Ze slušnosti jsem zaťukala než vešla.
Zpětně bych se asi měla podivovat nad tím, že v mramorovém městě jsou dřevěné dveře ale já byla myšlenkami stále u Prérijní růže. Snad jsem jí dnes svými slovy neublížila stejně jako tehdy, to bylo poprvé co jsem skutečně viděla slzy Dragoniss a i když to bylo něco neuvěřitelného dala bych přednost tomu to nezažít.

Po vyzvání jsem vešla do sálu a nestačila jsem se divit.
První můj pohled upoutala kombinace zelené a modré, což bych očekávala spíš u vodních národů než v poušti ale proč se vázat předsudky.

Obří mozaiky zdobili obě stěny a vyobrazovali legendy, které jsou ani já neznala. V jednu chvíli jsem sice zahlédla nějakého představitele syndikátu ale byl natolik zahalený, že jsem si nebyla jistá o kterého bratra jde.

,,Nejsi tu aby jsi obdivovala naší kulturu,"ozval se autoritativní hlas když jsem se zastavila abych zkusila alespoň poznat z čeho to vytvořili. ,, Velká Daei určitě nepřitáhla dva lidi do Mramorového města jen tak na výlet aby je poučila o naší kultuře."

,, Přišli jsme žádat o druhý díl klenotů Coed, který by měl váš národ chránit už od lidského převratu,"odpověděla jsem jí stejným tónem a lehce sklonila hlavu na znamení respektu k jejímu postavení.

Malkiawa byla okouzlující žena ve věku zhruba třiceti let s nezkrotnými ebenovými vlasy, smaragdovýma očima které jakoby v jeden okamžik zvažovali všechny aspekty našeho života. Oblečená byla převážně v zelené a kolem krku měla nepřehlédnutelný zlato-smaragdový náhrdelník.

Shlížela na mě z  velkého zlatého trůnu, jako by byla nad běžnými občany jejího malého království, a u nohou jí seděla největší pouštní šelma našeho světa. Vulpes Malkiawa, nebo-li Fenek Gllorkův je jedinečné zvíře typické pouze pro tuto poušť. Je velký asi jako samec pantera a srst má z dvaceti karátového zlata. Jinak si ale zachoval roztomilost a velké uši svého Saharského příbuzného, který je ale mnohem menší.

,,Jak víš, že to co hledáš je zde?"zeptala se noblesně ale mě bylo jasné, že se za tím jen snaží skrýt pravdu.

,,Lau nám to prozradila, když nám předávala korunu."řekla jsem klidně ale uvnitř mě začala hlodat otázka co za to bude královna chtít. To, že Lau požadoval nejniternější tajemství nebylo tak neobvyklé. Vždycky ráda strkala nos do cizích věcí.

,,A řekla ti také, že za to budeš muset zaplatit?"ptala se dál aniž by mi dala alespoň jednu odpověď, ale to není tak zvláštní.

,,Ano,"

To jediné slovo jakoby rezonovalo celou místností aby se mi vysmívalo, ale já si za svými slovy stojím.

,,V tom případě,"pronesla obřadně a v pokračování jí vyrušili dveře. Automaticky jsem se otočila abych zjistila kdo jí přerušil a ani mě moc nepřekvapila odpověď.

Prérijní růže, vešla rozvážným krokem šelmy ale její tvář se stáhla do masky, která neprozrazovala žádnou emoci.

,,V tom případě tě, Daei, čeká souboj na život a na smrt s mým nejlepším bojovníkem."řekla mnohem důrazněji jako by tím snad mohla zabránit tomu aby jí někdo znovu přerušil.

Její slova mi došla rychle. Vnitřně jsem se nenáviděla když jsem se poplašeně podívala na Růži. Znám jí dlouho a pokud je tu někdo nejlepší bojovníkem tak je to bez debat ona. Nedokážu si představit byť i jen proti ní pozvednout zbraň, natož s ní bojovat na život a na smrt.

