(tentokrát ilustrace Atalay)

Rvala jsem se jako lvice, nebyl to ale můj nejlepší výkon protože jsem jim nechtěla ublížit.
Nechala jsem bez povšimnutí jejich ocas kterým mi stále podtrhávali nohy, přesto že byl nejsnazším cílem, a zaměřovala se na jejich odzbrojení.
Pak jsem je jednou ránou poslala do sladkého bezvědomí.

Béžové Voděnky mají nádherné zbraně z podmořské oceli ale nejsou to válečnice, i jejich nejlepší bojovnice by mezi lidmi neuspěli.
Mají je pouze chránit před temnými a ti se s nimi stejně většinou do konfliktu nepouštějí. Mají svou primární kořist v lidech a nechtějí se rozptylovat něčím jiným.

I když popravdě je to spíš proto jak jsou temné neorganizované, kdyby se spojili v jeden celek mohli by vládnout celému oceánu ale nechce se jim. Navzájem se maximálně tolerují a tím to končí.
Žádná federace či společná hrůzovláda.

A i když se množství Voděnek v bezvědomí pod mýma nohama rychle zvětšovalo stále přicházeli nové. Sice jsem zkušená ale nejsem bohužel žádný nad člověk a i mě začala zmáhat únava, nemluvě o špatném pocitu z okolní vody.

Nedávala jsem na chvíli pozor a moje současná protivnice mě zatlačila ke zdi. Už jsem neměla kam couvnout a smiřovala se s tím,že proliju krev když se na mou ochranu objevilo jiné ostří. To ovšem nebylo to nejpřekvapivější. Tím byl náramek kolem zápěstí té ruky, stejný jako můj.

,,Snad sis nemyslela,že nás tak snadno zabiješ."pronesl kousavě ale z jeho tónu jsem cítila ,že se něco změnilo. Co, jsem se měla dozvědět od něj až časem ale já to viděla. Bylo to patrné v jeho postoji i způsobu jakým s Voděnkami bojoval, ani on jim v tuhle chvíli nechtěl ublížit.

Navzdory situaci mi to vytvořilo nepatrný úsměv na rtech než jsem se vrhla do boje za ním, on by nás totiž odpravil kdybych ho v tom nechala samotného.

Bojovali jsme bok po boku a úplně poprvé mi hlavou probleskla myšlenka, že se až tak moc nelišíme. Oba jsme bojovníky srdcem, tělem i duší. Na hlas to ale určitě nikdy neřeknu, protože on je stále můj nepřítel.
A menší příměří na tom nic nemění.

Byla jsem už stoprocentně ve střehu ale tentokrát to byl on kdo je podcenil, nechtěl si nejspíš připustit,že jeho výcvik Kara není nepřekonatelný. Vykryla jsem výpad , který by ho nejspíš připravil o hlavu ale svezla se mi při tom kapuce co do této chvíle bránila tomu aby mi viděli do tváře.
Jenže teď měli všechny bojovnice nerušený výhled na moji tvář a místo aby pokračovali v boji složili zbraně, některé dokonce začali couvat.

,,Daei?!"ozvalo se stejné slovo téměř od každé Voděnky. Některé co se právě probrali si drželi ruku na rtech a po tom zjištění vypadaly opět na omdlení. Abych to vysvětlila, pro béžové Voděnky je Daei posvátná. Kdyby věděli kým jsem v životě by proti mě nepozvedly zbraň ale já to v tuhle chvíli potřebovala. Musela jsem je zdržet a boj se zdál nejlepší volbou.
Plus jsem nechtěla aby mě někdo spojoval s lidmi.

Nikdo nedýchal a všechny pohledy visely na mě, dokonce i ten Karův. Asi právě přemýšlí, proč jsem prostě nepřišla ke královně a neřekla si o dva její jediné zajatce.
Jak bych mohla? Vždyť tím bych přiznala, i když dočasné spojenectví s lidmi a lidským královstvím. Tím by moje pověst strašně utrpěla a klidně bych se mohla jít rovnou zahrabat.
Kdo by věřil Daei co dělá pro krále?
Nebýt téhle nehody nikdy bych se k nim dobrovolně nehlásila. Vždyť k nim skutečně nepatří. Vím to,protože to tak cítím.

