prosinec 1975

Ráno druhého dne bylo pro Lily opravdu krušné. Hlava ji bolela jako střep a žaludek se nepříjemně zhoupl, když se na posteli s námahou posadila.

„Pane bože," zamumlala tiše a prsty obou rukou si zapletla do vlasů, které v tu chvíli trčely doslova na všechny strany. Pachuť v puse jen zhoršovala nevolnost a postavit se na nohy se raději vůbec neodvažovala.

„Dobré ráno, ospalče," ozvalo se z protější postele.

Zrzka nadzvedla hlavu a zamžourala očima směrem k jediné spolužačce, která byla ještě stále v ložnici. Zbytek osazenstva zřejmě vyrazil na bohatou snídani, nebo už možná dávno seděl ve vlaku do Londýna, takže tu s Marlene zůstala sama.

„Nemohl mě někdo varovat dřív, než jsem to začala pít?" zakňourala Lily útrpně.

„Naštěstí na tebe někdo myslel," odpověděla Marlene, zvedla se z postele a podala jí malou lahvičku omotanou pergamenem. „Ráno tu byla sova, ale tys spala jako pařez."

Varoval jsem tě, že ráno nebude příjemné.
Po tomhle se ti uleví, princezno.

P.S. Tys vážně žárlila?

S.

„Lily?" McKinnonová zůstala stát před její postelí a nejistě si přešlápla z nohy na nohu.

Evansová do sebe první vděčně vpravila lektvar, který zabral téměř okamžitě. Nevolnost i bolest hlavy povolily a ona se tak mohla konečně zhluboka nadechnout. Hned nato zvedla pohled na svou spolužačku, která si zuby nejistě držela spodní ret a přitom se zrzce vyhýbala pohledem.

„Já ten dopis četla," přiznala Marlene trochu neochotně. „Proč... proč jsi mi nic neřekla, Lils? Já vůbec... netušila jsem, že to byl celou dobu on. Však víš, ten tvůj tajný ctitel."

Mladá Lvice dlouhou dobu mlčela, než si v hlavě uspořádala vlastní myšlenky. Vůbec nevěděla, jak jí odpovědět. Nechtěla své přítelkyni nijak ublížit, jenže na to už bylo zřejmě příliš pozdě.

„Vím to jenom chvíli," začala Lily nejistě. „Přísahám, že mezi mnou a Blackem nic není a ani nebude. Jsi má kamarádka, Marlene. Nikdy v životě bych ti to neudělala, jasné?"

Blondýnka si hlasitě povzdechla a přisedla si na postel vedle ní. 

„To myslíš vážně? Že bys mi to neudělala? Merline, ty jsi stejně tak skvělá," usmála se a na chvíli ji pevně sevřela v náručí. „Ale přitom jsi hrozný hlupáček, Evansko. Já přece do Siriuse nejsem zamilovaná. Už dávno ne. Jo, párkrát mě to jeho ignorantský chování docela rozhodilo, ale můžeš se mi divit? Ten kluk mě nechal čekat u Tří košťat a ani mi nedal vědět, že nepřijde. To bylo hnusný."

Zrzka překvapeně zamrkala. Takovou reakci od Marlene rozhodně nečekala. Ukázalo se, že svou spolužačku přece jen neznala tak dobře, jak si myslela. Tyhle dvě si ve skutečnosti nebyly příliš blízké. Největším koníčkem Marlene byli od nepaměti kluci, kdežto Lily obvykle nejvíc trápily závěrečné zkoušky. Najít společné téma pro ně bylo téměř nadlidsky těžké. 

Až do dnešního dne. 

Lily na blondýnku jenom dlouze hleděla a vstřebávala všechno to, co právě slyšela, než se konečně odhodlala odpovědět: „Chodíš s ním na ležák, dopisuješ si s ním, ale přitom s ním vlastně vůbec nechceš chodit. Proč to teda děláš?

„Protože je to zábava," zasmála se Marlene uvolněně. „Líbí se mi, jak je nedostupný. Je to jenom taková hra, Lily. Venku je válka. U Merlina, za pár let můžeme být klidně všichni mrtví. Já se chci bavit, chci žít naplno a nepromarnit jediný den, abyste jednou na mém pohřbu mohli říct: Marlene McKinnonová, jo tak ta holka byla neřízená střela, která nikdy nelitovala jediné prožité vteřiny. Buďte všichni alespoň trochu takoví, jako byla Marlene."

„Ty nás beztak všechny přežiješ, Marlene," pousmála se Lily. „Co tím vším chceš vlastně říct?"