,, Ne, Prérijní růže to nebude. Naše zákony jasně určují, že se musí jednat o Gllorka,"objasnila mi. Dost se mi díky tomu ulevilo, i když jsem nechtěla být až tak průhledná ohledně té konkrétní bojovnice.,,Bojovat s tebou bude můj čtvrtý manžel, je z nás nejlepší v boji jeden na jednoho."

Zpoza trůnu vyšel vysoký muž oblečený do béžové, nejspíš aby venku splynul z pískem a jediné co jsem viděla byly jeho oči.
Sledovali mě a hodnotili, jako lovec co se nemůže rozhodnout jestli mu kořist stojí za námahu.

To mě ale netrápilo, protože jsem zaslechla houkání Šey. Jako vždy když mi má jít zrovna o život si sedla na nejvyšší místo a jen to celé pozorovala. Nikdy jsem to nechápala ale možná tím chtěla naznačit, že na tom nezáleží. Ať vyhraju nebo prohraju ona zůstane vždycky semnou.
Ona byla mou největší jistotou.

,,Tak kdy začneme?"zeptala jsem se s úsměvem abych Malkiawa dokázala, že mě nevyděsila.

Jen dozněla poslední slovo mé věty odněkud se objevili desítky lidí a začali přesouvat nábytek i sochy jen aby uprostřed sálu udělali prázdné prostranství pro náš boj.

,,Hned,"odpověděla mi královna už trochu zbytečně a její manžel sešel na mou úroveň. Tedy kdyby to bylo možné ale ve skutečnosti mě o dobrých dvacet centimetrů převyšoval.

,,Jako vyzyvatel máte právo vybrat způsob boje i zbraně,"řekl bez emocí a díval se mi přímo do očí. Bez respektu či obav z nadcházejícího boje, i když by ho mohl stát život stejně jako mě.

,, Vybírám korzárský způsob boje,"rozhodla jsem se nakonec pro něco pro mě dost netypického. Tohle mě učili když mi bylo sotva jedenáct, protože je to způsob boje, který se v syndikátu traduje od jeho počátku, protože bratři ho ovládali mistrně.

Stejně jako v případě mých Sai to počítá se zbraní pro obě ruce. Do dominantní příjde šavle a do druhé dlouhá úzká dýka, která má sloužit jako taková pojistka.

Při přemýšlení o pojistkách jsem si vzpomněla na Kara co nejspíš stále čeká na úplně druhém konci města. Pokud prohraju ten náramek ho zabije stejně jako mě.

Sevřela jsem ho tedy a myšlenkami se ho snažila přesvědčit aby to spojení zrušil.
To bylo vše co jsem pro něj mohla v tuhle chvíli udělat.

Přešla jsem k Prérijní růži a předala jí vše co nebudu v souboji potřebovat. Mé původní zbraně, plášť a samozřejmě si chtěla vzít i ten náramek ale stále nešel sundat.

Dva sluhové přinesli šavle a dýky, úplně stejné pro oba soupeře. Za což jsem byla ráda, napůl jsem se totiž obávala, že počítají s použitím všech čtyř rukou a to by nepřežil žádný soupeř.

,,Zakládáme si na fér jednání,"vysvětlil ten muž když si bral svou šavli.

Já udělala totéž a vnitřně se zašklebila nad váhou meče, byl mnohem těžší než mé dýky ale neměla jsem na vybranou. Většina stylů boje ze kterých jsem mohla vybírat byly jen pro jednu zbraň a to bych byla v mnohem větší nevýhodě. Jsem zvyklá na dvě čepele a nechávala bych si právě proto jednu stranu nechráněnou.
To by mě mohlo stát život.

Do druhé ruky jsem vzala dýku a dovolila si okamžik obdivovat její řemeslné zpracování. Tohle nebyla jen zbraň ale umění. Rytiny na rukojeti i na čepeli byla prosba bohům o vítězství a kov ta nejčistší ocel.

