„Ty ho znáš, Helly?"zeptal se mě Mae když jsem nedokázala spustit pohled z tváře muže, kterého jsem ještě před chvílí byla připravená zabít.

Stejně jako já byl drobnější postavy a jeho tvář mimo několika jizev brázdili i tři černé čáry přes levé oko.
U těch jsem se na delší dobu zastavila, protože byly zvláštní. Nejkratší vedla od obočí k hornímu rtu. Prostřední vedla od rtu kousek nad obočí a poslední, nejdelší, vedla od brady kolem oka nad obočí až na spánek.

,,Helly?"vyjekl zděšeně ten muž a sledoval mě jako bych byla duch. Což se mu příliš nedivím.

,, Helmalay Streigo, Daei Karganto perdai,"představil mě princ ale něco v tónu,kterým to řekl mě zarazilo. Jako by mu chtěl zdůraznit, že mám svou váhu i v lidském světě.

Až po chvíli mi došlo, že tohle byl princův způsob jak mě chránit. Předpokládá, že když zdůrazní jak jsem důležitá tak bude menší pravděpodobnost mého napadení. Svým způsobem je to docela sladké, ale já ochránce nepotřebuju.

Ben mu ale příliš pozornosti nevěnoval, pohledem visel na mě jako by hledal cokoliv povědomého.
,, Měl jsem sestru, které se říkalo Helly. " řekl hlasem nakřáplým emocemi. „ Helenu, ale vzala si jí řeka když jsem jí měl na starosti."

,,Ono kdyby jsi na ní dával pozor jak ti říkali rodiče, když vás společně poslali na jahody, místo aby jsi děvčatům pomáhal trhat letní jablka..."řekla jsem řečnicky než mi došlo, že bych to vlastně neměla vědět a to hned z několika důvodů.

,,Jen jsem pomáhal naší sousedce ze stromu,"zkusil protestovat způsobem, který působil jako by ho opakoval všem kdo tu příhodu zmínili. Možná si to říkal i v duchu kdykoliv ho přepadli výčitky. Pak ale ztuhnul a nevěřícně na mě zíral.

,, Myslím, že tohle je jedno z témat na která bude čas později, teď máme úkol,"řekl rozhodně Cassian, který skrz vzniklé spojení vycítil znepokojení z toho prořeknutí.

Vždyť jak můžu někomu kdo cítí vinu vysvětlit, že to neskončilo špatně a když jsem měla příležitost se vrátit odkud pocházím nevyužila jsem jí.

Bohužel, nebo možná naštěstí, všichni věděli odkud pocházím, takže pro ně nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady.

,,To je tvůj bratr?!"vyhrkl princ dost nevěřícně a já už dál nemohla popírat. Jedna věc je nic neříct a druhá lhát rovnou do očí.

No a já nejsem lhář. Jen jsem tedy pokrčila rameny a zahleděla se do tmy jeskyně abych nemusela vidět výraz v Benově tváři. Nevím jestli to bude nevíra, zhnusení nebo něco horšího, protože natolik ho neznám ale fakt, že dělá v dolech nevěstí nic dobrého.

,,Ano, Benjamin je můj starší bratr,"přiznala jsem tiše a můj tón neprozrazoval žádnou emoci. ,,Ale když jsem ho viděla naposledy byl kovářským učněm a ne ..."

Nedokázala jsem ani vyslovit, že jsem příbuzná s otrokářem ale myslím, že jim to všem docela rychle došlo.

,,To se ti to soudí, když jsi tam nebyla,"zavrčel Ben dřív než se k tomu dostal někdo jiný a všechny nejspíš zarazilo, stejně jako mě, že to byl stejný tón co používám.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco pro mě tak specifického je vlastně jen další věc co máme v rodině.

,,Měla jsem vlastní problémy na řešení,"vrátila jsem mu úder, i když moje vnitřní zvědavost zajímalo jaké okolnosti ho sem přivedli. ,,Ale dobře, jaké máš ospravedlnění?"

