Z chodby šlo slyšet jen ticho. Žádný hluk studentů mířících na snídani, žádné rány dveří z ložnice. Prostě nic, jen ticho a slabounké oddechování. Hermiona pomalu otevřela oči a přetočila se na záda. Necítila však pod sebou měkkou matraci, ani nad sebou neviděla nebesa své postele. Cítila, jak jí studí kamenná podlaha, v tom jí došlo, kde je.

 Prudce se posadila a s vytřeštěnýma očima prohlédla na Malfoye, který spokojeně oddechoval vedle ní. V tom se jí pomalu začaly vracet útržky z večera. Věděla, že to na večírku přehnala, pamatovala si, jak tancovala, pak teda sice neví, jak se dostala do této učebny, ale vybavuje si malé útržky toho co se tady v noci dělo. 

Noc! Blesklo jí hlavou. 

Znovu se musela podívat na Zmijozela vedle sebe. Lehce se nadzvedla, aby se mu mohla podívat do tváře, kterou měl otočenou směrem od ní. Při pohybu cítila, že ji lehce píchlo v pravém bohu. Když si na něj sáhla, zjistila, že tam má modřinu. Okamžitě si znovu vzpomněla na moment, kdy ji Draco přitlačil na roh stolu. Zachvěla se, sevřel se jí žaludek. Nemohla uvěřit, co to vlastně udělala. Pokud si dobře pamatuje, líbali se. 

U Merlina, ona se líbala s Malfoyem! 

Hlavu si musela schovat do dlaní. Ona a Malfoy… To je skoro to samé, jako by spolu něco měli ovečka s vlkem.  S pocitem trapnosti se otočila na druhou stranu. Už se nedokázala dále dívat na toho Zmijozela, který vedle ní ležel.

 Na zemi u stěny viděla ležet nějaký kus látky. Byla tak zmatená, že první co jí napadlo, bylo, že je to její. Pro jistotu a taky ze strachu, protože už by jí asi nic nepřekvapilo, zkontrolovala, zda má na sobě kalhotky. Když zjistila, že tam jsou, musela se sama sobě vysmát. 

Na co myslíš, Hermiono! Okřikl ji hlas v její hlavě.

 Potichu a co nejopatrněji se vysoukála zpod přikrývky, kterou musel někdo z nich večer vyčarovat. Došla ke stěně a vzala si  do ruky kus látky, který ležel na zemi. Hned jak to zvedla, jí došlo, že je to Malfoyova kravata. Odhodila ji někam za sebe a začala pochodovat sem tam.

Okny do místnosti již začalo proudit světlo, takže nemohlo být méně jak sedm hodin. Čím déle byla vzhůru, tím více začínala pociťovat, jak je jí zle. Žaludek jako by měla na vodě a hlavu jako střep. Musela si sednout na jednu z lavic, protože se jí dokonce zatočila i hlava. 

„Ty nic nevydržíš," uslyšela za sebou Malfoyův hlas.

„Ne každý pije alkohol jako dýňový džus," narážela tím na jeho sklony k alkoholismu. 

„No ještě ty s tím začínej," mávne nad ní rukou, „jakoby mi nestačila Pansy." 

„Alespoň v něčem má pravdu," špitne, ale má pocit, že ji Malfoy snad ani neslyšel. Nebo nejspíš dělal, že ji neslyšel, protože se zvedl ze země a zamířil k oknu, kde původně chtěla jít i Hermiona. 

Naskytl se mu pohled na školní pozemky a jezero. Venku už krajina připomínala pravý pozdní podzim, listí ze stromů už téměř opadlo a to co zbývalo, lehce vlálo v podzimním větru. 

Ucítil za sebou Hermionu. Tedy konkrétně hřívu jejích vlasů, která ho zašimrala za krkem. 

„Chceš si to zopakovat?" ulítla mu poznámka. Hned jak to vyslovil, mu bylo jasné, že to pohnojil. Ucítil totiž, že ztuhla. Rychle se na ni otočil s tím, že to rychle musí vyžehlit. Snažil se, aby výraz, který měl ve tváři, dál dostatečně najevo, že si je své chyby vědom. Hermiona se sice na něj podívala, ale hned odvrátila zrak, takže si Draco nebyl jistý vůbec v ničem. Ušla pár kroků ke dveřím.

„Hermiono, počkej…" promluvil konečně. Hermiona se na chvíli zastavila. Oslovení, které použil, ji zaskočilo a nějak jí to z jeho úst znělo moc hezky. Zase si dala v duchu facku. Tohle musí přestat. 

Bez odpovědi popadla za kliku u dveří a vyšla na chodbu. Draco jí byl v patách. Šla velice rychle, takže on za ní chvílemi musel běžet. Chtěl na ni zavolat, ať se snaží být nenápadná, protože si v naštvání neuvědomila, že má na sobě ještě šaty a že je mezi studenty v hábitech dost nápadná. Zatím tedy ještě nikoho nepotkali, což jak si Draco v duchu řekl, bylo jediné štěstí. Avšak to nechtěl pokoušet. 