Periferně jsem se podívala na Prérijní růži a vzpomněla si na naše společné tréninky. To ona mě naučila tenhle způsob boje a, i když jsem tělem stále jen obyčejný člověk, odmítala mě šetřit. Musela jsem se jí minimálně vyrovnat, ne-li jí i předčít.
No a já se snažila, nahlas bych to sice nikdy nepřiznala ale nechtěla jsem jí zklamat když už si semnou dala tolik práce.

Víc jak tyhle dvě myšlenky jsem ale nestihla, protože na mě s hlasitým bojovým výkřikem zaútočil.

Meč jsem naštěstí vykryla svou dýkou ale jak jsem si po dlouhé době znovu zvykala na délku meče, podařilo se mu mě dýkou říznout do předloktí levé ruky. Nebylo to hluboké ale uštědřil mi docela dlouhou ránu.

To byl ale asi ten zlomový bod co probudil Cassiana, protože v následujícím okamžiku se ozvalo cvaknutí a náramek mi spadl ze zápěstí.

Kam vlastně dopadl jsem nestihla ani zjistit, protože první útok následoval hned další.
Nechtěla jsem se ale stále bránit, takže jsem další ránu vykryla mečem, při čemž jsem ho držela v takovém úhlu aby nemohl použít dýku a sekla ho do stehna.

Nejspíš to odemně nečekal, protože se poplašeně odtáhl z mého dosahu a zíral na krvavý flek na kalhotech.

Takovou příležitost jsem nemohla zahodit. Přehodila jsem si dýku do dominantní ruky, abych jí odlehčila a meč sevřela v té druhé. 
Takhle jsem se cítila víc ve své kůži a souboj se mohl rozjet naplno.

Zpočátku to bylo docela vyrovnané a mě se stejně jako jemu povedlo pár pěkných zásahů.

Zlomový okamžik nastal až když se můj protivník začal unavovat, v tomhle měl se svou postavou nevýhodu.
V nestřeženém momentě jsem tedy skutečně zariskovala. Vrazila jsem do něj celou svou váhou až to divně zapraskalo a vyrazila mu šavli.

Upustila jsem svou dýku a do obou rukou si vzala meče.  Nedala jsem mu příležitost převzít kontrolu a jako nůžky mu je oba překřížila na krku. Stačilo jen trochu přitlačit a připravila bych ho o hlavu.

,,Tak to dokonči,"pronesl odevzdaně a díval se mi přímo do očí.

,,Daei, byl to souboj na život a na smrt,"řekla Malkiawa a vstala z trůnu aby mohla přejít k nám. ,, Takže dokud budete oba na živu nikdo nevyhrál."

Zarazila jsem se nad jejími slovy a na chvíli se odvrátila od muže abych Prérijní růži věnovala omluvný pohled.
To k čemu se chystám se jí asi líbit nebude.

Povzdechla jsem si a sklonila obě ruce.

,,Jsem Daei Karganto perdai, nemůžu bezdůvodně zabít bytost co se neprovinila,"řekla jsem odevzdaně a nechala si zbraně vyklouznout ze sevření až zadrnčeli o podlahu.,,Jsem kat, ale nikdy ze mě nebude vrah. Ale jestli můžu mít poslední přání než to dokončíte. Chtěla bych znát skutečné jméno Malkiawi,i když vím že je pravidlem aby zaznělo pouze při narození a úmrtí."

Odstoupila jsem o dva kroky od svého protivníka abych mu dala prostor k tomu vzít si svou zbraň a ukončit to.  Nejspíš to skutečně mělo takhle skončit.

Učinil tak a přiložil mi špičku šavle k hrudi, nejspíš pro efekt protože existují místa, která by to ukončila rychleji.

