Po snídani se konalo velké vysvětlování programu, čehož se ujal, jak jinak, Mikuláš. Pro vedoucí to bylo spíše opakování, ale stejně raději poslouchali, aby jim neunikl nějaký důležitý detail. Sofie tedy musela mít uši nastražené i za Šimona. Naštěstí to nebylo nijak extra složité, zvládla si to celé představit v chodu, a to by o sobě netvrdila, že je nějaká nadaná.

Mikuláš to vysvětloval tak podrobně, až si Sofie všimla, že David vedle ní usnul.

„Hej, vzbuď se," sykla a dloubla ho loktem do boku. Když David překvapeně zamrkal, nasadila nespokojený výraz. „Myslela jsem, že ty máš pomáhat s oddílem mně, ne že budu mít na krku další dítě." Odvrátila se zpět k Mikulášovi, který ji zaregistroval, jak mluví, ale kromě mírně přivřených očí jejím směrem to nijak nerozebíral.

„Sorry," zašeptal David, „možná jsem to fakt včera přehnal." Ale už se snažil zůstat sedět a být vzhůru.

Po hodině bylo hotovo. I na Mikulášovi bylo vidět, jak si zhluboka oddechl a obrátil oči v sloup. „Ty děcka mě jednou zabijou," komentoval to.

„Pokud my dřív nezabijeme je," zasmála se Beáta. „Co jsem tak poslouchala, máš pro ně připravený docela zátěžový program."

„Aspoň nebudou dělat bordel," odfrkl si Mikuláš a zarovnal si pramen blonďatých vlasů za pravé ucho. „Hele, vstává Šimon? Já ho jdu vzbudit, protože dáme děckám svačinu a pak už musíme udělat scénku."

Vzbuzení Šimona mu bylo odkýváno, ale vzápětí všichni viděli, jak Šimon vychází ze svého stanu s ručníkem a kartáčkem. Vlasy rozcuchané, brýle tak nakřivo, že přes ně nemohl nic vidět. Sofie se pousmála, její opravdová posila se vrátila.

Po svačině a Šimonové revitalizaci se vedoucí sešli blízko kuřárny, aby probrali strategii scénky.

„Je to jednoduché, Sofie se s Ondrou budou prostě bavit, normální pracovní den, chápeš, ty jsi taková dceruška, kterou má tatínek rád, ale zároveň mu pomůžeš, třeba můžeš..."

„Ehm," přerušila Mikuláše Beáta, „můžeme si zapálit? Bude to někomu vadit?"

Šimon se při té představě trochu ošil. „Ale jo, hlavně si pak dejte žvýkačku, nechci, aby z vás nějak moc táhlo. A Ondro, ty bys možná neměl vůbec, budeš hrát scénku a tak... Když tak si na cigáro zajdi potom."

Nakonec si zapálili jenom Beáta, Jana a Tomáš.

„Můžu pokračovat?" zeptal se trochu otráveně Mikuláš. „Říkal jsem, že Sofie může třeba dělat, že umývá nádobí, nebo obsluhovat zákazníky. Jo, to by bylo fajn, já tam budu jako zákazník, a ještě někdo se mnou. Asi teda David a Šimon? No a já po chvilce se zvednu, vytáhnu zbraň, hodím si tě přes rameno a jakoby uteču s tebou. Šimonovi jsem dal potom instrukce, že má děcka vzít za námi do lesa, tam pak bude hra. Jasné všechno?"

Většina osazenstva se potutelně usmívala, jmenovaní herci se na své role viditelně těšili, jen Sofie z toho byla trochu nesvá. Ale to se nebylo čemu divit.

Po chvíli svolal Šimon děti, aby si posedaly na louku. „Tak, teď vám zahrajeme scénku. Tak buďte zticha a dávejte pozor!" Napomenul je a vedoucí zaujali své pozice.

Ondřej si z kuchyně donesl skleničky a prázdné flašky od včera vypitého alkoholu, teď už teda naplněné vodou. Mikuláš dotáhl plastový stolek a tři židle, na které si určení hosté sednuli. Sofie dokonce dostala kostým, takové upnuté šatičky s nakasanými volánky, naznačeným korzetem a výstřihem. Jen ty botasky jí k tomu moc neladily.

„Dceruško, mohla bys tady nalít pánům..." pronesl k ní Ondřej pozměněným hlasem. Diváci okamžitě dostali záchvat smíchu, takhle Ondřeje jistě neznali.

„Ale jistě, tatínku," odpověděla Sofie a měla co dělat, aby udržela vážnou tvář. Převzala si od něj skleničky a rozlila do nich tekutinu, jež měla být whisky. Poté nesmělým krokem a s pohledem upřeným do země došla ke stolu s hosty a položila před každého skleničku. „Prosím, pánové, naše nejlepší whisky, ať vám chutná."

„A hele, tady je nějaká pěkná kočička!" rozhodil ruce Mikuláš, čímž si vysloužil od dětí další záchvat smíchu. „Sedneš si mi na klín, zatímco si dám doušek tohoto nápoje?"

Sofie se šokovaně podívala na Ondřeje. Její výraz rozhodně nebyl součástí scénky, ale její otec v roli se přidal: „No tak, dceruško, udělej pánovi radost. Ať nás zase příště navštíví..."

„Ano, tatínku," ponořila se nakonec do role i ona a přiblížila se k Mikulášovi, aby si ji vysadil na klín. No jasně, teď bude pro něj jednodušší mě unést...