,,Nemusím se před nikým ospravedlňovat za nic,"odsekl a tvrdě se mi podíval do očí jako by mě vyzýval to zpochybnit. Jsme si možná podobní víc než bych si kdy představovala. ,,Ale pokud to musíš vědět, královi Karové vtrhli do naší vesnice a každý mladík kterému bylo minimálně sedmnáct a udržel v ruce meč dostal na výběr.
Otrokář nebo mrtvola. "

,,Vybral sis otrokáře,"konstatovala jsem bez hlubšího významu, protože už jsem o králových praktikách ledacos slyšela. Jen s lidmi nemluvím tolik abych osobně znala někoho komu se to stalo.

,, Rodiče by zlomilo kdyby přišli o další dítě, z první ztráty se nikdy nevzpamatovaly,"řekl tvrdě a jeho slova by se mi měli zarývat do srdce ale to se nestalo. Moje poslání je tu pro všechny a vzdát se ho by bylo sobecké.

,,Je pěkné, tohle dramatické rodinné setkání ale máme úkol, ke kterému bychom se měli vrátit,"připomněl znovu, tentokrát důrazněji náš úkol Cass.

Byl nervózní a já se mu nemohla příliš divit. Jsme na místě které jsem označila za nejnebezpečnější, s mužem kterého jsem chtěla zabít a nikdo neví co nás ještě čeká.

,,Jo, musíme hlouběji do srdce hory,"souhlasila jsem s ním a pohledem vyhledala Mae. ,, Dokážeš nás zavést do některé ze síní Burenů?"

,,Vím jen o jedné ale je dostatečně stranou od hlavních tras hlídačů, aby byla relativně bezpečná."

Věta kterou Mae dala dohromady mi řekla vše co jsem potřebovala vědět ale zároveň neprozradila vůbec žádné klíčové informace.
Nic jsem jí k tomu neřekla ale pohled co dostala od Azrela mluvil za vše.
Jejich princ nebyl spokojen a to znamená velké množství otázek.

,, Burenů?"položil nakonec princ jednu z nejspíš mnoha otázek co měl na mysli. ,,Myslel jsem, že pokud budeme hledat spíš něco spojeného s Limway, protože magie patřila spíš k jejich dovednostem."

Cass si až příliš blízko za mnou podrážděně povzdechl. Azrel nebyl zrovna podezřívavý typ, takže mu obezřetnost co se týče informací byla úplně cizí a to i v přítomnosti úplného cizince.

,,Azi, tohle ti vysvětlím cestou,"zkusila jsem to odbít zlehka ale Ben je víc než očividně moje krev.

,,Od posledního útěku se rozestavění stráží změnilo,"konstatoval zpětně k našemu plánu. ,,Pokud se chcete pohybovat horou nepozorovaně, můžu vás vést."

,,A proč by jsi to dělal?"zeptal se Cass podezřívavě, nevěří na lidskou dobrotu o nic víc než já.

,, Protože pokud je pravda, že je Helmalay moje sestra nechci znovu riskovat, že se mi ztratí z dohledu."

,, Nepotřebuju dozor,"zavrčela jsem a vzpurně se mu podívala do očí. ,,Už jsem dospělá."

,, Pokud jsou doly tak nebezpečné jak říkáš, bude se nám hodit každá ruka,"konstatoval princ a já měla pocit, že víc než to ho zajímá poznat rodinu do které bych patřila kdyby se věci stali jinak.

,,Fajn, ale pokud na nás kvůli němu zaútočí, každý sám za sebe,"zavrčela jsem podrážděně a šla jako první než se Ben ujmul vedení aby mám ukázal cestu. Sice to prohlášení byla pravda jen napůl. Nenechala bych je zabít,jen zranit.

,, Nesnáším, že nás vede otrokář,"řekl Mae i když mám pocit, že to řekl jen pro formu, protože i on se raději nechá vést jím než aby nás chytili.
Z té myšlenky mi běhá mráz po zádech.

