Natálie nebyla zrovna v nejlepší náladě, protože jí vedoucí překazili plány být se svou kamarádkou ve stanu. Dokonce ani nebyly spolu v oddíle! Chvíli si myslela, že jí to zkazí celý tábor, na Simču se vážně těšila. Na to, jak budou po večerce tlachat o holčičích věcech, jak budou pomlouvat kluky, jak budou řešit kluky, vlastně ano, nemohla se dočkat, až jí sdělí, že má super kluka Dana, který jí moc chybí a ona mu taky. Chtěla na oplátku vyzvědět něco ze Simčiných vztahů s kluky, jestli někoho má ona nebo měla před táborem, kdo se jí na táboře líbí a tak...

To všechno vedoucí překazili.

Asi deset minut zvládla trucovat, ale pomyšlení na to, že by si tím měla pokazit tábor, jí to nakonec rozmluvilo. Přece jen, netrestala by vedoucí, ale sama sebe. A ona tady byla hlavně proto, aby si to celé užila, a ne trucovala! Proto se hned rozhodla, že ke všemu bude mít optimistický přístup a bude se na všechny jen smát.

„Chceš s něčím pomoct, Markét?" začala s tím hned ve stanu, když si osmiletá holčička vedle ní rozkládala karimatku a spacák do stanu.

„Možná jo, nemůžu to dostat ven," sladce se na ni usmála malá princezna se zlatými lokýnky.

Natálie se na ni usmála taky a ihned se chopila obalu od spacáku. „Ty jsi Patrikova ségra, viď?" mrkla na ni.

„Ano," zazářily Markétě očka.

„Já si tě pamatuji z loňska, ale nebyla jsem s tebou v oddíle."

„Já vím, já byla minule s Patrikem a ty jsi tam nebyla."

Sakra, o čem se má člověk bavit s osmiletou holkou? Prolétlo Natce hlavou. Raději se dále mlčky soustředila na vybalování spacáku.

Po chvíli byl celý prostor na spaní nachystán na obou stranách. Právě včas.

„Haló, jednička! Jdeme se projít kousek od tábora a seznámit se," volal Šimon před stany. Většina ostřílených táborníků přesně věděla, co je čeká, dokonce i malá Markéta si to z minulého roku pamatovala.

Celý oddíl se sešel během chvilky a jejich vedoucí, Šimon a ta nová instruktorka Sofie, si je vzali stranou. Šli asi pět minut cesty od tábora a pak se posadili na hezky vyšlapanou louku s čerstvě posekanou trávou do kroužku.

„Jak vidím, mám tu většinu známých tváří," pousmál se Šimon při pohledu na svůj oddíl, „ale pár nováčků tady určitě je. A to nemluvím o naši nové instruktorce – Sofii – která nás letos poctila svou přítomností." Šimon mluvil tak zaujatě a zapáleně a hezky, až Sofie trochu zčervenala.

„Jistě pochopíte, když vám řeknu, že musím zopakovat několik důležitých pravidel našeho pobytu v táboře. Takže," udělal dramatickou pauzu a mezitím zkontroloval, zdali všichni poslouchají, „vždycky budete poslouchat všechny vedoucí, instruktory, a vlastně všechny dospěláky, kteří tady jsou. Budete dávat pozor na sebe i na ostatní, i když mezi sebou budeme soutěžit, nejsme tu proto, abychom se pozabíjeli, ale proto, abychom si všechno společně užili. Dále pár zákazů – absolutně je zakázáno chodit mimo tábor, který je vyhrazen stany, záchody, jídelnou a kuchyní. Taky se budeme snažit nemluvit sprostě, za každé sprosté slůvko vám bude udělen trest," ušklíbl se a upravil si ukazováčkem brýle na nose. „Staří mazáci už vědí, nováčci brzy poznají. Někteří jedinci po táboře odjíždějí jako nejvíc namakaní borci... Byl to kdysi i můj případ," ušklíbl se. „A samozřejmě, kdybyste měli nějaký, jakýkoli, problém, s důvěrou se můžete obrátit na své oddílové vedoucí, nebo vlastně i jiné vedoucí. Třeba kdybyste se v noci počurali. Nebo vás někdo šikanoval. Nebo kdyby vám nebylo dobře. Nebo kdyby vás něco bolelo. No, však chápete."

Přestože na to Šimon nevypadal, mezi dětmi měl jakousi zvláštní autoritu, protože během jeho proslovu nikdo ani nemukl.

„Super, doufám, že jste všemu rozuměli," začal zase po chvíli. „A teď už můžeme přejít k té příjemnější části, kterou je představení se navzájem. Stačí to, jak se jmenujete a co vás baví – abychom tady neseděli do půlnoci. A začne třeba tady Natka vedle mě."

„Tak já jsem Natálie, je mi patnáct, baví mě zpívat a tančit. Teď jdu na střední školu – hotelovku, ale chtěla bych příští rok zkusit konzervatoř. Nebo se aspoň dostat do superstar."