„Chci tím říct, že po cestě ze snídaně jsem potkala Blacka, jak jde na školní pozemky plnit trest pro McGonagallku. Měl vlasy stažený do culíku a do očí mu padalo pár těch strašně sexy zvlněných pramínků. Jo a měl na sobě takový ty roztrhané džíny – slyšela jsem, že je teď nosí mladí mudlové jako nějakou revoltu, což je taky fakt sexy – no a ty kalhoty mu dělali naprosto super zade–"

„Marlene!" vyjekla Lily a přerušila tím její ódu na Siriusovo dnešní oblečení. „Můžeš se pro lásku Merlina dostat k jádru věci?"

„Jo, promiň, promiň, už se k tomu dostávám. „Takže ty teď půjdeš do sprchy, protože teď vypadáš jako bubák a neudělala bys dojem nejspíš ani na Filche. Jestli ho teda vůbec berou holky. Možná je paní Norrisová jedinou láskou jeho života. No to je jedno. Každopádně, až ze sebe uděláš člověka, vyrazíš rovnou za ním, jasný?" chrlila ze sebe Marlene s nadšeným úsměvem na tváři.

„Ty jsi snad zešílela, Mar," bránila se Lily s vervou. „Dokážeš si to vůbec představit? Já a Black? Ne, neodpovídej! To byl jen řečnický obrat," zastavila Marlene okamžitě, jakmile se nadechla k odpovědi. „A i kdybych chtěla, stojí mezi námi ta Potterova nepochopitelná posedlost."

„V tom případě... víš, co by bylo ještě víc sexy, než chodit s Blackem?"

„Můžeš přestat říkat slovo sexy?"

„V souvislosti s ním? Ne, to určitě nemůžu," zavrtěla Marlene hlavou. „Slečno Evansová, vítejte v kurzu Marlene McKinnonové s názvem: Jak udržet váš vztah v tajnosti. Pravidlo první: Utajený vztah je vždycky daleko víc sexy než ten normální."

Lily na chvíli schovala obličej do dlaní, načež se okamžitě zvedla z postele. 

„Já radši půjdu do té sprchy," zabručela.

„Počkej, už jdeš jo? Nechceš slyšet ani pravidlo druhé?" smála se Marlene. 

Přesně totiž věděla, jak donutit Evansovou udělat to, co po ní chtěla. Dokázala být natolik otravná, že jste jí zkrátka nakonec vždycky poslechli, jen abyste měli klid.

„Vůbec ne. Jsi cvok, McKinnonová," zavrtěla zrzka pobaveně hlavou a vyrazila rovnou do koupelny.

„Vem si na sebe taky něco sexy!" zahalekala za ní ještě Marlene se smíchem a pustila se do prohrabování vlastního šatníku. Vytřídila hned několik druhů oblečení, které shledala nejvhodnějším na nenápadné rande.

„No to si ze mě snad děláš srandu!" Založila ruce v bok okamžitě, když Lily vylezla z koupelny oblečená do školní uniformy. „To chceš jako vážně jít takhle?"

„Já nejdu na žádné rande, Marlene!" odfrkla si Evansová navztekaně. „Jen se tě chci zbavit. Slyšela jsem, že Gideon Prewett taky neodjel na Vánoce domů, co ty na to?"

Marlene na ni s úsměvem zamrkala a poťouchle prohlásila: „To já už samozřejmě taky vím. Ty mi totiž společnost dělat určitě nebudeš. Jo mimochodem, pravidlo druhé: Nikdy, za žádných okolností, se nemuchlovat v kolejních ložnicích."

„Jsi daleko horší než jen příšerná, McKinnonová," zasmála se Lily a naordinovala si taktický ústup z ložnice.

Popravdě z toho všeho byla trochu v šoku; čekala skoro cokoliv, ale rozhodně ne tohle. Chvíli si dokonce říkala, jestli by nebylo lepší, kdyby byla Marlene naštvaná, ale takovou myšlenku hned zapudila. Musela s ní zkrátka chvíli tuhle nesmyslnou hru hrát, dokud jí neomrzí, což by snad mohlo být brzy.

Lily nakonec přece jen vyrazila ven z hradu. Nešla tam ale vůbec hledat Blacka, chtěla si jenom užít ticha a klidu, během čehož si plánovala uspořádat vlastní myšlenky. Všechno bylo v chladném prosincovém poledni zasypané třiceti centimetrovou vrstvou sněhu a ona tak mohla obdivovat krásy, které dokázala příroda vykouzlit. 

Nikde nebyl větší klid a mír než na prázdných bradavických pozemcích.

