prosinec 1975

Předvánoční návštěva Prasinek patřila mezi studenty k těm nejoblíbenějším. Byla totiž předzvěstí blížících se prázdnin, během kterých se většina z nich rozuteče do svých domovů, aby mohli strávit svátky se svými rodinami. V Bradavicích obvykle zůstávalo jen pár studentů, kteří se buď z nějakého důvodu domů vracet nechtěli, nebo je ve škole drželo studium, které potřebovali dohnat.

A pak tu byl Sirius, který by sice velice rád strávil Vánoce u Potterových, jak bylo jeho zvykem během posledních několika let, nicméně Minerva McGonagallová mu odmítla zkrátit školní trest, který si ještě stále odpykával za svůj přešlap vůči Severusovi.

„Vážně nechceš, abychom tu s tebou zůstali?" ujišťoval se James už po několikáté. Sice měl s rodiči naplánované celé prázdniny, ale kvůli svému příteli by to byl ochotný zrušit.

„Ano, prosím, zůstaň tady se mnou, Jimmy. Já to tu sám nepřežiju!" vyhrkl Sirius hraně a trochu přitom zacloumal Potterovým hábitem, než na tváři znovu vykouzlil svůj typický cynický úšklebek. „Už nejsem děcko. McGonagallová mě stejně zapřáhne jako domácího skřítka a nebudu mít čas na nic jiného."

„Ha ha," ušklíbl se James a porovnal si hábit. „Tak si dáme dneska v Prasinkách aspoň trochu do nosu, pánové."

„Na to bohužel nebudeš mít čas," oznámil mu Tichošlápek a vytáhl z kapsy několikrát přeložený pergamen. „Dám ti předčasný dárek k Vánocům, co říkáš?"

„Přísahám, že jestli to bude nějaký papír, co mě začne urážet, omlátím ti ho o hlavu!"

Sirius jenom s letmým úsměvem pokrčil rameny a podal mu dopis do ruky. 

„Dneska v pět hodin v čajovně u Pacinkové. Zatím netuší, s kým má tu čest, tak se nechovej... no prostě se zkus nechovat jako ty, Dvanácteráku. Překvap ji."

Tichošlápek se po dvou bezesných nocích, kdy bojoval s vlastními pocity a svědomím, rozhodl dotáhnout do konce svůj plán a pozval Evansovou na rande. Ani tentokrát tak nedbal na Remusovo varování, že šlo o hloupý nápad, a že na to Lvice ani náhodou neskočí.

Lily se schůzkou okamžitě souhlasila v naději, že konečně potká svého rytíře, pro kterého už před nějakou dobou doslova ztratila hlavu i srdce. Sama si ovšem nebyla jistá výsledkem, proto se raději ani nesvěřila svým kamarádkám, které na ni neustále naléhaly a vyptávaly se na jejího tajemného ctitele.

„Kecáš!" vyjekl nadšeně James a div mu společně s pergamenem neutrhl i ruku. „Přísahám, že budu tak okouzlující, jako umím být jenom já."

„Jo, toho se právě bojím," ušklíbl se Sirius a otevřel si čokoládovou žabku. 

Potřeboval se trochu uklidnit, protože držet uvolněnou a bezstarostnou tvář ho dnes stálo spoustu úsilí. Žabka se ale rozhodně neplánovala vzdát bez boje. Oživlá sladkost se prodrala skrz jeho prsty a skočila přímo na procházející Marlene, která se příšerně lekla a zaječela přes celou společenskou místnost, čímž na sebe přitáhla pozornost většiny ve věži.

„Který pako si nedokáže uhlídat ani svoj – eh – Siriusi." Výraz McKinnonové se během vteřiny změnil z naštvaného na pojď-se-mnou-na-rande-brouku. Úsměv se jí rozšířil od ucha k uchu a na prst si okamžitě namotala jednu ze svých blonďatých loken. „No, chystáš se dneska do Prasinek?"

„Jo, chceme zajít s klukama do Medového ráje a možná k Prasečí hlavě," odvětil Black nezaujatě a přitom se rozhlížel kolem sebe, aby našel zatoulanou žabku.

„No a nechtěl bys–"

„Mám ji!" ozvala se nadšeně Lily, které hopkající sladkost skončila přímo pod nohama. Opatrně ji zvedla ze země a podala Siriusovi do nastavených dlaní.

