leden 1976

Remus přecházel kolem dokola po kolejní ložnici, stejně jako když divoké zvíře obchází své teritorium. Peter, sedíc na své posteli, ho nejistě sledoval a raději se neodvažoval ani muknout, aby se náhodou supění jeho přítele neobrátilo i proti němu. Stejně nevěděl, co by měl říct. Byl ze všech událostí dnešního dne až podivně zaražený.

Na druhou stranu, Sirius se na Náměsíčníka vůbec nedíval. Seděl na okenním parapetu a sledoval, jak za sklem věže poletují drobné vločky, které znamenaly, že zima ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. Sníh zasypával okolní pozemky další vrstvou nadýchané peřiny, a pohled na něj byl pro Tichošlápka až podivně uklidňující. Zima byla jeho oblíbeným ročním obdobím. Měl ji spojenou s návštěvami u Potterových a od letošního roku i se svou první láskou. Všechny dobré věci se mu vždycky děly v zimě.  

„Můžeš mi říct, jak dlouho to trvá?" pokoušel se Lupin udržet svůj hlas na uzdě a neznít jako naštvaný kantor, který peskuje svého žáka; moc se mu to nedařilo.

„Od Vánoc," odvětil Tichošlápek. Dýchl přitom na okenní tabulku a prstem na zamlžené sklo nakreslil hvězdu, kterou vzápětí schoval do pokřiveného srdce.

„To je přece víc jak měsíc!" rozčílil se Remus a to tam bylo jeho předsevzetí, že se to pokusí řešit klidně a konstruktivně. „Chceš mi říct, že sis za tu dobu nenašel ani chvilku, abys to milostivě sdělil Jamesovi?"

Sirius přejel dlaní přes svůj nákres na skle, až z něj zbyla jenom neurčitá šmouha. Kdyby bylo stejně tak lehké smazat i všechny starosti, které trápily jeho rozervané nitro. S city to ale tak jednoduché nebylo. 

„Milý Jimmy, neuvěříš, co se mi nedávno stalo. Pamatuješ onehdá, jak jsi na Lily marně čekal u Pacinkové? Tak tam nepřišla, protože si mě našla na astronomický věži, kde se na mě prakticky vrhla. Ani nevím, jak se to stalo, ale jsem v tom až po uši. No není to super? Konečně máme další společný koníček!"

„Ty ji miluješ?" ozval se až doteď mlčící Peter, který si už nějakou dobu objímal kolena rukama a opíral o ně bradu. Sledoval Tichošlápka malýma očima odrážejícíma soucit i pochopení.

„To bylo jen pro ilustraci, Pete. Neslyšel jsi ten sarkasmus?" vyhnul se Sirius přímé odpovědi s uštěpačností sobě vlastní a okamžitě se pokusil odvést hovor jiným směrem.

Seskočil z parapetu a rozešel se přímo proti svému zjizvenému příteli. Říká se, že nejlepší obranou bývá útok, a přesně tímhle krédem se Tichošlápek momentálně řídil. Vždycky to tak dělal. I doma už vzdal pokusy mlčet a vyslechnout si všechna kárání v pokoře. Naučil se bránit. Občas bylo jednodušší pokusit se toho druhého zastrašit, než mlčet a poslouchat. 

„Remusi, přestaň si hrát na dobrou vílu kmotřičku a dostaň to ze sebe, hm? Ven s tím! Vždyť přesně víš, co mi chceš říct, nebo snad ne?"

Ve skutečnosti mu bylo jedno, co si o něm Remus myslel.  Každý Black se v první řadě vždycky zodpovídal jenom sám sobě. A kdyby někomu opravdu dlužil vysvětlení, byl by to James, ne Náměsíčník. 

„Chtěl jsem ti jen připomenout jaký jsi sobec, ale ty nejsi jenom to. Jsi lhář a ještě k tomu vážně mizerný přítel!"

„Říká někdo, kdo nám dva roky lhal o svém malém tajemství." Naznačil Sirius ve vzduchu uvozovky, načež mávl rukou směrem k Peterovi. „Asi se všichni shodneme, že nejčestnější z nás všech je tady Pete."

„Copak se vůbec neposloucháš, Siriusi?" štěkl Remus na oplátku. Tichošlápek by se skoro vsadil, že v jeho hlase zaslechl zavrčení. Hned na to se ale opět ztišil, jen přidal na důrazu. „Tady se přece nebavíme o tom, kdo je lepší a kdo horší! James, i když se občas nepochybně chová jako idiot, si tohle nezaslouží. Řekni mu to. Stejně to časem praskne. Tohle se nedá tajit věčně."

„Nemusím se nikomu z vás z ničeho zpovídat," procedil Black skrz zuby a hrdě vystrčil bradu. 

