„A teď už mám ty dvě nejlepší věci u sebe. Alkohol a děv..." zarazil se v půlce slova záměrně, aby nechal táborníky domyslet si zbytek věty, tedy jen ty starší, kteří věděli, co chtěl říct. Ti se samozřejmě začali smát.

„Ty, Bille, budeš mi ji pak taky muset na chvíli půjčit," řekl Šimon, co nejhlubším hlasem dokázal, a bouchnul skleničkou o stůl. „Pane hospodský, dolít, prosím!" zavelel.

Zatímco Ondřej pokorně šel s flaškou whisky ke stolu, aby mohl prázdné skleničky dolít, Mikuláš se na Šimonovo prohlášení zamračil. „No to si teda počkáš, Johnny, já se téhle děvečky nehodlám vzdát tak snadno," zabručel a na potvrzení slov viditelně pohladil Sofii po stehně, potom jí prstem laškovně odsunul ramínko od šatů a přitiskl svá ústa na její krk.

Sofiiným tělem projel trochu šok. Čekala, že nechtěně zareaguje tak, že se otočí, vrazí Mikulášovi facku a uteče někam daleko, ale překvapivě to byl příjemný šok. Takový, že se jí to líbilo. Takový, že by si to klidně ještě zopakovala.

Stiskla pevně rty, aby potlačila povzdech, a počkala, až Mikuláš své rty z jejího krku zase zvedne.

Ostatní vedoucí nevypadali, že by je Mikulášovo gesto vůči Sofii nějak překvapilo.

„Tak to už si ji nech, když sis ji takhle označkoval," mávl rukou Šimon a věnoval se pouze Davidovi a své whisky.

Mikuláš se naklonil k Sofii, rozhrábl jí vlasy a něco jí šeptal do ucha. Pro děti neslyšitelné, ale Sofie to slyšela velmi dobře: „Sofi, teď potřebuju tvou spolupráci, jakmile vytáhnu z kapsy jednou rukou zbraň, tak tou druhou bych si tě měl hodit přes rameno, ale musíš mi v tom pomoct, nějak mi tam vylez nebo tak. Nerad bych ti ublížil. Ale klidně křič."

Sofie přikývla a čekala na signál.

V dalším okamžiku Mikuláš zabořil pravačku do kapsy, vytáhl napodobeninu pistole, se Sofiinou pomocí ji dostal přes rameno a řval na plné hlasivky: „Tohle je přepadení! Ruce vzhůru, všichni!" A Šimon, David i Ondra zvedli ruce. „Řekl jsem všichni!" zařval ještě víc a otočil se na děti. Ty pochopily a taktéž zvedly ruce.

„Co chcete?" srdceryvně naříkal Ondřej s rukama nahoře. „Vezměte si alkohol. Vezměte si peníze, ale nechte mi dceru!" Předstíral vzlyky, a nutno říct, že docela dobře.

„Právě že vaše dcera je to, co chci," ušklíbl se Mikuláš, pistolí pořád mířil na Ondřeje a kroky vzad se vzdaloval od celého dění.

Teď už Sofie začala vřeštět pisklavým hlasem. „Tatínku, tatínku, pomoc! Pomozte mi někdo, já nechci, já nechci!" křičela hystericky. Pak už nevyslovovala ani slova, jen prostě řvala.

Ovšem nikdo jí nepomohl. Všichni zůstali s rukama nahoře na táborové louce. Tedy, nutno podotknout, že Jirka a Dominik se snažili oběhnout sedící děti a dostat se k Sofii, ale byli okřiknuti Janou, ať laskavě sedí na místě a nekazí scénku. Takže kdyby šlo do tuhého, jistě by se gentlemani našli.

Nakonec se Mikuláš otočil a zrychlil krok, Sofii držel pevně, a i ona se ho držela, když už nemusela předstírat, že sebou zmítá jako o život. Jakmile byli z tábora venku, přestala i křičet.

„Au, moje uši," popíchl ji Mikuláš.

„Promiň," zasmála se, „ale sám jsi to chtěl."

„Jo, bylo to super, skládám ti poklonu."

„Díky, už mě zase můžeš pustit, do lesa dojdu."

„Ale, co by to bylo za únos, kdybych tě tam neunesl?" Sofie si teď nebyla jistá, jestli si z ní Mikuláš dělá srandu nebo se s ní opravdu snaží flirtovat. Ale nechala si to líbit, odnesl ji až do nedalekého lesa asi deset minut chůze od tábora, teprve tam ji něžně položil na zem a sedl si vedle ní.

„Poslyš," podíval se jí do obličeje, „to mě napadlo teď, možná už ti to bude připadat moc, takže nemusíme, ale... můžu tě svázat a dát ti roubík do pusy?" Řekl to tak nevinně, že i kdyby ji chtěl doopravdy unést, musela by souhlasit.

„A kdy mě rozvážeš?" zeptala se.

„Nechám tě tu ležet navždy." Pozvedl obočí. „Hned potom, co odstartujeme hru, takže maximálně půl hodiny. Dívej, nebudu ti nic utahovat, kdyby tě třeba píchla vosa, tak abys mohla vstát, ale prostě jen tak pro efekt."

S Mikulášovou neodolatelností Sofii nezbývalo nic jiného než souhlasit. Snažila se nevnímat, jak se jí dotýkal, když kolem ní vázal provaz nebo když se jí snažil naaranžovat do pusy roubík.

Sakra, vždyť já bych se nechala unést i doopravdy, pomyslela si Sofie, když ji zase ukládal vedle sebe na trávu. Jo, fakt nechala.