To odpoledne se Sofie dozvěděla, že má v oddíle dva patnáctileté puberťáky – Natálii a Kryštofa, dále tři dívky jménem Klára, z čehož dvě vypadaly skoro jako dvojčata, ačkoliv příbuzné nebyly, a u dalších pěti lidí bylo obtížné pamatovat si jejich jména. Aspoň, že Šimona už si zapamatovala dokonale, ten by se svou výškou ani přehlédnout nešel.

„A Sofie, řekneš nám o sobě něco i ty?" otočil se na ni Šimon, když všechny děti i on měli seznamovací část za sebou.

Sofie se roztěkaně podívala kolem sebe. „Já... já jsem Sofie," začala opatrně, „je mi osmnáct a půjdu teď do maturitního ročníku na osmiletém gymplu. Baví mě biologie a logické myšlení a ráda se koukám na seriály. A toto je můj první tábor za celý život," práskla na sebe.

Několik dětí udiveně vykulilo oči. Ti nejspíš byli zvyklí jezdit každé prázdniny hned od první třídy už spoustu let, takže pro ně bylo dost nepředstavitelné, že by někdo dospělý ještě tábor nezažil.

Šimon se usmál. „Děkujeme. Tak jsme se trochu seznámili, teď se zase můžeme vrátit. Budete mít na chvíli volno, takže zkuste dovést váš stan k dokonalosti. Anebo se seznámit i s dalšími lidmi z jiných oddílů." Vstal, a aniž by musel cokoliv říkat, ostatní ho následovali.

Nechal děti, ať jdou napřed, a vzal si Sofii stranou.

„Ehm, jo, asi bych ti k tomu taky měl něco říct," nervózně se usmál. „Vůbec se jich neboj, oni tě prostě musí poslouchat. Stačí když tak zvýšit hlas. A neboj se být na ně tvrdá, většinou to potřebují. Já se ti budu snažit být nápomocen, co jak nejvíc to půjde, na cokoli se klidně ptej i v průběhu. Dneska ještě budeme mít hlídku, to ti pak vysvětlím večer. Máš teď ještě nějaký dotaz?"

„Co se bude dělat v průběhu dneška?" zaraženě se zeptala, Šimon se sice tvářil jako její parťák, ale očividně z něj měla taky respekt. Vždyť mi je osmnáct, a jemu je možná tak o deset víc...

„Nějaké jídlo, nějaká hra a pak spát. Teda, děti spát, my vedoucí budeme muset dneska večer toho tooolik probrat. To ještě bude zábava," spiklenecky se ušklíbl a poškrábal na hlavě. „On ti David vůbec nic neříkal?"

„Nic moc," pokrčila Sofie rameny. „jen, že je to super a že zase poznám jiný styl života."

„Jo, to měl pravdu," upřímně se zasmál Šimon. Jak to ale přesně myslel, to už nespecifikoval.

Mezitím došli do tábora, daleko za všemi dětmi z jejich oddílu.

„Šimone, nasekal jsem ti trochu dřeva," přivítal ho hned u pomyslné hranice tábora Mikuláš. „Jana zůstala s oddílem a ještě hráli nějakou hru. Já si je stejně nezapamatuju, tak nemá cenu, abych s nimi zůstával," zabručel trochu nevrle, ale Šimonovi bylo jasné, že to tak nemyslí. Přecejen znal Mikuláše dlouho, aby věděl, že činnost oddílového vedoucího ho naplňuje dost.

„Jo, díky, kámo," položil mu ruku na rameno a uznale pokýval hlavou. „Ukážeš prosím Sofii, kde co na táboře je? Já musím ještě něco zařídit."

Mikuláš sice kývl hlavou, ale Šimon ani na odpověď nečekal, protože už zmizel z dohledu. Asi až teď Mikuláš zaregistroval menší dívčí postavu, která stála nesměle pár kroků od něj. Ihned nasadil vřelejší výraz.

„Neboj, Sofie, já tě neukousnu," pozvedl obočí a pravou rukou si prohrábl své rovné blonďaté vlasy a dal si je za ucho.

„To doufám," pokusila se Sofie o vtip a snad poprvé se podívala Mikulášovi do očí. Skousla si ret a pomyslela si, že by ji vůbec nepřekvapovalo, kdyby Mikuláš byl záložním povoláním třeba nájemný vrah nebo tak něco – sladká tvářička, andělský úsměv, rovné vlasy kolem obličeje, a k tomu všemu pořádná horda svalů po celém těle. Nepochybovala, že kdyby chtěl, zvedne jejích 55 kilo jako kus papíru. Usoudila, že jeho by za nepřítele vážně nechtěla.

Ukázal jí, kde jsou suché záchody, kde mají stany děti a kde vedoucí, kde je jídelna, kde kuchyň, dvě různá místa na porady pro vedoucí... Udělali si hezké kolečko kolem tábora.

„Ještě jsem zapomněl – tam je ohniště, snad nám vyjde čas a počasí na oheň," a ukázal směrem, ze kterého se vrátili před chvílí. „Zapomněl jsem na něco?"

„Kde je třeba... sprcha?" zeptala se Sofie.

„Jo, sprcha, ta je dobře schovaná, protože stejně bude zapnutá asi čtyři dny za celý tábor. Je tamhle za rohem za kouskem té budovy," ukázal opět směrem, kterým už dávno prošli.

Sofie kývla na srozuměnou. „Díky za ukázku," usmála se na něj už poněkud sebejistěji.

„Není zač," odpověděl jí andělský hlas.