„Simííí, hlídej mi místo vzadu!" křičela Natálie na svou táborovou kamarádku, která nastupovala asi o deset dětí dřív než ona sama.

„Jasně, tobě vždycky!" ozvala se Simona bez očního kontaktu. Její cíl byl jasný – zabrat pro sebe a pro Natálii dvě místa vzadu v autobuse. Prodrala se přes několik dětí, které zmateně nastupovaly a nevěděly, kam si sednout, až došla dozadu, kde bylo zatím obsazené jen jedno z pěti míst.

„Čau Patriku," houkla na sedícího mladíka Simona a bez ostychu těžce dopadla na sedadlo vedle něj. „Naty, máš to tu!" křičela zpátky na Natálii.

Nebyla jediná, kdo v autobuse křičel – děti si povídaly docela nahlas a pomalu se začínal projevovat efekt papouščí klece.

Vzápětí se Natálie vynořila ze zástupu dětí a sedla si vedle Simony. „Díky," usmála se na ni.

Na poslední dvě místa vedle nich si sedli Elen a Jáchym, další táborníci, kteří rozhodně nebyli nováčky.

Po chvíli se zepředu autobusu ozvalo: „Hej, děcka, ticho!" Byl to Šimonův hluboký a pronikavý hlas. „Sedíte všichni? Jste všichni?" Byla to spíš řečnická otázka, protože David s Beátou procházeli celý autobus a počítali děti. Když Šimonovi přikývli, radostně se usmál. „Pecka, tak jedem!"

Netrvalo dlouho a v autobuse byl opět hluk. Aby taky ne, když se většina dětí rok neviděla, měli si toho tolik co říct. Sice se jelo jen dvě hodiny, ale asi by vůbec nevadilo, kdyby to byla několikanásobně delší cesta. Rozhodně by to nevadilo té pětici vzadu.

„Panebože, Jáchyme, jsem tě vůbec nepoznala!" vykulila oči Natálie, když už měla trochu času si ho prohlédnout. Srovnala ten pohled se svou vzpomínkou z minulého roku. Loni byl Jáchym takový neohrabaný trouba, který měl tuk na místech, kde měly být svaly, byl docela malý a moc o sebe nepečoval. Není divu, že ho Natálie nepoznala v tom poměrně vysokém mladíkovi s čokoládovýma očima, andělským pohledem, koutky při úsměvu a kaštanovými vlasy staženými v koňském ohonu. A jeho tělo už rozhodně jenom tuk nebylo.

Jáchym pokrčil rameny. „To už jsem letos slyšel mockrát. To víš, puberta," lišácky na ni mrkl.

To vždycky měl tak malebný hlas? Ptala se sebe Natálie. Došla k závěru, že ne, že je to další změna, kterou příroda s Jáchymem provedla.

Simona se mezitím bavila s Elen. „A jak to šlo ve škole?"

„Jo, docela dobrý, ale teď jsou ještě prázdniny, tak je to ještě lepší," usmála se Elen.

„Cítím to tak nějak podobně. Škoda, že po táboře ty prázdniny skončí."

„Jo, škoda."

„To se neumíte bavit o ničem jiném, než o škole, holky?" vtrhl jim do konverzace Patrik. Ten mohl být ze všech dětí asi nejstarší.

„Jé, Patriku, dovezl jsi sem i Markétku?" zeptala se hned Elen.

„Nejenom svou sestru Markétku, ale i její kamarádku Lauru. Společně jsou docela poděs, to mi věř," zasmál se.

„Škoda, já už doufala, že s ní budu moct být ve stanu."

„On se někdo najde, neboj," pohladil ji po rameni.

Potom už se všech pět rozpovídalo o všem možném – jak se celý rok měli, kde byli na dovolené tyto prázdniny, jaké odhadují, že bude téma celotáborovky, že doufají, že bude hezké počasí, potom došlo na počítačové hry, akorát Elen se v této konverzaci moc nechytala, protože ve svých dvanácti letech neměla na rozdíl od ostatních odehraného Zaklínače. Tak aspoň řekla, že když může, tak hraje The sims.

Natálie se pak všech zeptala, jestli potkali někoho z tábora přes rok, a sama se rovnou pochlubila, že narazila na dva vedoucí a několik táborníků. Vzhledem k tomu, že většina žila v okruhu dvaceti kilometrů od sebe, to vůbec překvapivé nebylo.

Uprostřed vášnivé debaty o domácích mazlíčcích najednou uslyšeli: „Tak bando, za chvíli budeme na místě – až řeknu, vyjděte z autobusu, nic tu nenechejte, a hlavně nikam daleko neodcházejte!" hulákal Šimon nahlas, aby přeřval všechny děti.

Konečně to bylo tady. Tábor.