Ač se uvnitř topil v pochybnostech a výčitkách, navenek by to nikdy nepřiznal. Odmítal projevit slabost; to byla jediná věc, kterou ho kdy matka naučila.

Náměsíčník se zhluboka nadechl. Čekal od Siriuse všechno, ale tohle ne. Došlo mu, že ho zahnal do kouta a on se teď jako vzteklý pes pokoušel prokousat ven na svobodu za každou cenu. Tudy cesta rozhodně nevedla. Tichošlápek pak obvykle přestával rozumně uvažovat a byl schopný urazit kohokoliv, kdo se na něj odvážil promluvit. 

Další průběh hádky naštěstí přerušil opeřenec, který se pokoušel neúnavně dostat skrz okenní tabulku a doručit dopis. Velká sova pálená vypadala jako že má za sebou náročnou cestu a pomalu jí docházely síly. Peter proto rychle přelezl k oknu a povolil kličku, aby mohla vletět do ložnice a předat zprávu do rukou Tichošlápka, kterému patřil.

Ten okamžitě poznal nápadný fialový inkoust, který používal jen jediný člověk, se kterým si kdy dopisoval. Andromeda Tonksová. Rychle dopis rozložil a očima spěšně přelétl popsané řádky. Barva se mu přitom ztrácela z obličeje a u podpisu už si nervózně okusoval nehet na palci.

„Stalo se něco?" zeptal se Remus opatrně.

„Karma mi to asi začíná vracet. Ne, že bys mi to nepřál, že?" ušklíbl se Sirius. 

Popadl mikinu, do kapsy kalhot si zastrčil pobertův plánek a bez dalšího slova opustil ložnici, aniž by se jedinkrát ohlédl.

Červíček si vyměnil s Lupinem ustaraný pohled, než se konečně rozhodl vyjádřit: „Tohle nemůže dopadnout dobře, viď že ne?"

Remus nešťastně zavrtěl hlavou a zhluboka si povzdechl. „James to nezvládne přijmout s nadhledem. Znáš je. Jeden větší paličák než ten druhý."

„Víš... No... Možná by měl Dvanácterák ustoupit. Chci říct... ona má očividně Siriuse ráda a James je pro ni jenom... Však víš."

„Tohle si musí vyřešit mezi sebou, Pete," pokrčil Remus rameny a frustrovaně si prsty projel vlasy. „James nemá možnost ustoupit, když o tom ani neví. A navíc – no – nemyslím, že by to udělal."

„Přesně toho se bojím," přikývl Pettigrew a s podobně hlasitým povzdechem se usadil zpátky na postel.

Připadal si až podivně bezmocný. Nerad sledoval hádky svých přátel; obzvlášť ve chvílích, kdy neměly jednoduché řešení. Nebylo v silách jednoho ani druhého napravit Tichošlápkovy chyby. Nezbývalo než řešení přenechat nejistému osudu. To bylo nicméně skoro stejné jako hrát ruskou ruletu s plným zásobníkem. Záleželo jenom na tom, kdo si zbraň přiloží ke spánku jako první.

○•○•○

Lily se mezitím stáhla do chladného sklepení hradu, kam se rozhodla uchýlit okamžitě po nepříjemném setkání s Peterem a Remusem. Cítila se pod psa. Uvědomovala si, že to celé byla spíš její chyba než Siriusova. Měla mít rozum a nepokoušet se ho líbat uprostřed schodiště, kudy mohl kdokoliv projít. Spoléhala na to, že v křídle ošetřovny zkrátka na nikoho nenarazí. Spletla se a dostala ho do pořádného maléru, ze kterého už mu nemohla nijak pomoct.

Myšlenky jí létaly hlavou stejně rychle jako hráči famfrpálu na hřišti. Jen stěží se dokázala soustředit na lektvar, o který se marně pokoušela. Pracovala na něm už několik týdnů a stále mu něco chybělo, jenom zatím nepřišla na to, co přesně to bylo. Byla si téměř jistá, že ani dnes na to nepřijde.

„Co to bude, až to bude?" naklonila se nad její kotlík nečekaná společnost.

Severus ji ve skutečnosti zdravil, dokonce dvakrát, ale ona ho ani jednou neslyšela. Tak hluboko byla v tu chvíli zahloubaná do vlastní hlavy. Trhla sebou a otočila hlavu na svého přítele, který si ji starostlivě prohlížel tmavýma očima.

„Seve," vydechla překvapeně. „Jenom taková drobnost. Můj letošní projet pro Křiklana."

„A potřebuješ k tomu zrovna oměj?" Zvedl Severus z pečlivě srovnaného stolu větvičku s nafialovělými květy a prohlédl si ji. „Nepoužívá se zrovna běžně."