,,Já také,"špitla jsem a pozorně poslouchala jestli neuslyším kroky nebo nějaký rozruch zatímco jsem počítala odbočky. Nechtěla bych ztratit přehled o trase stejně jako v poušti.

V jeskyních a tunelech to sice nebylo o moc snazší ale měla jsem tu několik orientačních bodů, kterých jsem se mohla držet.

,, Takže,"protáhl Azrel to slovo jako otázku než jsme se na něj všichni otočili. ,, Jak víš, že máme jít tam? V době kdy se lidé chopily vlády Bureni už jako samostatný druh neexistovali. Tak proč by v jejich síni bylo to co hledáme?"

,, Není to tam,"souhlasil Mae, který ty místa znal nejlépe. Mimo Limwayburenů do těch síni už staletí nikdo nevkročil. ,,Ale bude tam nějaký klíč nebo nápověda, protože jinak by nás sem Lau neposlala. Bureni mají k zemi nejblíže."

Povzdech od Casse byl tak hlasitý, že se divím, že ho neslyšeli i stráže. Chápu jeho postoj ale nemůžu ho sdílet. I když není jistý úspěch ani cesta, musím mít víru, že nás poslali správně.

Dál už jsme nemluvili i když bylo na princi vidět, že ho na jazyku pálí ještě desítky otázek ale ovládl se.

Mae by jako jediný dokázal odhadnout jestli nás vede do pasti, ale byl v klidu takže cesta byla správná.

,,Jsme tady,"prohlásil zároveň Ben a Mae, když se zastavili ve slepé uličce před kamennou stěnou, která mi přišla stejná jako všechny přední.

Pak ale Mae přiložil na stěnu dlaň a pod jeho dotykem se objevili dveře trpasličího vzrůstu z opracovaného kamene kombinovaného s Yai.
Bylo to nádherné,i když ne tak elegantní jako mramorové město ale mnohem lépe řemeslně zpracované.

Dveře se otevřeli a my po jednom vstoupili. Nejhorší to měl Cass, který se musel skoro předklonit aby mohl projít.
Zkrátka nevýhoda toho jak je vysoký.

,,Přijdu si jako obr,"zabrblal nespokojeně když se začal příliš brzy narovnávat a štrejchl hlavou o ozdobný znak na vrcholu vchodu.

Místnost do které jsme vstoupili ale určitě stála za všechno to nepohodlí.
Byl to velký jednací sál Burenských rodů.

Na zdech vyseli složité gobelíny, které skrývají zašifrovanými návody na ty nejkrásnější šperky a nejdůmyslnější zbraně. Tak to alespoň stálo v každé knize co jsem četla.

Kolem oválného stolu uprostřed bylo sedm masivních křesel, které už od pohledu budili respekt. Kombinace drahých látek s exotickým dřevem a krystaly jen potvrzovala zvěsti o bohatství původního národa.

,,Proč má každá jinou barvu?"zeptal se Cass.

,, Každý rod měl svou barvu, která se dědila."odpověděla jsem mu.,,Nejbohatší tři byla Fialová, červená a zlatá. Ty patřili potomkům původního krále Burenů ale čím byl národ bohatší tím větší váhu měla rozhodnutí, takže se místo monarchie vytvořil tento sněm který měl na starosti vládu. Modrá a zelená, byly spíš střední třída. No a bílá s černou patřili zástupcům těch obyčejnějších."

,,A existují ty rody stále?"zeptal se Mae čímž mě docela zaskočil. Čekala jsem otázky od každého mimo něj, protože jsme studovali na stejném místě. Je ale pravdou, že zatímco Mae studoval kouzla já se učila o historii ostrova a jeho národů.

,,Ano, jejich pokrevní linie stále existují ale ani potomci to neví,"vysvětlila jsem mu. ,,Všechny tyto informace se vytratili do zapomnění když se z Burenů stali Limwaybureni."