Nejschopnější bojovnice Voděnek se také nejdříve vzpamatovala a bezeslova nás odvedla k jejich královně. Vedla nás chodbami Atalay, které mi byly až příliš známé do velkého trůnního sálu za který by se nemusel stydět ani vládce všech sedmi moří.

Tam na trůnu z korálů seděla ta nejkrásnější Voděnka. Zlatý ocas jí ladil k dlouhým zelenomodrým vlasům a oči měli ten nejjasnější odstín tyrkysové. Vřele se na nás usmála a pokynula Voděnce co nás vedla ať se usadí po jejím levém boku. Konečně jsem měla důvod si jí pořádně prohlédnout. Dle tradice po levém boku stojí jen ti nejdůležitější, ani královský rádce si tam bez dovolení nesmí stoupnout.
Ta dívka s ocasem barvy letní noci a krátce střiženými světle modrými vlasy musela být skutečně důležitá když má takové privilegium.

,, Poslední z mých dcer a nejmladší velitelka stráže, Xina." Řekla královna Trissa jako by přesně věděla nad čím uvažuji a dívka se mírně uklonila. Tahle byla snad jediná válečnice, která neměla na hlavě odemně bouli. Nejspíš hned na začátku poznala,že nejsem obyčejný protivník a tak prvně pozorovala jakým stylem bojuju. To bylo od ní moudré.

,,Vaše dcera je moudrá bojovnice."řekla jsem slušně nahlas svou myšlenku a naoplátku se také mírně uklonila.

,,Tak slušnosti bylo učiněno za dost." Zhodnotil král Alla i když víceméně zastával spíš roli hlavního královského rádce. ,,Proč Daei zachraňuje lidi?"

Navzdory obsahu otázky jí položil až příliš uctivě. Přece jen s nikým jiným by takhle nemluvili ale k Daei mají Voděnky nezměrný respekt. Dokonce je výsostnou povinností Daei korunovat královnu Atalay.

,,Bez klamu a nátlaku odpovím, že jsem se k nim nikdy nechtěla ve vašich síních hlásit. Chtěla jsem je dostat nepozorovaně na souš a pokračovat v naší cestě, protože tato cesta není z mé strany úplně dobrovolná."řekla jsem upřímně a vyhrnula si rukáv aby viděli ten kroužek kolem mého zápěstí.,, Před nějakou dobou mě král držel v nejvyšší věži Tankaru a než mě pustili okroužkovali mě  jako loveckého sokola. "

Od Xiny zaznělo docela působivé zavrčení a pohled co věnovala Cassianovi jsem jí mohla téměř závidět.
,,Kde bere ten slizký slimák odvahu vztáhnout ruku na Daei."řekla tvrdě a já dostala podezření, že je to možná první Voděnka u které bych mohla věřila, že vyhraje souboj s člověkem. Možná i z někým kmene Vita.

Za tohle jsem neodolala a věnovala jí úsměv. ,, Děkuji Xino, ale král si neuvědomil jaký vliv budu mít na jeho syna během cesty. Vlastně mi dal příležitost převychovat možného krále."řekla jsem klidně a sundala si plášť. To je z mé strany takové výstižné gesto jako když se v bitvách mávalo bílou vlajkou. Proto se všechny bojovnice viditelně uvolnily a přestali tak křečovitě držet své meče.

Možná bych se dočkala ještě nějaké reakce ale do sálu vtrhli královští zvědové. Byla to dvojice, která se vyznačuje neortodoxním přístupem. Mám ty dva blázny docela ráda.
Afrai a Cameis, když je někdo vidí poprvé mylně se domnívá,že jde o dvojčata. Oba mají zelené ocasy, vlasy si nechali na souši vybělit aby lépe splývali s mořským dnem a v očích jim září šibalský třpyt.
Víc se plést ale nelze.
Ano, mají spolu jedinečný vztah ale to jen proto,že jde o manžele.