„Blíží se NKÚ. Neočekává se od nás běžné!" načepýřila se Evansová o něco víc, než u ní bývalo běžné. Byla až nepochopitelně podrážděná a Had měl tu smůlu, že jí přišel do rány jako první.

„Lily, vždyť já na tebe neútočil," zadíval se na ni Snape zaskočeně. „Děje se něco?"

„Ne," vydechla zrzka a prohrábla si prsty vlasy. „Omlouvám se, nejsem zrovna ve své kůži."

„Chceš s něčím pomoct?" pousmál se chlapec a postavil se k jejímu stolu. „Můžu ti něco nakrájet nebo nadrtit."

„To je v pohodě," zamumlala tiše a mezi prsty opatrně rozdrobila sušený kvítek oměje, který přidala do kotlíku. Z lektvaru vystoupal modrý třpytivý obláček a tekutina ve zlomku vteřiny změnila barvu na nebesky modrou. Po každém zamíchání tmavla, až nakonec připomínala noční temnotu pokrytou hvězdným kobercem.

„Seve? Co si myslíš o věštbách?" zeptala se z ničeho nic Lily. Dusila v sobě tu otázku tak moc dlouho, že už nedokázala mlčet dál. Potřebovala si o tom s někým až bolestně promluvit.

„O věštbách?" zopakoval Severus překvapeně. „To není zrovna věrohodná magie, Lily. Myslím, že určité věštby v sobě skrývají pravdu, ale jsou příšerně nepřesné. Dají se vyložit až příliš mnoha způsoby na to, aby se podle nich dalo vůbec řídit."

„Jo – no – asi máš pravdu," přitakala zrzka a přestala míchat tekutinou v kotlíku. „Ani nevím proč jsem nad tím vůbec přemýšlela. Taková hloupost."

„Nevím sice, co by to mělo být za lektvar, ale určitě by mu prospěla kapka z denivky a klidná noc ve zkumavce, hm? A tobě trocha odpočinku. Vypadáš unaveně." 

Severus se pokusil vyloudit co nejpovzbudivější úsměv, který si vždy schovával jenom pro ni.

Zvedla na něj pohled zelených očí a vděčně přikývla. „Děkuju. Za zkoušku to určitě stojí."

To už se ale ve dveřích do učebny objevil Black. Zdál se být trochu zadýchaný, košili měl zastrčenou do kalhot jen jedním rohem a působil dost netrpělivě.

„Evansová," vyhrkl. „Narazil jsem na chodbě na něco, co vyžaduje okamžitou přítomnost prefekta!"

„To existuje něco, s čím by si dokonalý Sirius Black neporadil?" ušklíbl se Snape. Rozhodně mu nebylo po chuti, že se tu objevil jeden ze lvího kvarteta. 

„Jen zbožňuju dodržování pravidel, Srabusi. Vždycky když můžu nahlásit nějakou křivdu, mám z toho druhý Vánoce. Vyzkoušel jsem to teprve nedávno. Ty už ses sprchovat zkoušel? Třeba si to taky oblíbíš."

„Blacku!" okřikla ho Lily zamračeně. „Promiň, Seve, hned jsem zpátky, hm? Pohlídej mi lektvar, prosím."

Odložila knihu, kterou doteď držela v ruce, a vyrazila rovnou ke dveřím. Prosmýkla se jimi ven, přičemž ještě stihla věnovat Severusovi krátký omluvný úsměv. Zavřela za sebou a sledovala Siriusova záda až jeden z rohů, kde tušila naprosté soukromí. 

Tam jí Tichošlápek okamžitě sevřel zápěstí, aby si ji mohl přitáhnout blíž a dlouze ji políbit. Ani jeden neměl sílu odtáhnout se a promluvit. Čas, který spolu mohli strávit, byl až příliš omezený, takže si z něj v tu chvíli snažili urvat co nejvíc. 

Nakonec to byla Lily, kdo se první přestal dotýkat Tichošlápkových rtů. 

„Promiň, nechtěla jsem ti způsobit problémy," zašeptala. 

„Na to se teď vykašli. Kvůli tomu tady nejsem," zavrtěl hlavou, načež se znovu sklonil k její tváři a zesílil tlak, kterým si ji držel u těla. Po dalším polibku ji zuby lehce stiskl spodní ret, až mu do tváře tiše vydechla jeho vlastní jméno. 

Krátce se od ní odtáhl, aby mohl chvíli jenom pohledem propátrávat její oči. Pořád byl očividně nervózní a roztěkaný. Rozhodně nebyl ve své kůži a Lily to moc dobře poznala. 

„Co se stalo, Siriusi? Třeseš se," zamumlala ustaraně.