Na cestě mezi lesem a jezerem narazila na podivné stopy otištěné v hluboké závěji. Dřepla si k zemi, aby si je mohla prohlédnout a okamžitě usoudila, že muselo jít o dva obrovské psy, alespoň podle velikosti tlapek. Jejich šafář měl ale jenom jednoho psa. Hned vedle byly navíc ještě jedny otisky, které vypadaly skoro jako kopyta. Lily nicméně nebyla žádný stopař, aby to dokázala stoprocentně poznat.

„To je zvláštní," zamumlala tiše sama pro sebe. Většina ze stop byla jen těžko rozeznatelná, jelikož už byly z větší části zaváty sněhem, ale vzhledem k tomu, že už několik dní nesněžilo, jenom mrzlo, podařilo se jí nakonec objevit i další. Nejvíc jich bylo v okolí vrby mlátičky.

'Říkám ti, že se tam schází po nocích, Lily. Kdo ví, co v tom tunelu dělají. Něco tají.'

Severusova slova jí rezonovala v hlavě, když sledovala pohybující strom, který neustále mírně vibroval; pravděpodobně zimou. Lehce přimhouřila oči a sama pro sebe si zamumlala: „Co může být tak moc důležité, abyste kvůli tomu byli ochotní trávit měsíce plněním školních trestů, co?"

Po dlouhém váhání nakonec z kapsy vytáhla hůlku a namířila ji přímo na strom.

„Immobilus!"

Vrba se jednou jedinkrát zatřásla a přestala se hýbat. Teď už zrzce nic nebránilo vyrazit do tmavých tunelů vedoucích pod jezerem. Přesně do něj totiž vedly všechny ty zvířecí stopy; ztrácely se přímo v jeho kořenech. 

Cesta to byla dlouhá a stísněná. Lily se neustále otáčela kolem dokola a zhluboka dýchala. Hrudník jí stahoval strach a nejistota, nicméně touha přijít tomu všemu na kloub byla daleko větší. Byla zkrátka umanutá; alespoň tak to rádi nazývali její přátelé. A právě proto trpělivě pokračovala dál a dál dokud před sebou nezahlédla těžké dubové dveře, které byly pospravované novými prkny. Vypadalo to, jako kdyby se je někdo před nějakou dobou pokoušel doslova rozervat na kusy. Opatrně je otevřela a konečně zahlédla trochu denního světla.

Bylo ho sice jen poskrovnu, jelikož všechna okna v budově byla zatlučená dřevěnýma deskama, ale skrz škvíry do místnosti naštěstí prosvítaly alespoň drobné proužky slunečního svitu. Jakmile si její oči přivykly šeru, zjistila, že stojí uprostřed staré tmavé chýše, která už měla očividně svá nejlepší léta za sebou.

Všude kolem byla špína a ve vzduchu visel závan vlhké plísně. Nic z toho ovšem Lily nezaujalo tolik jako obří rýhy zející téměř na každé stěně. Byly obrovské. Jako kdyby je tu zanechal přinejmenším dospělý hipogryf. Zem byla navíc pokrytá drobnými kapičkami krve a šedými a černými chlupy.

'Říkám ti, že Lupina odvádí Pomfreyová každý měsíc přesně při úplňku. Nikdy nevynechá. Určitě tam nechodí hrát šachy, Lily.'

Sehnula se níž a prsty opatrně přejela přes jednu z těch nejhlubších děr, ve které zahlédla zarytý zlomený dráp. Dávalo to smysl, všechno do sebe zapadalo.

'Říkám ti pravdu, Lily! Je to vlkodlak!'

Vyděšeně se narovnala a udělala několik kroků vzad. Očima přitom stále hypnotizovala všechny ty hluboké rýhy a žaludek měla až skoro v krku. Jak moc muselo být to zvíře obrovské, když tu zanechalo takové díry? Couvla ještě o jeden krok, jenže narazila na překážku. Na horkou a měkkou překážku. Hlasitě zakřičela a prudce se otočila čelem vzad.

„Nežer mě!" vyjekla hlasitě a ruce si přitom zkřížila před obličejem, jako kdyby snad domnělého vlkodlaka dokázala uchlácholit pár slovy.

Odpovědí jí ale nebylo hladové zavrčení, nýbrž pobavený smích: „Ty jsi mi ale hrdinka."

„Siriusi?" vydechla Lily úlevně a hlavu na chvíli schovala do dlaní. „U Merlina, co tu děláš?"

„Na to samé jsem se chtěl zeptat já."