,,To stačí,"ozval se autoritativní hlas, který jsem nečekala. 
Nechápala jsem jak může mít královna tak proměnlivé názory, vždyť ještě před chvílí trvala na tom, že to musí skončit smrtí jednoho z nás a teď ho zastavuje když mě chce zabít, to nedává smysl.

,,Proč?"zeptala jsem se nechápavě a zůstala jak jsem byla. Malkiawa se během té chvíli dostala až na okraj vyklizeného prostoru, takže byla jen kousek od nás.

,, Protože si prošla zkouškou,"vysvětlila klidně.,,Nebylo to o tom zvítězit a zabít svého protivníka. To by dokázal každý, Daei musí ale být něco víc pokud má získat  žezlo Coed. Prokázala si sílu svého ducha když si přemohla protivníka a soucit když si nabídla vlastní život za ten jeho. "

,,To myslíte vážně?"zeptala jsem se pro ujištění jako by mi nestačilo to, že odemně její manžel odstoupil a vrátil šavli na místo odkud jsme si jí předtím vzali.

,, Nevypadám vážně,Daei?"zeptala se a maličko se zamračila za to jak pochybuju o jejich slovech, ale bylo to zkrátka příliš absurdní. I když mi to v něčem připomnělo jejího předka, krále Šalamouna a jeden z jeho neznámějších soudů. Ocenil když se matka raději vzdala svého dítěte aby přežilo, než aby se o něj dál dohadovala.

,,Zní to neuvěřitelně,"přiznala jsem a sehla se pro zbraně které měla předtím k dispozici ale zamotala se jí hlava. Klesla jsem na kolena a konečně plně pocítila všechna zranění co jsem měla.

Nejhorší asi byla rána co jsem měla na boku od jeho dýky, byla až příliš hluboko oproti ostatním.

,, Helmalay!"

Ten výkřik patřil přesně tomu od koho jsem ho slyšet nechtěla. Prérijní růže překonala hranici, kterou určili pro místo našeho souboje a bez zaváhání mě zvedla ze země jako bych nic nevážila.  Možná bych měla být rozpačitá když mě tiskne ke svému holému hrudníku krytému pouze šupinami ale nebylo to poprvé.

Opět mi ukázala jak jsem proti svému protivníkovi byla bezvýznamná a stejně jsem málem zvítězila.

,, Prérijní růže,"oslovila ji Malkiawa ale náhle se odmlčela. Bylo mi jasné, že se jí dostalo jednoho z varovných pohledů jaké umí jen tahle Dragoniss.

,, Svá slova jste vyslovila výsosti ale pokud mají mít svou váhu musí se Daei dožít i zítřejšího rána."vysvětlila jí rozumně už zase svým obvyklým tónem a nesla mě sálem úplně opačným směrem než jakým jsem přišla.

,,Co to děláš?"zeptala jsem se tiše když jsme byly dostatečně daleko od všech ostatních, protože jinak by mi neodpověděla.

,,Beru tě za místním léčitelem dřív než z té stovky malých ranek, které si utrpěla ztratíš tolik krve aby tě to tak jako tak stálo život,"vysvětlila přísně ale v jejím přístupu bylo něco konejšivého. Dávala mi najevo, že si myslí jaký jsem blbec, že jsem se nechala tolikrát zasáhnout místo aby mě litovala.

,,Asi jsi mě měla lépe učit,"řekla jsem nakonec slabě s provokativním úsměvem.

Nad tím nejspíš jen protočila oko a pokračovala ve své cestě. Občas mi říkala, že když si přijdu zahnaná do kouta chovám se jako puberťák ale je jediná, takže si nejsem úplně jistá jestli je to pravda nebo není.

Oči se mi zavírali únavou a já si to na chvilku dovolila, protože mě držela žena které jsem v tomhle mohla věřit. Byla jsem u ní v bezpečí.

Nevím jak dlouho mě nesla než prošla korálkovým závěsem do místnosti, která smrděla nejrůznějšími bylinkami.