„To nic. Promluvíme si později. Teď budu muset za Jamesem. Mám jen chvilku," odpověděl a ještě jednou k ní krátce přitiskl rty. „A mimochodem, pozdravuj ode mě Srabuse. Vyřiď mu, že mu v létě zaplatím lázně. Snad se nerozpustí."

„Přestaň," zamračila se, ale odpovědí jí byl jenom pobavený úšklebek. Tohle byla jedna z věcí, kterou na něm nikdo nikdy nezmění. Nejspíš už si pomalu začínala zvykat. 

„Jen se nedělej, určitě se hluboko pod povrchem dobře bavíš a vymýšlíš podobný urážky večer před spaním," pousmál se. 

Protočila oči a hravě ho bouchla do ramene, než se po posledním polibku otočila a vrátila se za svým zmijozelským přítelem do učebny. 

Jakmile se za ní zavřely dveře, mohl Sirius konečně polevit z lehce křečovitého úsměvu, který se snažil udržet. Ve skutečnosti si sem přišel jenom pro její horké objetí. Dostal nepříjemné zprávy z domova, o kterých si ale chtěl promluvit s Jamesem. Nerad by Lily zbytečně vyděsil.

Zaběhl proto do kuchyně, kde vyzvedl Jamesovu objednávku a hned potom vyrazil zpátky na ošetřovnu. Nebýt pár tajných chodeb, které mu zkrátily cestu, pravděpodobně by hledal svoje plíce až kdesi ve sklepeních, kde by se před ním jistě zcela dobrovolně schovaly. Nebyl zrovna v nejlepší kondici. Asi bylo načase s tím něco začít dělat.

„A kde jsou griliášové hrudky?" zamumlal James zklamaně, když mu Sirius vysypal do klína kupu nejrůznějších jídel z kuchyně, i ze svých tajných zásob.

„Hele, k Hagridovi jsem nešel. Musel jsem poslouchat Náměsíčníkovo kázání, a to chvíli trvalo," odvětil klidně a ochutnal jednu Bertíkovu fazolku. Hned na to ji z zase pusy vyndal, zabalil do jednoho z ubrousků na Jamesově stolku a znechuceně se otřásl. „Vsadím se, že tahle měla chutnat jako tisíc let nemytý záchod."

„Nešťastná ruka," zasmál se James, který už konečně začínal chytat svou barvu. Zřejmě následkem lektvaru, který mu Poppy s láskou namíchala. „Hrome, Siriusi, dneska jsem měl merlinovskou kliku!"

„Prasklá lebka je synonymum pro štěstí? To abych se rozběhl čelem proti zdi," ušklíbl se Sirius. „Poslyš, přišel mi dopis–"

„No jasně," přitakal James a přerušil ho tak v půlce věty. „Kdyby mě nepraštil ten potlouk, nepokoušela by se mi Evansová dávat umělé dýchání!"

„Nepokoušela se ti dávat umělé dýchání," povytáhl Tichošlápek nechápavě jedno obočí.

„Skoro jo!" zahlaholil vesele. „Viděls, jak se na mě dívala?"

„Můžeme si o něčem promluvit, Jimmy?" vyhnul se jeho otázce záměrně Sirius, jenže James na to nebral přílišné velké ohledy.

Měl hlavu kdesi v oblacích, zaměstnán problémy svého vlastního světa. Tichošlápek ho miloval, alespoň tak jak se dá milovat nejlepší přítele, ale na některé věci byl Dvanácterák naprosto nepoužitelný. Nikdy neuměl příliš dobře naslouchat a jeho vlastní myšlenky měly vždycky přednost před těmi, které se honily v hlavách ostatních. Život ho zkrátka ještě nestihl naučit, že jsou důležitější věci, než famfrpál a obdiv děvčat.

„Třeba o tom, že už mám Evansovou napůl v kapse?" zamrkal James a obličej mu rozzářila nezměrná dětská radost, kterou Sirius nedokázal s klidnou hlavou zničit.

Black se jenom zhluboka nadechl a vzdal svou snahu o jakoukoliv vážnou konverzaci. 

„Kašli na to, zahrajeme si Řachavého Petra."

„Netušíš, s čím si zahráváš, Tichošlápku. Donutím tě otočit všechny kapsy naruby!" 

James si poposedl, aby udělal svému kumpánovi místo, a s nadšením sobě vlastním rozložil karty přímo na postel.

A tak Sirius znovu na chvíli odhodil své starosti za hlavu a předstíral, že celý svět byl v naprostém pořádku. Vždyť Země se přece dál točila a Slunce zatím z oblohy nespadlo. Nezáleželo na tom, co přinese budoucnost, protože ta měla přijít až zítra a teď bylo teď. Nebo si to tak alespoň mohl  namlouvat.  

○•○•○

Autorská poznámka: První kapitola, ve které přibyla dokonce celá scéna :D