„Hej, Naty," přiřítila se k jejímu stanu Simona. „Máš volno? Pojď s námi pokecat, sedíme o tři stany dál."

„Už běžím," vykoukla Natálie zpod postele, kde si zrovna vybalovala důležité věci, které chtěla mít hned po ruce. Dvakrát očima přelétla nedodělanou práci, ale mávla nad ní rukou a vystřelila k Simčinému stanu.

Celta byla na obou stranách zakrytá, jako tomu bylo vždy při vášnivých diskuzích mezi táborníky. Natálie opatrně nakoukla dovnitř, kde už sedělo šest dětí ze starších řad.

„Á, Natka," zaradoval se Jáchym, „pojď sem, vedle mě se ještě vlezeš."

Natálie se na něj usmála a sedla si na určené místo. Vmáčknout sedm lidí do tak malého stanu se zvenčí zdálo jako nemožný úkol, zevnitř to už však takový problém není. Ano, je ve stanu dusno a vydýcháno, ano, každý se dotýká nejméně dalšího jednoho člověka, ale to k tomu prostě patří. Nikdo si nikdy nestěžoval.

„Škoda, že spolu nejsme v oddíle," povzdechl si Jáchym a podíval se na osazenstvo stanu. „Já tam vlastně skoro nikoho nemám. Dominika akorát. Doufám, že budou použitelní ve hrách, nerad bych, aby můj oddíl byl zase úplně poslední ve všem."

Natálie měla na jazyku, že minulý rok jeho oddíl, a vlastně i její, protože v něm byli spolu, býval poslední z velké části Jáchymovou vinou. Ten se loni totiž choval jako totální puberťák, stávkoval v polovině her, zdržoval oddíl, až ho všichni měli plné zuby.

„Tak to já to mám dobrý," pousmál se Patrik, „já jsem se Simčou, Anet i Elen, navíc tam mám dva nové docela slušně vypadající tahouny – Lukáše a Vojtu, myslím, že se máte na co těšit!"

„Patrikovi se to mluví," šťouchla nápadně Natálie do Simony a zakryla si pusu rukou, aby předstírala, že ji nemá kromě ní nikdo slyšet. „Když je silný, chytrý a hezký." Potom pootočila svůj pohled k Patrikovi, a když viděla, že jí opětuje oční kontakt, roztáhla tvář do úsměvu.

„Jo, to říkáš jen tak, abych se necítil trapně, až všechno prohraju," zabručel Patrik a předstíral, že se urazil.

Diskuze o tom, který oddíl letos ostatním nakope zadek, jim vydržela asi další půl hodinu, než je vedoucí zavolali na jídlo.

„Jupí, už mám hlad!" hulákali snad všichni kluci a po pár sekundách po nich ve stanu nebylo ani památky. Tak tam Natálie se Simonou zůstaly samy.

„Tady bydlím s Elen, za což jsem vážně ráda," začala Simča o své spolubydlící.

„Já jsem zase ve stanu s Markétou, ale přijde mi v pohodě. Je podobně krásná jako Patrik – je to jeho sestra," ušklíbla se Natálie.

Simona pozvedla obočí. „Takže ty letos jedeš do Patrika? Dej si pozor, však víš, jaký o něho byl loni zájem."

„Kdepak," zavrtěla hlavou Natálie, „já mám doma svého Daniela," zazářila jí očka. „Kdyby tady byly trochu lepší podmínky k životu, tak bych ho vzala s sebou, ale myslím, že by tady docela trpěl."

„Aha," chápavě pokývala hlavou Simona, „takže si Patrika můžu nechat já, jo?" Zasmála se.

„Ty jseš blbá," smála se Natálie s ní a praštila ji přátelsky pěstí do ramene.

„Když si to bude myslet Patrik, tak možná mám u něj šanci," pokračovala se smíchem.

„No to je pravda, loni se tady líbal s tou... Jak se jmenovala? S Julií. Ta měla akorát kozy a zadek, ale byla blbá jak tágo. Taková blonďatá barbínka. Naštěstí tu letos není."

„Přesně proto to říkám. Sice nejsem blondýnka, ale že jsem blbá, to předstírat můžu. Nebo možná ani nemusím," ukázala si Simona na čelo. „Tak pojď, půjdeme se taky najíst."

„Ty jsi mi tak chyběla, žádná z mých kámošek ve škole není tak cáklá," objala ji Natálie ještě předtím, než obě vyšly dát si chutné jídlo.