,,Co tě ke mě přivádí, Prérijní růže?"zeptal se hlas co jsem nikdy neslyšela.

,,Mám tu pro tebe práci,"řekla mu a položila mě na lůžko. Konečně jsem otevřela oči a viděla starého muže s téměř bílými vlasy po ramena. Oči měl vzdálené, dokonce jsem pochybovala, že mě vidí.

,, Víš jistě, že to chceš?"zeptal se a v jeho tónu bylo něco zlověstného. ,,Osud této smrtelnice byl předurčen už v den jejího narození a i když dostala odklad jednoho dne jí dostihne."

,,Ale dnes to nebude,"řekla jsem odhodlaně a za pomocí paží se na lůžku posadila. ,,Jsem Helmalay Streigo a jen já rozhodnu kdy to vzdám. No a teď to určitě nebude."

,, Dobře, Helmalay Streigo,"ustoupil a jako by mě chtěl provokovat zopakováním mého jména. Poznala jsem v jeho slovech proroka a proto mi i dávalo smysl, že nejspíš o mě ví víc než já sama. Jenže předemnou byl stále úkol, který musím splnit. Ne kvůli králi, ale kvůli mému ostrovu.
,, Já jsem Oko bouře a na má slova si ještě vzpomeneš."

,, Vážím si tvé pomoci,"odpověděla jsem,protože se to očekávalo bez ohledu na nepříjemný podtext jeho slov. Oba víme co jeho slova znamenají a je zbytečně se tvářit, že ne.

Potom už nikdo nepromluvil. Oko bouře mi každou ránu potřel léčivou mastí a ovázal.
Než jsem ale směla odejít ještě mě přinutil vypít litr kokosového mléka abych zmírnila ztrátu krve.

Korálky znovu zacinkaly a vešla Malkiawa s mým soupeřem. Potěšilo mě, že sem také musí i kdyby to nebylo nic tak vážného.

Královna šla ale přímo ke mě a do dlaní mi vložila žezlo.
,,Zde je tvá výhra, Daei."pronesla obřadně jako by to někdo z nás vyžadoval než se vrátila ke svému manželovi. Vypadala dost starostlivě když mu Oko bouře ošetřoval velkou ránu na stehně.
Ta se mi povedla.

,,Proč máte víc manželů, když očividně milujete jen toho jednoho?"položila jsem dotaz na který mě zajímala odpověď.
V mnoha knihách bylo zmíněno, že Malkiawa může mít víc manželů i manželek ale nebyl to běžný případ. Většinou si vybrali jednoho partnera a s tím strávili celý život.

,,Protože Daei,"povzdechla si a bylo vidět, že jí to téma není příjemné ale přesto mi odpověděla. Možná doufala, že zrovna já jí pochopím. ,,Od převratu lidí se můj národ ještě víc uzavřel do sebe a dovolává se všech starých zvyků. No a v té době když ženy měli navrch byl vztah dvou mužů nepředstavitelný ale vztah dvou žen byl naprosto v pořádků. To vše jen  protože neměl kdo být hlavou takové domácnosti.
Z toho důvodu se mými manželi stávají většinou milenci hledající útočiště před nepřátelským okolím a já jim ho poskytnu. V mém harému můžou žít svůj život jak se jim zachce."

,,A všichni jsou spokojení,"konstatovala jsem a zamyšleně drtila žezlo ve svém sevření. 

Přišlo mi jako bych teď slyšela odůvodnění vlastních činů, protože ten kdo má zodpovědnost musí jednat tak aby byly spokojení všichni a ne jen on sám.

,,Kam jdeš?"zeptala se Prérijní růže když jsem vstala a rozešla se ke dveřím.

,,Vyzvednu si zbytek své skupinky a vyrazíme opět na cestu."odpověděla jsem jí. ,, Už nám zbývá jen poslední, nejdůležitější část."