Oběd do naprosté většiny dětí zmizel lusknutím prstu. Bohužel našli se dva jedinci, kterým to prý nechutnalo.

„Já tohle nejím," vztekal se nad špagetami malý Jakub. „Jednou jsem z toho blinkal a z krku mi trčely dlouhé nudličky."

Z jeho řečí se natáhlo i Sofii. Ale naštěstí Jakub nebyl v jejím oddíle, takže jej nemusela řešit. Ani tu druhou nejedlici, Lauru.

Zato David už se tak nadšeně netvářil. Sedmiletého blonďáčka měl v oddíle, a vypadalo to, že takovou zkušenost nezažívá poprvé. „Já na něj dohlédnu," řekl Ondrovi, který byl vedoucí jeho oddílu. Mladý vedoucí mu děkovně přikývl a po dojedení své porce odešel za ostatními.

Sofie už taky dojedla, ale nebyla si přesně jistá, co by teď měla dělat, takže si přisedla ke svému kamarádovi Davidovi, který tam společně s Janou zůstal jako poslední z řad vedoucích.

David ještě houkl na Janu: „Jestli chceš, klidně už taky běž. Na dva prcky zvládnu dohlédnout."

Jana poděkovala, poslala Lauru ke stolu k Jakubovi a sama se odporoučela pryč z jídelny.

„Kubo, tady ti zvracení ze špaget rozhodně nehrozí. Klidně si je nakrájej, potom nebudou tak dlouhé," povzbuzoval David Jakuba k jedení. „A proč ty, Lauro, nejíš špagety?"

„Já nemám hlad," odvětila Laura a zkroutila se na lavičce, až visela hlavou dolů.

„Ale něco přece jíst musíš, to nejde, abys zůstala bez jídla," přesvědčoval ji David nadále.

„Ale jde. Já nemusím jíst."

David se se zoufalým pohledem podíval na Sofii, která mlčky seděla po jeho pravici, a žadonil o pomoc.

Sofie pochopila a naklonila se k Lauře. „Když nebudeš jíst, tak nebudeš mít z čeho vyrůst a zůstaneš pořád takhle malá," zkusila to po dobrém.

„To je dobře. Já chci být malá," odpověděl jí pisklavý hlásek.

„Prvně budeš malá, a pak nebude mít z čeho tvé tělo zásobovat orgány, a tak umřeš," dodala Sofie poněkud ledovým hlasem.

„To je dobře. Já chci umřít," nedala se Laura.

Sofie si nahlas povzdechla. To je jako můj brácha, ten je taky takový rozmazlený spratek...

„Dívej, i Kuba už hezky jí," přidal se David do přesvědčování. „Nechceš přece být poslední, na kterého si všichni ukazují, že neumí jíst, ne? Vždyť jsou tady i mladší děti, a ty tak hezky jedí!"

Ani jeden z nich nečekal, že by něco jako soutěživost na Lauru mohlo zabrat. Ale když se zamračila a pak se s vervou pustila do špaget, až se jí skoro kouřilo od pusy, jak rychle je kousala, Sofie s Davidem si vyměnili vítězoslavné pohledy.

Pak už netrvalo dlouho a oba prckové měli dojedeno.

„Běžte si umýt ešusy a hajdy do stanu," popohnal je David.

„Neviděl jsi někde Šimona?" zeptala se potom Sofie, když zůstali sami dva. „Vůbec nevím, co mám dělat teď."

„Šimon na tebe zapomněl?" pobaveně ji popíchl. „No jo, to se mu občas stává, nesmíš si to brát osobně, on je takový... svůj," našel správné slovo, jak Šimona popsat.

„Tak to je skvělé," protočila Sofie oči. Nechtěla to dát najevo navenek, ale docela ji iritovalo, že jí nikdo pořádně nevysvětlil, co má dělat. Nebýt Davida, tak by si zalezla do stanu a rozbrečela se. Naštěstí její kamarád tady byl pro ni.

„Dívej, je to jednoduché – teď se chvíli jen odpočívá a pak se bude hrát nějaká hra pro děti. Možná už něco do celotáborovky, nevím, to nemám pod palcem, to se dozvíme tak za půl hodiny. Po tobě teď nikdo nic nechce, takže klidně si běž lehnout do stanu, já pak pro tebe přijdu. Nebo můžeš jít pomoct do kuchyně, pokud se na to cítíš, tam se vždycky nějaká práce najde. Šimon by pak měl pomoct taky, on si vzpomene. Takže dělej, jak myslíš."

Sofie poděkovala Davidovi za sdílnost a rozhodla se pomoct v kuchyni, protože nebyla unavená, aby musela jít odpočívat do stanu.

Tam se potkala s dalšími neznámými lidmi, se kterými moc nemluvila, a jen dělala práci, která byla třeba.

Byla potichu a těšila se, až bude mít tu seznamovací část za sebou – až ji všichni budou brát jako součást party. To ale ještě pár dní asi potrvá...