Hermioně se chtělo brečet. Avšak ne z Malfoye, nýbrž z ní samotné. Byla naštvaná na sebe, na to co se jí honilo hlavou, na myšlenky o něm. Už teď cítila výčitky svědomí, už viděla, jak ji bude Ginny vyslýchat. Nejvíce se však bála sama sebe. Čeho by byla schopná, kdyby nechala rozum za dveřmi? Jedna věc jí byla jasná… a to ta, že Malfoy by se očividně nebránil. Pohled, který viděla před chvílí, ji bolel o to víc. Věděla, že ho slova mrzela, a to byl důvod, proč utekla. Nechtěla slyšet nic dalšího, nic co by mohlo zanechat v jejich srdcích něco, co by se jen velice těžko dalo vrátit. 

Stále zrychlovala, až nakonec přešla do běhu. V ten moment byla ráda, za to že svoje střevíčky nechala ležet v učebně. Běžela směrem k nebelvírské věži, což jak se nyní ukázalo, nebyl ten nejlepší nápad. Hlavní schodiště bylo plné studentů. A tak ve svých šatech byla dost nápadná. 

Rozhodla se, ale toho využít a aspoň částečně splynout s davem. Doufala, že to Malfoy vzdá. Nechtěla ale ztrácet čas, tím že se bude ohlížet, proto dále kličkovala mezi studenty a drala si cestu nahoru. V momentu, kdy za ní zapadl rám obrazu Buclaté dámy, si musela oddechnout. Viselo na ní pár zvědavých a nechápavých pohledů studentů prvního ročníku, které však odehnala jednoduchým mávnutím ruky. Zamířila rovnou do ložnice. Kde naštěstí už nikdo nebyl, za což byla nesmírně vděčná. 

Rychle si tedy dala sprchu a převlékla se, aby se co nejrychleji ukázala na snídani a nevzbudila tak moc velkou pozornost. 

Ve velké síni již bylo rušno, přesto ji zarazilo, že nikdo z jejich kamarádů zde není. Dosedla však na jejich obvyklé místo a rozhlédla se po místnosti. Nešlo si nevšimnout, že zde nechybí jen její kamarádi, ale že zde chybí většina starších studentů. Musela napjatě zkousnout zuby, protože se bála, že nebude jediná, která si toho si všimla. Obzvlášť kdyby to zpozorovala profesorka McGonagallová, jelikož ta má na takové věci obvykle docela zrak. 

Uběhla už nějaká doba a ona již měla snídani snězenou, překvapilo jí, že ani Malfoy ještě do síně nedorazil. Už už se chystala zvednout, když uslyšela hlas, kterému se chtěla dnes ráno vyhnout.

„Slečno Grangerová!" zavolala na ni profesorka McGonagallová. 

Hermiona se s co možná nejnevinnějším výrazem ve tváři otočila k ní. Avšak to mohla rovnou vzdát. Na první pohled jí bylo jasné, že to profesorka ví. 

„Pojďte se mnou," pokynula jí rukou a zamířila ven ze síně.

Hermiona se  poraženě vydala za ní, stále někde v hloubi duše doufala, že se jen zmýlila a že si ji volá kvůli něčemu úplně jinému. Ostatně v minulosti si taky všichni mysleli, že Harryho chce za porušení pravidel vyloučit, ale nakonec se stal nejmladším chytačem. Ovšem i tak věděla, že její vyhlídky nejsou ani zdaleka tak dobré. 

Neměla nejmenší tušení, kam ji zavede, snažila se na to přijít, ale marně. Z myšlenek ji vytrhl opět její hlas.

„Výborně, pane Malfoyi!" oslovila ho právě v momentu, kdy se pokoušel schovat za nejbližší roh. 

Hermiona už ztratila poslední kousek naděje. Jestli chce i Malfoye a nikdo ze starších studentů nebyl na snídani, tak je to více než jasné. Malfoy se k nim přidal. Jeho výraz neprozrazoval vůbec nic. Na Hermionu vůbec nepohlédl, jen se poslušně díval na zem. 

Mlčky došli až k ředitelně. McGonagallová pronesla heslo a pak po schodech vešli rovnou dovnitř. V ředitelně bylo dočista narváno. Hermiona všechny přítomné rychle přelétla pohledem.

Byli zde zmijozelští, nebelvírští, havraspárští i mrzimorští. Střetla pohledy s Ginny, Lenkou, Nevillem, Zabinim a Theem. Všichni vypadali, že celou noc nespali a také že mají docela slušnou kocovinu.  Hermiona se jim nedivila, jestli je chytli chvíli po tom, co včera tak tak s Malfoyem minuli Filche a Rookwooda, tak by snad nespala ani ona. I tak zde ale nebyli všichni. Snažila se přijít, podle čeho zrovna svolali je, ale nic ji nenapadlo. 

