už dlouhou dobu neuvažovala o Harrym, všechno, co jí způsobovalo bolest, už dávno odsunula do pozadí. Byly to myšlenky, na které nechtěla myslet. Nevěděla jak tohle všechno přejít a jít dále. Obzvlášť, když to, proč to všechno takhle dopadlo, pokračuje a nejspíš ještě pokračovat bude. 

Přistihla se, jak rostlině zlomila jednu větvičku a ta jí za to pořádně popálila. Se slabým zaklením ji pustila na zem a ta se ladně vznesla a vrátila se zpět, kam patřila.

„Navíc těch obětí bylo více než dost. Kdyby to všechno skončilo dobře, tak by se aspoň o nich říkalo, že nepadli zbytečně, že padli pro dobro všech ostatních, ale teď? Teď když je vaše strana stále u moci, všichni jsou vystrašení, umírají další a další kouzelníci. A nejen ti, ale i mudlové…" teď pro změnu chodila do kolečka ona. I tak ale neustále dokázala hledět na svého společníka.

Draco se chystal něco říct. Už otevíral ústa, ale Hermiona ho rázným mávnutím ruky umlčela a potlačovala dál…

„A víš co bylo a vlastně je největší obětí ze všech?" odmlčela se, přestože neočekávala jakoukoliv odpověď

„Vlastní rodiče… Ty si neustále stěžuješ na svého otce, že on za všechno může, ale pořád tvůj otec ví, že má syna. Ale moji rodiče neví, že mají dceru. Neví, že předtím než odjeli do Austrálie měli úplně jiný život, neví vůbec nic. A víš jaký je to pocit, žít úplně sama, bez rodiny? Ani jsem neměla, kam na léto jít… Nemám nikoho… Stejně tak jako Harry neměl nikoho. Nikdo si nedokázal představit, co musel zažívat. Ani já si to neuvědomovala do doby, než jsem o to taky přišla." 

Hermiona se přes to všechno snažila zadržet slzy, ale moc se jí to nedařilo. Když se první kapka prodrala okem ven, další už se kutálely jedna za druhou.

Draco tam stál, nevěděl co má dělat. Myslel si, že je na tom nejhůře, že jedině on pociťuje pocity, které ho dohánějí k úzkosti. Ale teď viděl, že ať je člověk na jaké straně chce, tak všichni mají plno důvodu se kvůli něčemu trápit. 

„Nevěděl jsem, že to cítíš stejně," zašeptal, když se k ní přiblížil. 

„Nebudu se hádat, kdo je na tom hůře, protože ani jeden se nemůžeme smát, ale víš, v čem je to stejné? V čem je naše bolest společná?" zeptala se ho. Draco jen němě zavrtěl hlavou. 

„V původu důvodu k bolesti. Obě strany trpí jen kvůli němu… kvůli Voldemortovi."

Draco sebou při jeho jménu škubl. Hermiona to přešla bez povšimnutí. Byla na tyhle reakce zvyklá. Harry ji ale naučil si ostatních nevšímát.

Dracovi se teď v hlavě bily myšlenky jedna přes druhou. Nikdy se nikomu nesvěřil se svými pocity. A naopak se nikdo nesvěřil jemu. Byl na to již zvyklý. Neprojevoval totiž tolik důvěry, aby někdo zašel až tak hluboko do své duše a prozradil mu i ty největší zákoutí. 

Bylo mu jasné, že to, co se navzájem od sebe dozvěděli, bylo jen zrnko písku v poušti. A že by potřebovali mnohem více dní, možná i měsíců, aby to dokázali navzájem vstřebat. Jenže k tomu jim chyběla ještě jedna věc a to je důvěra, tu rozhodně postrádali oba.

„Ano původ je stejný, ale je jen na nás, jak se s tím popereme, jak nás to posune…" odpověděl jí konečně po dlouhé chvíli. Přestože sám těm slovům nevěřil, i tak je řekl. Potřeboval něco říct, nemohl jen tak hloupě stát. 

Hermiona ale byla již v mnohém horším rozpoložení, než by sama chtěla. Najednou jí stačila jedna myšlenka a s ní se hrnuly další a další. Všechno za poslední měsíce bylo zpět. Celá ta bariéra, kterou za tu dobu postavila, se sesypala. Přestože Malfoy byl ten poslední, kdo by ji měl takhle vidět, bylo jí to jedno. Bylo jí teď jedno všechno a zároveň nic. Nevyznala se v sobě. Chtěla všechny, co za dobu v Bradavicích potkala zpět. Kdyby jí někdo v prvním ročníku, kdy zde přišla jako nadšená prvačka, řekl, co se všechno za její studium zde stane, nevěřila by tomu. Kdyby jen věděla, koho všechno ztratí. Kdo všechno obětuje to nejcennější, co má, byla by si myslela, že se ten dotyčný zbláznil.

Najednou měla potřebu se vrátit v čase a všechno to těm lidem říct. Sdělit jim, že jsou to jejich poslední měsíce života. Chtěla mít u sebe Brumbála, který by jí teď dokázal poradit. Chtěla by být společně s Harrym, který by jí utvrdil v tom, že to všechno jednou bude mít dobrý důvod, že se to všechno neděje zbytečně. Takových lidí bylo plno, chyběla jí úplná dvojka Weasleyových dvojčat, Sirius, plno spolužáků, Remus, Tonksová, Severus a další…

V hlavě se jí promítal celý seznam jmen. Když se konečně dostala k samotnému konci, pohlédla konečně na Draca. Překvapilo jí, že si sedl vedle ní na zem a nepřítomně hleděl někam před sebe. Viděla na jeho tváři, že se taky dostal hluboko do svých myšlenek…

Všiml si, že se na něj dívá. Otočil se k ní. Její obličej od slz teď vůbec nepřipomínal osmnáctiletou dívku, nýbrž dítě, které se bojí večer tmy. Nechtěl si to přiznat, ale rvalo mu to srdce. 

Nevěděl zda je to správné, ale pozdvihl ruku k jejím tvářím a svým rukávem jí setřel právě se kutálející slzy. 

Hermiona při dotyku jeho ruky sebou trhla. Samotnou ji to překvapilo. Musela se usmát. 

Tento mírný náznak úsměvu dodal Dracovi odvahu. Naklonil se k ní a daroval jí to jediné, co v tuto chvíli mohlo pomoci jim oběma. Pevné objetí, které je alespoň na krátký okamžik spojilo dohromady...