„Lily!" okřikla ji Marlene pohoršeně a obdařila ji významným pohledem. „Nevidíš, že tu zrovna něco řešíme?"

Evansová samozřejmě odtušila, co jí tím chtěla kamarádka naznačit, a tak jenom omluvně pokrčila rameny. 

„Pardon, jako bych tu nebyla," zavrtěla zrzka pobaveně hlavou, věnovala Blackovi jeden soucitný pohled a se spokojeným pobrukováním se vydala ven ze společenské místnosti.

Vidina večerní schůzky ji naplňovala neobvyklým nadšením, které u ní nebylo příliš běžné. Nebylo zvykem, že by si Lily Evansová broukala a chodila s úsměvem od ucha k uchu, takže ji na cestě skrz portrét Baculaté dámy vyprovázelo hned několik očí.

„No není nádherná?" povzdechl si James o něco hlasitěji, než měl původně v plánu, a odpovědí mu tak byl pobavený smích několika spolužáků. Dvanácterák si z toho ale vůbec nic nedělal. Uvolněně vyskočil z gauče a vyrazil do ložnice, aby mohl na svou vyvolenou odpoledne udělat co nejlepší dojem.

Marlene si několikrát odkašlala, aby na sebe znovu upozornila. 

„Siriusi? Co myslíš, nezajdeme ke Třem košťatům na máslový ležák? Určitě ti to pomůže přijít na jiné myšlenky."

Black na ni otočil hlavu a uvědomil si, že vůbec neposlouchal, co mu říkala. Pokusil se tak o univerzální odpověď, která se obvykle dala použít v jakémkoliv případě: „Jo, určitě máš pravdu."

„Tak skvělé!" vyhrkla Marlene nadšeně a zamrkala na něj modrýma očima. „V pět se sejdeme u Tří košťat. Buď tam včas!"

Sirius nevybíravě zaklel, když odešla z jeho doslechu, a zachytil přitom Remusův výmluvný pohled, který se objevil za knihou, jež doteď zakrývala jeho obličej.

„Já vím, já vím," přerušil ho dřív, než vůbec stihl něco říct. „Hloupé nápady, zlomená srdce, mrtvá štěňátka. Je mi to úplně jasné. Můžeš mě, prosím, přestat pro dnešek mučit a tvářit se jako kdybych nebyl ten největší ňouma na planetě, hm?"

„Chtěl jsem ti jenom říct, že ti zase odešla žabka," usmál se Remus poťouchle a konečně odložil učebnici. „Pojď, půjdeme nahoru zkontrolovat prince Krasoně a vyrazíme, ať si vás užiju, než mi oba utečete na rande."

„Taky ti asi nějaké zařídím, Reme. Holka by ti prospěla. Neměl bys tolik času kontrolovat, co s Jamesem děláme," uchechtl se Sirius a společně vyrazili po schodech do ložnice.

„Ještě toho trochu," pousmál se Lupin. „Vy tři i tak vydáte za harém."

○•○•○

„Počkej, počkej. Ještě potřebuju jednu malou na kuráž," smál se James a přitáhl si k sobě ještě Siriusovu skleničku s ohnivou whisky.

Výhoda zašlé špinavé putyky u Prasečí hlavy byla právě ta, že obsluhu ani v nejmenším nezajímalo, komu vlastně nalívá. Pokud jste měli na zaplacení útraty, dal se tu pořídit pořádný bolehlav.

„Ty si jako myslíš, že přiopilý uděláš na Evansovou dojem? Vůbec nic ses nenaučil," zavrtěl Sirius pohoršeně hlavou a vzal si sklenici zpátky dřív, než mu ji James stihl vypít.

„A odkdy jsi takový expert na Evansovou, hm?" ušklíbl se Potter rozladěně. Byl ohromně nervózní a kvůli tomu byl i značně podrážděný. „Stačí pár dopisů a myslíš si, že víš všechno na světě. Mohl jsem napsat úplně stejné!"

Sirius praštil rukou do stolu tak prudce, až všechny skleničky nadskočili. 