Oba se poklonili královně a omluvně se zašklebily.,,Na hranicích jsme chytili temnou co se k nám snažila vplížit."řekl Came a já zbělela když jsem si uvědomila,že ten koho drží Afrai není nikdo jiný než Siell. Měl obě její zápěstí v dlani a ona sotva držela při vědomí.
Chtěla jsem se jí zastat a i Cass se nadechoval, ovšem ten kdo promluvil první překvapil nejspíš úplně všechny.

,, Okamžitě jí pusťte!"zavelela Xina hlasem postrádajícím veškerou eleganci která je pro princezny tak typická.
Během svých slov překonala tu vzdálenost co je dělila a bez nejmenších ohledů je odstrčila. Přehodila si jednu její paži přes rameno a vzala si jí do náruče aby jí mohla položit na kanape, kterého jsem si do teď ani nevšimla.

Nakládala s ní tak jemně jak bych do této bojovnice ještě před chvílí ani neřekla. Zkontrolovala jak na tom je a sedla si k ní na zem aby nemusela vůbec pouštět její ruku.

,,Xinérie, mám takový dojem, že nám dlužíš vysvětlení."řekla stroze královna ale já se nad tím jen pousmál. Jejím tónem to nemohlo znít zle ani kdyby se sebevíc snažila.

,,Mě by to také zajímalo, se Siell jsme známé už několik let ale o vás se princezno ještě nezmínila."řekla jsem klidně a úplně viděla jak všem v trůním sále spadla brada když jsem se přihlásila k temné. Kdyby jen věděli jak to pro mě v jejím případě bylo snadné.V něčích očích jsou sice temné ještě horší než lidé ale Siell je výjimka.

,,Ona...já.."povzdechla si bezradně bojovnice, co ještě před chvílí vypadala jako by jí nic nemohlo rozhodit. Jenže něco takového je jen zřídka kdy pravda. My co se tváříme ,že se nás nikdy nic nedotkne se obvykle uvnitř s něčím rveme.
Někdy je to něco velkého a jindy drobnosti ale nikdy to není tak ,že by nebylo nic.

,, Miluju jí, Helly."ozval se temný hlas který se ničím nepodobal hlasům co tu do té doby zaznívaly.

,,Tak se jí drž Siell, něco takového se hledá strašně blbě a je až příliš snadné o to přijít."řekla jsem se smutným úsměvem. Vím jak je to v dnešním světě těžké s láskou. Někde už jí královy muži zvládly téměř vymýtit, lidem se nelíbí jiné vztahy než mezi ženou a mužem. Dokonce to netolerují ani mezi vlastními, musela jsem z věže jednou sledovat jak upálili dvě ženy jen za lásku k sobě navzájem.
Jako by mohlo být nezákonné milovat...

,,A já k tomu nic říct nemohu?"zeptala se královna dotčeně a já jí věnovala varovný pohled. Můžu jí sesadit z trůnu a ani bych kvůli tomu nemusela hnout prstem.
,,Tedy...moc vám gratuluju k tomu že jste se našli."opravila se rychle když jí došlo, že s jejím postojem nesouhlasím.

Mrkla jsem na děvčata a vstala. ,,My už bychom měli jít, Siell nechala nahoře zbytek mojí skupiny a já je nechci nechávat dlouho o samotě."řekla jsem slušně královně a pak pohled opět upřela na Siell.,, Drž hlavu pod hladinou, Siell."

,,A ztřes se pevniny, Daei."odpověděla mi temná Voděnka s zubatým úsměvem, protože to bylo poprvé co jsem zdravila první já jí.

Přikývla jsem a čapla Kara za loket, musíme jít než si některá strážkyně uvědomí,že je stále jejich vězněm.
,,Ztřes se pevniny?"zeptal se mě pobaveně šeptem když jsme procházeli dveřmi ven ze sálu.

,, Samozřejmě, to je oficiální rozloučení temných Voděnek a ty nemají rádi suchozemce."vysvětlila jsem s úsměvem a kývla na strážkyně když jsme kolem nich procházeli.