„Myslím, že ani nemusím každému z vás říkat, proč jste tady…" začal Rookwood. Nikdo se ani nepohnul. Každý byl uzavřen sám v sobě.

„Nikdy by mě nenapadlo, že by vás tolik bylo schopných najednou porušit školní řád. Obzvlášť když někteří jsou zde už i tak s odřenýma ušima," pohlédl při tom na Hermionu.

Ta najednou jakoby dostala elektrický šok. Vůbec jí nedošlo v jaké situaci se ocitla. Vůbec jí nenapadlo, že by ji snad mohli vyloučit. I když v této době by to byl pravděpodobně ten nejmilosrdnější trest ze všech. 

„S profesory jsme si kvůli vám udělali ráno mimořádnou poradu, jelikož se provinili studenti všech kolejí. A došli jsme k názoru, že ztráta jakéhokoliv počtu bodů by byla zbytečná, jelikož by o body přišly všechny koleje a to by nemělo vůbec žádný smysl. A tak se dospělo k tomu, že všichni studenti, kteří byli na večírku přítomni, dostanou podmínku. Informace samozřejmě zašleme sovou rodičům. Ti co zde studují s odřenýma ušima," opět se podíval na Hermionu, „budou muset být důkladně prošetření a do té doby pro ně platí stejný trest  jako pro ostatní. Myslím, že ani nemusím zmiňovat, že školní trest nikoho nemine," domluvil. Porozhlédl se po všech, jakoby čekal, že se někdo ozve.

„Jak ale víte, že všichni studenti se něčím provinili?" zeptal se Malfoy. Všichni se na něj otočili. Nikdo nechápal, kde vzal tu odvahu promluvit. 

Rookwood se na něj podíval s přimhouřenýma očima. Pak pronesl: „Chcete mi zde tvrdit, pane Malfoyi, že jste některé ze zde přítomných na večírku neviděl?" 

„Ano, neviděl. Ani nevím, že se celou dobu bavíme o nějakém večírku…" 

Hermiona vedle něj stála a nechápala, co se jako Malfoy snaží dokázat. 
„Chcete mi tedy tvrdit, že o žádném večírku jste nevěděl?" překvapeně se ho zeptá.

„Přesně jak říkám."

„Kde jste tedy byl a kdo vám to může dokázat?" nechal se ošálit Rookwood.

„V knihovně," pronesl prostě. Blaise vyprskl smíchy.

„Přijde vám něco směšné, pane Zabini," otočila se s přísným pohledem profesorka McGonagallová na Zmijozela.

Blaise jen zavrtěl hlavou a dělal jakože nic. 

„A v knihovně jste byl sám?" začínal se čím dál více culil ředitel.

„Sám, ale ve stejnou dobu tam byla tady Grangerová," dloubl do ní loktem. Hermiona nechápala, proč do toho tahá i ji. Letmo na něj pohlédla, ale z jeho pohledu opět nedokázala nic vyčíst. Snažila se najít něčí pomoc a tak se otočila na Ginny, která měla velice soustředěný výraz, takže jí pohled neopětovala. 

„Můžete to potvrdit, slečno?" tázal se jí. 

„A-no, mů-žu," vykoktala ze sebe. „Přesně jak říká Malfoy, já tam byla už od odpoledne a on dorazil spíše k večeru, někdy kolem večeře, seděl u vedlejšího stolku," sebrala se konečně trochu. Ať Malfoy hraje jakoukoliv hru, ona by měla začít s ním, protože jako mudlovská šmejdka nemá moc jiných možností a Malfoy si to očividně uvědomil taky, ale naštěstí včas.

„V tom případě, jak mi tedy oba vysvětlíte tohle?" vytáhl před všechny dva hábity.

Všichni na ně upřeli pohled. Dva hábity, jeden s nebelvírským a druhý se zmijozelským lemem, leželi před nimi na stole. Malfoy však stále nezměnil výraz, protože tohle stále nic nedokazovalo, ty hábity mohly být koholiv. 

Když dlouho nikdo nereagoval, Rookwood oba hábity přetočil tak, že všichni měli dokonalý pohled na dva stejné odznaky Primuse a Primusky. V tom Hermiona zalapala po dechu a Malfoy zkameněl ve tváři. Tak teď se z toho už jen tak nevymluví...

Takže další kapitola je tady. Chtěla bych vám dnes jen poděkovat, jelikož když jsem přidávala minulou kapitolu, kniha měla sotva 500 přečtení a teď má něco přes 1K!!! Moc bych vám chtěla poděkovat a zároveň poprosit, zda byste si teď po dočtení kapitoly nenašli čas a nezanechali mi zde nějaký komentář s vaším názorem. Moc by mě zajímal, samozřejmě za konstruktivní kritiku budu jen ráda.❤️