„V tom případě jsi měl! James Potter, mistr světa a samozvaný bůh rozkoše. K čemu ty mě vůbec potřebuješ, co?" ušklíbl se, na jediné loknutí vypil svou ohnivou whisky a bez jediného slova tam nechal své kamarády sedět u stolu s pootevřenými ústy.

„Co mu přeletělo přes nos?" zeptal se překvapený Peter.

„Je jen přetažený," omlouval ho okamžitě Remus. „Ten dlouhý školní trest už mu trochu leze na mozek. Půjdu za ním. Uvidíme se večer."

S omluvným úsměvem přelétl pohledem z Jamese na Petera a poklusem vyrazil za Siriusem, aby ho ještě stihl. Black nasadil poměrně rychlé tempo, takže se mu ho podařilo dohnat až na okraji Prasinek.

„Tichošlápku, počkej!" křikl za ním ve chvíli, kdy probíhal kolem Lily, která společně s Mary Macdonaldovou seděla na nízké kamenné zídce a ujídala sladkosti nakoupené v Medovém ráji.

 Obě dvě se za nimi překvapeně otočily a téměř ihned se pustily do vzrušeného hovoru na téma: Co se asi tak mohlo stát. Remus mezitím srovnal krok s chvátajícím Blackem a ztišil hlas, aby je nikdo jiný náhodou nemohl poslouchat. 

„Jsi si jistý, že to takhle chceš, Siriusi?"

„Víš, jak je jí posedlý, Reme. Věř mi, tohle je nejsprávnější věc, co jsem za ty roky udělal," odtušil Tichošlápek okamžitě. Věděl, že před ním nemělo smysl přetvařovat se.

„Možná by to pochopil, kdyby sis o tom s ním promluvil."

„Nesmysl," odsekl Sirius. „Každý máme nějaká tajemství, Náměsíčníku. Nech mi to moje."

„Máš pravdu," přikývl nakonec Lupin. „Jenom ty můžeš být svým vlastním svědomím. Hlavně se rozhodni dobře."

„Díky za starost, Reme," poplácal ho Sirius po zádech, čímž dal zároveň najevo, že tenhle rozhovor už je u konce.

Nechtěl se vracet zpátky do Prasinek a trávit zbytek večera s Marlene. Obvykle by mu to nevadilo, jelikož McKinnonová nebyla tak špatná společnost, ale dnes by si nezvládl hrát na toho bezstarostného Blacka, kterého všichni znali. 

Místo toho využil jasné oblohy, která v prosincových dnech nebyla úplnou samozřejmostí, a vyrazil na astronomickou věž. Na nejvyšším bodě Bradavického hradu si opřel předloktí o zábradlí a upřel oči do temnoty večera. Sledoval v ní svou jmenovkyni; nejzářivější hvězdu na zimní obloze. Shlížela na něj svým jiskřivým zrakem a vypadala, jako kdyby mu chtěla ukázat správnou cestu. On jí ale nerozuměl. Netušil, co po něm ta zatracená hvězda mohla chtít.

Ve své sebelítosti a frustraci úplně přehlédl, že se k němu ve věži přikradla společnost. Opřela si ruce jenom kousek od něj a konečně na sebe upozornila: „Sírius. Psí hvězda. Víš, že je významná v mnoha světových kulturách?"

Tichošlápek sebou lehce škubl a otočil hlavu na nečekanou návštěvu. Žaludek se mu zhoupl, když vedle sebe zahlédl ohnivé vlasy Lily Evansové. Tohle byl doslova poslední hřebíček do rakve dnešního zatraceného dne.

„Co tu děláš, Evansová? Neměla bys být náhodou u madam Pacinkové?" zamračil se Sirius a dlaně se mu začaly až znepokojivě potit. Neměla by tu být. Měla teď přece sedět v čajovně s Jamesem. Ani mu v tu chvíli nedošlo, že se právě velice okatě podřekl. 

„A ty u Třech košťat s Marlene?" oplatila mu Lily stejnou mincí a přitom na něj upřela pronikavý pohled. „Zítra mi bude celý den plakat na rameni, protože ses na ni vykašlal."

„Takže jsi mi sem přišla dávat kázání a orodovat za svou kamarádku?" ušklíbl se Sirius a prsty přitom trochu nervózně bubnoval o zábradlí věže.

