březen 1973

„Měla bych mu napsat dopis? Nebo bych mu spíš měla darovat pár čokoládových žabek?" zašeptala Lily do ucha Mary Macdonaldová, sedící v tureckém sedu na pohovce společenské místnosti. Byla u toho celá červená a neustále se rozhlížela kolem sebe, jestli je náhodou někdo neposlouchá.

Mary byla snědé černovlasé děvče původem ze Skotska. Pocházela ze smíšené rodiny, takže znala dobře svět čarodějů stejně jako mudlů. V prvních měsících školy byla pro Lily nedocenitelnou pomocnicí v jakýchkoliv palčivých otázkách týkajících se kouzelnického světa. Ať už šlo o problematiku domácích skřítků, famfrpálu nebo třeba o ministerstvo kouzel. Na každou otázku odpovídala vždy vstřícně a trpělivě. A přesně z toho důvodu jí Lily ještě stále jedním uchem poslouchala, když už po stopadesáté rozebírala zas a znovu to samé téma.

„Mary," povzdechla si Lily unaveně, „uvědomuješ si, že by se ti jenom vysmál, že? Jako všem ostatním."

Snášela tohle brebentění své kamarádky několik posledních týdnů a dennodenní konverzace o dokonalých vlasech, očích a dokonce snad i pupíncích Siriuse Blacka ji začínala pomalu rozčilovat. Vůbec netušila, co se to s některými děvčaty přes letní prázdniny stalo.

Mělo to ovšem jednoduché vysvětlení – puberta.

S dvanácti až třináctiletými děvčaty začínala příroda dělat divy. Už to nebyly zakřiknuté prvačky a pomalu začínaly dělat oči na stejně staré nebo dokonce starší chlapce. A ač se to Lily zdálo nepochopitelné, velká spousta pozornosti se zaměřila právě na jejího spolužáka Siriuse.

Jistě, i ona musela přiznat, že jeho pokřivený úsměv a jedno oko věčně skryté za závojem hustých tmavých vlasů, měly své osobité kouzlo. Jenže jeho nafoukané a posměšné chování tuhle skutečnost naprosto přebylo.

A stejný, ne-li ještě horší případ, byl i jeho nejlepší přítel Potter. Ten se navíc ve společenské místnosti věčně promenádoval se svým novým koštětem a neustále si cuchal vlasy, aby vypadal jako kdyby právě létal po famfrpálovém hřišti.

Jeden byl horší než druhý. A mimoto bylo určitě něco málo pravdy na faktu, že chlapci dospívají později než dívky. Žádný z nich se totiž o očividný zájem děvčat příliš nestaral. Žili si ve svém světě plném záškodnictví a jejich největší starostí bylo, jak zas a znovu vypéct školníka Finche.

„Takže myslíš, že bych to tak měla nechat být?" povzdechla si Mary nešťastně. „Ale třeba čeká zrovna na mě! První pusu mi dá u jezera na pozemcích, po škole se vezmeme a vychováme dvě děti. Budou mít vlasy po něm!"

Lily se musela kousnout do rtu, aby se při pohledu na zasněný výraz své přítelkyně nerozesmála. Musela přiznat, že to měla Mary dobře naplánované a rozhodně nechtěla ničit její vzdušné zámky. Co by to byla za kamarádku.

„Možná bych zkusila ty čokoládové žabky," doporučila jí zrzka s úsměvem a zaměřila pozornost na světlovlasého obtloustlého chlapce, který si k nim z ničeho nic přisedl na pohovku před krbem, takže donutil Mary okamžitě zavřít pusu na zámek.

„Ahoj, Pete," usmála se Lily na svého spolužáka.

„Ahoj," pozdravil Pettigrew plaše, „mohl bych mít prosbu, Lily?"

„Jistěže mohl. Pomůžu, jak budu moct."

„Víš, m-mám trochu strach, že mě chce Křiklan na konci ročníku nechat pr-propadnout. Dal mi možnost napsat esej, a-abych si vylepšil známky, ale prý má být výjimečná. Vůbec n-nic mě nenapadá a myslel jsem... no... že bys mi mohla po-pomoct," vykoktal Peter nešťastně a přitom si prsty hrál s rukávy svého hábitu.

Očividně byl značně nervózní už jen z toho důvodu, že byl nucen přisednout si k děvčatům a žádat je o pomoc. Peter byl ve společnosti dívek extrémně plachý a obvykle se zmohl jenom na vykoktání pár slov než se radši stáhl někam do ústraní. Po boku ostatních Pobertů se však koktání vždy okamžitě ztratilo, stejně jako jeho plachost. S přáteli za zády se zkrátka cítil daleko jistěji.

„Výjimečná povídáš?" zamyslela se zrzka a nějakou dobu lovila ve své paměti, než dostala spásný nápad. „Já už vím! Zrovna nedávno jsem v Denním věštci četla o novém lektvaru, který právě vyvíjí u svatého Munga! Tenhle týden dorazila kniha, kde jsou první poznatky. Knihovnice mi ji schovala."

„A c-co je to za lektvar?" zajímal se okamžitě.