,,Ale tebe ano, proč?"zeptal se jako by to byla ta nejjednodušší otázka z tou nejprostší odpovědí. Kéž by jen věděl jakou pandořinu skříňku tím otevře.

,,Nejsem suchozemec, jsem Daei."řekla jsem stroze a uhla pohledem na opačnou stranu. ,, Daei si volí matka příroda, není to dědičný titul. Naopak Daei se většinou stanou potulné děti co vyplaví moře, jsme jeho součástí a Voděnky nás tak berou. Pro ně jsme jednou z nich a ať už se béžové od temných liší sebevíc uznávají stejné původní zákony. Když jsem se před dvěma lety málem utopila, byla to Siell kdo mě vytáhl nad hladinu. Doplavala semnou k pevnině a strážila mě dokud jsem nebyla schopná odejít. Dlužím jí svůj život a na takový dluh se nezapomíná."

Nemluvila jsem na něj, mluvila jsem do prostoru a snažila nevzpomínat. Tehdy jsem totiž poprvé poznala jakou sílu má květ Šey i jak snadné je se nechat stáhnout proudy ke dnu. Kdybych byla někým jiným už jsem víc jak dva roky mrtvá ale jsem tím kým jsem. To je důvod proč dnes stojím na mořském dně po boku chlapa, který mi víc než cokoliv leze na nervy a někde nahoře na mě čeká mladý muž jehož názor v budoucnu může zničit nebo zachránit množství životů.

Nevím jestli uspějeme, ani že chci ale vím, že i to málo co princi ukážu stojí za to. Má právo znát království kterému může za pár let vládnout a až k tomu dojde, chci aby bral Karganto perdai přesně takové jaké je. Jako jeden velký celek plný zázraků.

,, Setkala ses s někým i když ti nešlo o život?"zeptal se Cassian maličko kousavě ale byl to ten podnět díky kterému jsem se v jeho přítomnosti poprvé upřímně zasmála.

,,Ano, s tebou."řekla jsem nevinně a pokrčila rameny. ,,Co na to říct...jsem na pokraji smrti docela často."

,,S tím by ses měla léčit."odfrkl si ale i jemu maličko cukl koutek.

,,Uvidím co se s tím dá dělat."

Došli jsme k vysoké rostlině jejíž výhonky se táhli až nad hladinu. Cíl naší krátké pěší vycházky. Aniž bych mu něco řekla začala jsem lézt nahoru a on mě následoval, přece jen se tu význam lépe než on. On má ale díky výcviku zase větší praxi, takže nebylo překvapivé že mě minul a teď šplhal kus nademnou.

Běžně by mi to nevadilo a ještě bych se ho snažila trumfnout ale tentokrát jsem začala mít divný pocit.
Jako by mi něco svíralo plíce a nedovolovalo mi se nadechnout. Snažila jsem se to ignorovat, i když se mi vůbec nelíbilo co by to mohlo znamenat. Bylo to totiž jako by se najednou mince otočila a tlak hloubky, který se ještě před chvílí zdál tak nepatrný mi chtěl vytlačit všechen vzduch z plic.
Stáhnout mě do svých hlubin a pohřbít mě na mořském dně.

Můj stisk na stoncích slábl jak se mi do prstů dával vodní chlad a oblečení mě táhlo svou nově nabitou váhou. Do těla se mi postupně vkrádal třes a hrdlo se mi sevřelo. Tohle je špatně. V tuhle chvíli by normální osobu asi zachvátila panika ale mě pouze uhodilo poznání...Šey přestala působit.
Tak to bude asi konec mého putování. Svým způsobem mě to i uklidnilo.

Voda mi rozostřila pohled natolik až se Kar nademnou stal jen světlým flekem v dálce.
Vlastně je to takové epické. Voda mi dala můj úděl a teď mi ho opět sebere.
Naposledy jsem se pokusila marně nadechnout. Prsty mi úplně vypověděli službu a pak už jsem jen padala.
Svět zčernal.