„Ne," přiznala tiše a na nějakou dobu se mezi nimi rozprostřelo nepříjemné ticho, které nakonec znovu přerušila. „Jak je to opravdu s těmi dopisy, Siriusi?"

Black konečně překonal svou úzkost a ležérně se bokem opřel o jeden ze sloupů věže. Na tváři mu přitom hrál typický trochu pohrdavý úšklebek a šedý  pohled upřel do její tváře.

„Co přesně máš na mysli, Evansová?"

„Nedělej ze mě blázna a prostě mi řekni pravdu."

„Fajn," ohradil se Sirius rozladěně. „Psal je James. Je z tebe už od začátku roku paf, ale toho sis asi všimla. Nejsi slepá ani hluchá."

Lily dlouho a zkoumavě sledovala výraz v jeho obličeji. Svým způsobem to byl souboj vůlí, při kterém se Black pokoušel udržet samolibý úšklebek na tváři a zrzka odhalit jakoukoliv jeho chybu.

„Nepsal je James," promluvila nakonec rozhodně.

Black se lehce ušklíbl a pohozením hlavy si odhrnul vlasy z obličeje.

„Jak si tím můžeš být tak jistá, drahoušku?" 

„Neboj se nic stínů, lásko,
má nádherná rusovlásko.
Tlapky tiše našlapují
před zlými sny tě ochraňují."

Sirius na krátký okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl než ji odpověděl: „Co to má podle tebe dokazovat, Evansová? Je to jen nějaká hloupá básnička na oblbnutí naivních holek. Takovou ti tu napíše každý druhý."

„Co kdybych ti řekla, že mám strach ze stínů, Tichošlápku?"

V tu chvíli Siriusovi došla slova a nevěděl, co by měl odpovědět. Bylo to poprvé, kdy ho takhle oslovil někdo jiný než ostatní Pobertové. Vůbec netušil, že tu přezdívku znal ještě někdo jiný než James, Remus a Peter.

Zrzka ji ve skutečnosti dnes v Prasinkách slyšela úplně poprvé. Nicméně se jí usídlila v hlavě a byla natolik vtíravá, až si ji nakonec spojila s veršem v dopise. Jakmile Evansová něco chtěla vědět, dokázala být velice umíněná, což rozhodně nebyla její ctnostná vlastnost. 

Tentokrát kvůli tomu dokonce porušila dopisní tajemství, které jí bylo doteď svaté. Vytratila se z vesničky dříve než děvčata, aby v opuštěné ložnici našla několik dopisů, který Sirius poslal Marlene. Poznala jeho písmo. Ten způsob, jakým psal el, byl nezvyklý. Ač se všechna jeho písmenka svažovala doprava, klička u el směřovala vždycky do leva.

Shodou okolností hned potom ve společenské místnosti narazila na Remuse, který si ke krbu donesl pár učebnic a chystal se dohnat školní resty. Nemusela se ho ptát. Když zahlédl ruce pevně svírající jeden z dopisů a její zmatený – a možná i trochu zoufalý pohled – vytušil, co se stalo. To byla Náměsíčníkova nejlepší vlastnost; empatie. Málokdy někoho soudil a rád viděl v lidech to lepší, i když sám v sobě ho nikdy vidět nedokázal. To on jí řekl, kde Siriuse najde.

„Tak co bys mi odpověděl, Siriusi?" zopakovala Lily a stále z něj nespouštěla pohled svých pichlavě zelených očí.

„Že tě před nimi ochráním, rusovlásko," vydechl nakonec po chvíli mlčení chlapec. Trochu zoufale rozhodil rukama a zadíval se na ni. „Promiň, Lils, neměl jsem to nikdy psát. Remus říkal, že je to blbost. Jen jsem chtěl pomoct James–"

Nestihl Dvanácterákovo jméno ani vyslovit celé, protože ho přerušily měkké rty, které se k němu nečekaně přitiskly a doslova ho tak připravily o dech. Chutnala po mátě a po vlahém letním večeru. Ač se z nebe tou dobou sypal první letošní sníh, v ní bylo omamné kouzlo pomíjivých horkých nocí a tolik ohně, kolik by je dokázalo zahřálo i uprostřed těch nejchladnějších dní.

