„Dávejte pozor, Miky vám teď vysvětlí pravidla první letošní hry, kterou budeme hrát," předal Šimon slovo Mikulášovi po chvilkovém odpoledním odpočinku, když se děti shromáždily uprostřed táborové louky.

„Děkuji, Šimone," postoupil vpřed statný blonďák. „Bude už to hra do celotáborovky, i když zatím jste se ještě nedozvěděli, co je přesně za téma. A o to právě půjde. Zde po táboře jsou rozmístěny nápovědy, ať už psané nebo kreslené, a vaším úkolem je zaprvé dovtípit se, jaké je téma celotáborovky, a zadruhé rozšifrovat úkol, který se v těch hádankách skrývá, a splnit ho. Víc vám prozradit nemůžu, abych vám nepomohl. Teď máte chvíli na dohodnutí strategie a za chvíli začneme," promluvil Mikuláš tajemně, načež udělal otočku o 180 stupňů, skryl si obličej mezi vlasy a odešel.

Beáta se za ním ohlédla a protočila panenky. „Ten z toho dělá teda drama," povzdechla si potichu.

Oddíly se docela rychle shromáždily, každý na jiném místě, a jejich členové se začali vzájemně domlouvat. V oddíle, kam patřila i Natálie, iniciativu převzal Kryštof.

„Oukej, rozutečeme se do různých míst tábora a budeme sbírat indicie. Někdo tady ale musí zůstat a hlídat, co všechno už máme, případně to celé řešit. Hlásí se někdo dobrovolně?"

„Tak tady můžeš zůstat sám, pane kapitáne," založila si Natálie ruce na prsou a šťouchala do země špičkou boty.

„Já rychle běhám, lépe než myslím, takže bych preferoval dělat tu méně přemýšlecí práci," naklonil Kryštof hlavu na stranu.

„Fajn, já se obětuju," kývla Natálie. „Ale dost možná budu pak potřebovat pomoct."

„Jasně. My nasbíráme nějaké nápovědy, a kdo bude už unavený z běhání, tak ti může pomáhat s luštěním."

Celému oddílu se strategie líbila, takže teď už zbývalo jen počkat, než vedoucí celou hru odstartují, což se stalo vzápětí. „Tři, dva, jedna, hra!" zakřičel Šimon plný nadšení a Natáliin oddíl se rozutekl do všech směrů po táboře hledat nápovědy.

První dvě minuty seděla Natálie jen tak na zemi u svého oddílového stanoviště, ale pak se přiřítili první rychlíci s informacemi. „Tam bylo napsáno, že je to salón, ale byly tam dvě o!" přerývaně oddechoval nejmenší kluk z oddílu, Marek, který sotva uměl číst.

„Byla tam nakreslená nějaká pistole!"

„Viděla jsem pěticípou hvězdu!"

„Tam byla nějaká paní v hezkých šatech!"

Hlasy se ozývaly jeden přes druhý a Natálie to pomalu přestávala zvládat zpracovávat. „Pomalu, po jednom," zastavovala je a psala si, co jí nahlásili.

Za chvilku těch informací začalo být tolik, že se jí z toho začala točit hlava. „Kryštofe, potřebuju pomoct!" řvala na něj přes celou louku.

„Já ti pomůžu," klekla si k ní Klára, zrovna ta, která nebyla podobná žádné jiné Kláře. Natálie se na ni překvapeně podívala, ale nijak to nekomentovala.

Ve dvou už to šlo líp. Možná proto, že lépe zvládaly kontrolovat přinesené kousky hádanky, a taky možná proto, že třináctiletá Klára byla více než mimořádně inteligentní. Stačilo jí podívat se na zapsané nápovědy a měla z poloviny vyřešeno.

„To je úplně jasné – celé tohle je divoký západ. A když někdo najde napsaný čas, tak přesně víme, že má proběhnout přestřelka, takže tomu musíme zabránit. Ale potřebujeme ten čas."

Natálie na ni s vykulenýma očima koukala. Tak na tohle by nepřišla ani za sto let.

„Potřebujeme údaj o čase!" křičela na oddíl. Aspoň svým vyzpívaným hlasem mohla pomoct.

„Já mám, já mám," ozvala se z druhého konce louky Markéta a začala utíkat, jako by jí šlo o život. „Já mám!" mávala na Natálii, aby si jí všimla dřív, než k ní doběhne.

Což o to, Natálie si jí všimla, ale taky si všimla, že v té závratné rychlosti zakopla o nerovnost v terénu a docela krutě spadla. Tělo se jí překulilo dvakrát přes hlavu, než se zastavila.

Pak už se ozýval jen srdceryvný řev.