„Haló, Sofie, už jedeš? Za chvíli máme odjíždět!" zněl nervózně hlas v telefonu kamaráda Davida.

„Jo, už jsem tam, ještě dvě ulice, pokud cestou nenarazím do tramvaje nebo tak něco," dělala Sofie vtípky, ale vzhledem k tomu, že bylo sotva dva měsíce po jejích osmnáctých narozeninách, s jejími řidičskými zkušenostmi to nebylo nijak slavné. Ještěže nikdo neviděl, že za jízdy drží telefon v ruce a odpovídá Davidovi.

Naštěstí se za ty dvě minuty žádná nehoda nestala a Sofie v pořádku dorazila na místo srazu. Zaparkovala a ve spěchu povytahovala z kufru auta svá zavazadla, aby je mohla přeložit do autobusu.

Hned, jakmile ji David uviděl, přišel za ní. „To je dost, jedeš fakt naknap."

„No jo," pokrčila Sofie rameny a mlčky tázavě koukla na Davida a pak na kufry, jako by měl být její požadavek jasný. David tam ale stál jako tvrdé y, tak mu to ještě objasnila slovně. „Pomůžeš mi to dotáhnout do autobusu, prosím?" zdůraznila jedovatě poslední slovo.

„Jistě," odpověděl David, aniž by na její podrážděný tón hlasu reagoval.

Sofie mezitím zamkla auto a pak se připojila k Davidovi.

„Musím tě představit ostatním vedoucím," oznámil jí hned. „Tady jsou jen někteří, ostatní přijedou auty přímo na místo." Sofie přikývla a následovala Davida k partě lidí, která stála kousek opodál.

„Ehm," ohlásil se David lehkým odkašláním, „tady vám představuji svou kamarádku Sofii, která nám udělala tu čest a letos se připojila k nám jako oddílová instruktorka. Sofie, tohle jsou Beátka, Šimon a Mikuláš. Lidi, tohle je Sofie," ukázal postupně zleva doprava na ostatní vedoucí.

Sofie přikývla na pozdrav a s každým si podala ruku. Překvapilo ji, že jsou o dost starší než ona. Tedy, zase tak o dost ne, ale nikdo nevypadal na osmnáct, jako bylo Sofii. Odhadovala je spíš kolem 25 let.

Každého si prohlédla podrobněji – Beáta byla trochu při těle, ale zase vypadala jako pohodářka. Na polovině hlavy měla udělané krátké dredy a na té druhé vlasy černé a rovné jako pravítko.

Šimon byl poměrně vysoký, nejvyšší z celé party, brýlatý mladík, který se tvářil důležitě. Jak bylo Sofii vzápětí vysvětleno, Šimon byl hlavní vedoucí celého tábora a měl to tady pod palcem. Hnědé krátké vlasy ovšem nebyly tak krátké, aby je mohl nechat neučesané, ale zrovna teď tak působily – lítaly všude kolem a on díky tomu vypadal trochu jako šílený vědec.

Oproti tomu Mikuláš byl vysportovaný blonďák s mikádem, velkýma očima a nezvykle bledou kůží. Sofie ho odhadovala jako nejstaršího, klidně i ke třicítce.

Hned po seznámení se vydal rozkaz k nastoupení do autobusu a přejezdu do tábora. Děti naposledy mávaly rodičům z okýnka, a když dospělí zmizeli z dohledu, tak mohla pravá táborová idylka začít.