Po chvíli, která mohla být stejně tak vteřinou jako dlouhou hodinou – čas v tu chvíli zkrátka postrádal smysl – otevřela Lily oči a nechala svou smaragdovou zeleň pohltit bouři jeho pohledu. Sirius by dokázal spočítat každou pihu na jejím nose a tvářích, tak moc blízko u něj zůstala i ve chvíli, kdy se jejich rty přestaly dotýkat.

Hluboko uvnitř si Sirius připadal jako zrádce. Odporný přítel, který po celou dobu zrazoval Jamesovu důvěru. Moc dobře věděl, že tohle bylo děvče jeho nejlepšího přítele a jako takové znamená naprosté tabu. Jenže po všech těch dopisech, které mu pomohly pochopit, že není se svými strachy sám, a po tolika odpovědích, které dostal zase zpátky... nevěděl, co si s tím počít.

„U Merlina, za tohle určitě půjdu do pekla," zašeptal Black těsně předtím, než znovu spojil jejich rty v dlouhém polibku.

Zkrátka tomu nedokázal odolat. Jemná oříšková vůně stoupající z jejích vlasů byla cítit přesně jako kotlík plný nápoje lásky na hodině lektvarů. Byla natolik opojná, že v ten moment přehlušila i křičící hlas rozumu. Proto zabořil prsty obou rukou do rudých kadeří a na jazyku mu přitom ulpěla mentolová chuť jejích rtů.

Evansová se k němu přitiskla blíž a naléhavěji jako kdyby snad tušila, že už nemusí dostat další příležitost. Vstřebávala každý kousek těla, po kterém toužilo nejedno bradavické děvče. Jí ale nezáleželo na ostatních děvčatech, ona viděla jenom svého rytíře, díky kterému se přestala bát budoucnosti.

Teprve po notné chvíli dostal Tichošlápek rozum a odtáhl se jenom o několik palců od zrzčiných úst. Stále cítil její horký dech na vlhkých rtech a nedokázal se donutit pustit ji ze své náruče.

„Tohle nemůžeme, Evansová."

„Můžeme cokoliv budeme chtít, Siriusi."

„Ne, ale tohle ne. James je můj nejlepší přítel. Pochop to, prosím," zašeptal a odhrnul jí přitom oběma rukama vlasy z obličeje.

Lily se zhluboka nadechla a chvíli mlčela, aby dostala pod kontrolu vlastní pocity. Vodopády slz si chtěla nechat až pro svou peřinu, aby o nich nikdo jiný nevěděl. Byla natolik hrdá, že se odmítla doprošovat. Navíc ho svým vlastním způsobem trochu chápala; zrazovat přátele bychom neměli a ona by nejspíš pro své kamarádky udělala to samé.

A pak si vzpomněla na Marlene.

Svědomí se v ní pohnulo a mlčky si skousla spodní ret, než váhavě přikývla. 

„Hvězdy nám asi zkrátka nepřály. Tak utíkej, Tichošlápku," zamumlala tiše a pokusila se na tváři vyloudit alespoň drobný úsměv. „Jsi přítel, jakého by chtěl každý mít."

„To sotva," uchechtl se Sirius pochybovačně a ještě jednou krátce ochutnal její ústa, než se otočil a nechal ji stát samotnou na vrcholu astronomické věže.

Evansová se prsty dotkla svých rtů a obrátila zamlžený zrak na hvězdné nebe. Byl to její první opravdový polibek. Tentokrát to nebyla nejistá pusa, jakou ji před dvěma lety neohrabaně věnoval Frank Longbottom. Tohle bylo políbení, na které se nikdy v životě nezapomíná.

Zůstala po něm ale hořká pachuť na jazyku. Sama nevěděla, jestli jí je víc špatně sama ze sebe nebo z faktu, že ta pohádka, kterou prožívala posledních pár týdnů, nemá šťastný konec. Ač se na to podvědomě často připravovala, stejně to bolelo. Bolelo to tak moc, že se nakonec svezla po jednom ze sloupů astronomické věže a usedavě se rozplakala.

A přesně takhle dospívání boří dětem sny, aby je připravilo na tvrdou realitu života dospělých. Naučí je stát hrdě a se vztyčenou hlavou, i když jim puká srdce. Naučí je nikdy se nevzdávat a pokračovat dál stůj co stůj. Až do konce.