„Já se ale ptala první," založila Evansová ruce na hrudníku. Možná se domnívala, že tím dokáže zakrýt zběsilé bušení srdce, které způsobilo leknutí, ale zároveň tak trochu i Blackova přítomnost.

„Sledoval jsem tě," přiznal Sirius bez kapky studu. „Nejsi zrovna moc nenápadná. Byl bych dost nerad, kdyby se ti tu něco stalo. Za další podobnou nehodu už by mě určitě vyloučili."

„Tak ještě že ses tu tak hrdinsky objevil, abys mě mohl ochránit," ušklíbla se zrzka a hýžděmi se opřela o rozpraskaný dřevěný stůl v rohu místnosti.

"Spíš abych ochránil tajemství svého přítele. Nedělám si iluze, že už sis to všechno nedala dohromady. Nejsi hloupá Evansová, nemám pravdu?"

Lily se znovu rozhlédla po špinavých zdech, než odpověděla: „Tohle všechno udělal Remi."

Její překvapení nebylo ani zdaleka tak velké, jak by se slušelo. Severus jí tuhle teorii totiž opakoval tak často, že prvotní šok pominul až překvapivě rychle. Na druhou stranu tomu bylo těžké uvěřit. Remus, nejhodnější chlapec v celém Nebelvíru, prefekt a skvělý student, byl vlkodlak? Jak se tohle vůbec mohlo stát?

„Máš strach?" zeptal se tmavovlasý mladík a naklonil přitom hlavu na stranu jako zvědavý pes.

„Ne," zavrtěla Lily pomalu hlavou. „Jak to zvládá? Musí to být příšerně náročné, prý je to hrozně bolestivé. U Merlina! Vůbec nevím, jak u svatého Munga pokročili s tím lektvarem. Musím to zjistit!"

Sirius jemně zachytil její ruku ve chvíli, když se kolem něj pokusila projít směrem ke dveřím vedoucím do tunelu. Zabránil jí tím v odchodu. 

„Evansová," usmál se Tichošlápek upřímně. Její starost o Remuse ho svým způsobem dojala. Doteď si nemyslel, že Lily Náměsíčníka považovala za svého přítele, ale zřejmě se spletl. „Věřím tomu, že jestli někdy někdo zachrání celý svět, budeš to ty."

„Proč si to myslíš?" obrátila na něj pohled a ani se nepokusila vyprostit zápěstí z jeho hřejivého sevření.

„Protože jsi ten nejstarostlivější člověk, jakýho znám, Lily. Remus by byl šťastný jako blecha, kdyby tě slyšel."

"Je to můj přítel, Siriusi. Mám ho moc ráda. Má srdce na pravém místě."

Tichošlápek místo odpovědi povolil stisk kolem Lilyna zápěstí, ale ruku ani o kousek neodtáhl. Prsty jemně sjel níž po celé délce dlaně a nakonec je pevně propletl s jejími. Nebránila se, naopak je na oplátku sevřela ještě pevněji.

Sklonil se k jejímu uchu tak těsně, že cítila, jak na něj dopadal horký dech, když zašeptal: „Pojď se mnou, Evansová. Ukážu ti cestu do Ráje."

Lily na něj zvedla vyděšený pohled a zčervenala od konečků uší snad až po prsty na nohou. 

„No – já –," zakoktala se nejistě. V první chvíli ji vůbec nenapadlo, že si jí Tichošlápek jenom trochu dobírá.

„Myslel jsem samozřejmě do Medového ráje," zasmál se Sirius uvolněně a odtáhl se, ačkoliv její dlaň svíral dál. „Na co ty dnešní holky hned nemyslí! Ač si převelice vážím tvého zájmu vidět mě nahého, tak jednoduché to mít rozhodně nebudeš. Přece ti nevěnuji svou nevinnost jenom tak bez upejpání, děvče!"

Lily na něj chvíli nevěřícně zírala, než se vzpamatovala ze šoku a konečně se přidala k jeho škodolibému smíchu.

„Ty jsi fakt neskutečný!" praštila ho hravě do ramene. „A jen tak mimochodem, té tvé nevinnosti věřím asi tolik jako tomu, že se salamandři naučí létat."

„Nemůžeš brát vážně všechno, co se o ostatních povídá, Evansová." cvrnkl ji Sirius volnou rukou do nosu. „A myslel jsem to vážně. Když už jsme v Prasinkách, skočíme si pro něco na zub."

„My jsme v Prasinkách?!"

„Ty to nevíš? Tak to ovšem musíme napravit. Lily Evansová, vítej v Chroptící chýši!"