,,Kam teď?"vyrušil naší přednášku Ben, který stál nejistě stranou a očividně si nebyl jistý co tu sám se sebou dělat.

Pokrčila jsem rameny a důkladněji se rozhlédla po místnosti. Ignorovala jsem vše spojené s místností i Bureny a hledala něco co se liší.

Dlouho jsem nic neviděla, až jsem se začala obávat jestli jsme na správném místě. Bylo by riskantní potulovat se horou a hledat správný sál.

,,Co tohle?"zeptal se Azrel zničehonic a až v tu chvíli mi došlo, že jsem nehledala jen já. Zapojil se i Azrel s Cassem. Každý měl svůj roh a Mae s rukou na stěně naslouchal kameni.

Azrel stál u holé stěny, která při bližším pohledu nebyla tak holá. Spíš jako by měla představovat dveře do ničeho.
A nejpodivnější byl obrys na prostředku. Byl nejvýraznější, protože představoval prázdný pergamen. Tedy skoro prázdný, v pravém horním rohu byla pečeť krále Burenů.

,,Nejsem si jistá,"řekla jsem a váhavě přejela bříšky prstů po kameni.

Podivnosti ale těmi dveřmi nejspíš jen začali, protože se pod mými prsty v kameni pomalu objevovala slova.

Chceš-li klíč k osudu ostrova zřít,
Do hrsti rozum svůj musíš teď vzít.
Vlastnosti ochránce musíš mít správné,
Jinak tě zavedou k falešné slávě.

První krok vede tam, kde zabloudíš hravě,
To ukáže co nosíš v srdci i hlavě.
Pro většinu je to ta nejhorší metla,
Uspěje jen ten kdo najde cestu i z pekla.

Druhý je horší, tak nemeškej.
Zbrklost či rozvaha, obě poslouchej.
Dvě cesty vedou k tvému cíli,
jen jedinou jde kdo se nemýlí.

Víra je poslední z největších kroků,
Po boku důvěry rovná se skoku.
V tu chvíli seš už téměř na dosah cíli,
Můžeš o vše přijít v tuhle chvíli.

Nejvyšší daň je úspěchu cena,
Zvrátit všech osud se tak lehko nedá,
Bez poučení se svět nezmění,
A pamatuj proto na moje slova.

Začátkem konce, koncem začátku, je tato cesta,
Prokletí je odpověď, co oběť nesla.

,, P-páni,"zakoktal Azrel okouzleně a nahlížel mi přez rameno.

,,To jsou nápovědy?"zeptal se Cass když se k nám přidal a měl čas vše nějakým způsobem zpracovat.

,,Ano,"

,,Většina dává smysl, ale co znamená ten konec?"zeptal se Ben a já měla poprvé pocit, že ho skutečně zajímá o co jde. Do teď měl v hlavě jen myšlenku, že musí chránit svou malou sestřičku.

,,Je to odkaz na slova přírody, krátkou převážně lyriku, kterou dle pověsti pronesla matka příroda než poprvé stanula na Karganto perdai,"odpověděla jsem mu.

Mae se podívala na mě, na ty dveře a pak teprve semnou skutečně navázala oční kontakt.
,,Helly, pamatuješ si to celé?"zeptala se vážně jako by objasnila tu největší záhadu na světě.

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla.
,,Začátkem konce, koncem začátku, je tato cesta."pronesla jsem obřadně a zavřela oči před pocitem, že s každým dalším slovem se mi chvěje hora pod nohama.„Začali jsme zvlášť, každý za sebe
však násilí nás spojí a společně půjdeme tam kde na nás čeká zázemí. Místo kde rozdíly jsou klady a zápory jsou respektovany. Až tam dojdeme pokoje v místě,kde nás nikdo nezlomí."

Poslední slovo a dveře slyšitelně ruply než se s hlasitým vrzáním začali otvírat.

,, Poslední šance odejít, pak už není cesty zpět."