„Je to vlkodlačí lektvar. Prý jsou zatím na začátku, ale mají slibné výsledky. Dokážeš si to představit? Za pár let by možná všichni ti chudáci, co se trápí lykantropií, mohli mít šanci na lepší život. To mi připadá výjimečné dost," rozplývala se Evansová a hledala přitom ve svém batohu tu správnou knihu.

„Vlkodlačí lektvar?" zopakoval po ní Pettigrew a s úsměvem přijal učebnici, která mu měla vytrhnout trn z paty. „Díky."

„Není zač. Můžeš mi ji vrátit kdykoliv budeš chtít. Nespěchej, ano?"

Peter si knihu spokojeně přitiskl k hrudníku a co nejrychleji se s ní ztratil v chlapecké ložnici nad schody. Tam si rozložil pergamen, brk a inkoust a vrhl se do psaní pojednání. Byl Lily nesmírně vděčný za to, že mu pomohla vymyslet téma. Sám by se pravděpodobně nezmohl na víc, než na esej o Matoucím utrejchu.

Fakta v knize ho nicméně brzy zaujala natolik, že na své pojednání úplně zapomněl. Očima hladově hltal každý jeden řádek zabývající se popisem a projevy lykantropie, aniž by si vůbec všiml, že se venku pomalu zešeřilo a svou vládu na nebi převzal Měsíc.

Do reality ho vrátilo až dlouhé táhlé zavytí, které hlasitě proťalo ticho dnešní noci. Prudce sebou škubnul, když se v tu samou chvíli otevřely dveře a v nich stály dva z jeho spolužáků. Jen tak tak v sobě zadržel zděšený výkřik, který se mu pokusil prodrat skrz rty.

James a Sirius, kteří se právě vraceli z kuchyně, kde se nechávali obsloužit domácími skřítky, na něj zůstali zírat s povytaženým obočím.

„Vypadáš jako kdybys viděl ducha, Pete," poznamenal James, očima přelétl ložnici a prohlédl si každou postel, aby se ujistil, že jeden z nich bude dnes v noci opět chybět. „Jo, on je dneska vlastně úplněk. Mohlo mě napadnout, že tu Remus nebude."

„Mohl bys konečně promluvit, Petere?" ozval se Sirius mírně znepokojeně. „Nebo na tebe snad někdo seslal kouzlo úplného spoutání?"

Black si už dokonce vytáhl hůlku z hábitu, aby se pokusil Pettigrewa vysvobodit z neexistujících pout, když Peter konečně našel vlastní hlas.

„Vlkodlak," dostal ze sebe až nepřirozeně chraplavě.

„Kůrolez," odpověděl Sirius suše. „Teď ty, Jimmy. Nebo snad nehrajeme slovní famfrpál?"

„Remus – vlkodlak – pojednání," pokračoval Peter ve svém útržkovitém výkladu a zbrkle přitom převrhl lahvičku inkoustu přímo na rozepsané pojednání o vlkodlačím lektvaru.

„Neměli bychom zavolat madam Pomfreyovou?" zašeptal James směrem k Siriusovi a znepokojeně si prohlížel svého zmateného přítele, jenž se ani nepokoušel zachránit tu spoušť, kterou způsobil svou nemotorností.

Black se podezíravě zamračil a bez jediného slova vzal Peterovi z rukou knihu, kterou se jim obtloustlý blonďák pokoušel podstrčit. Vráska mezi obočím se postupně zvětšovala, když očima svižně přelétal jeden řádek po druhém.

„Siriusi? Petere?" pokusil se na sebe James znovu upozornit, jenže se nedočkal žádné reakce. „U Merlina, to mlčení je snad nakažlivé!" rozohnil se a chystal se Siriusovi knihu vytrhnout z rukou.

Ten se ale jeho výpadu vyhnul a po dočtení posledního odstavce zvedl hlavu na své dva spolužáky. „Pete má pravdu. Tohle by všechno vysvětlovalo. Myslím, že Remus je opravdu vlkodlak"

„Cože?" vykřikl Potter na celou ložnici, až ho oba dva chlapci museli okřiknout.

„Tady píšou, že v současné době se dá lykantropie zvládat jenom striktní izolací během úplňku. Pro vlkodlaka je ale přirozené hledat si kořist. Pokud ji nemá, trpí a ubližuje fyzicky sám sobě."

„Remusovy jizvy," zašeptal James a vyměnil si s oběma přáteli dlouhý tichý pohled. „Hrome, to je hrozné. Musíme mu s tím přece nějak pomoct."

„Tak ještěže jsi takový neskutečný talent a zvládneš do dalšího úplňku ten vlkodlačí lektvar dokončit," ušklíbl se na něj Sirius, „nevím, jak bys mu s tím chtěl jinak pomoct."

„V první řadě mu musíme říct, že to víme," přerušil oba Peter, „a že jsme v tom s ním."

Na tom se Pobertové jednohlasně shodli. 

Jistě, že byli vyděšení. Jistě, že netušili, co by pro Remuse mohli udělat. Na tom ale nezáleželo. Nejdůležitější bylo skryté poselství, které mělo jejich příteli dát najevo jediné: Ať se děje cokoliv, jsme v tom spolu, kamaráde. 

A tohle heslo dodrželi do posledního písmene.