Sofii přišlo trochu drsné, jakým způsobem jsou vedoucí buzeni. Když jí to David před táborem líčil, znělo to, že jí prostě ranní hlídka nakoukne do stanu, jemně ji vzbudí a bude vše hotovo. Tohle by i brala, lidský budík je přeci jen příjemnější než ten elektronický. Co ale nečekala, bylo, že hlídka k ní nejen nakoukla, ale i nestydatě vlezla a skoro ji shodila z postele, jak s ní usilovně třásla. Vůbec se nedbalo na to, že Sofie bylo dávno probuzená. Když se zkusila trochu vzepřít, že je vzhůru a že můžou odejít, dostalo se jí odpovědi, že takové průpovídky znají a že neodejdou, dokud nebude z postele na nohách. Což tedy mile ráda udělala, jen aby se zbavila těch krutých budičů.

Šla si vyčistit zuby a opláchnout obličej, aby se zmátořila a vypadala k světu. U koryta s vodou potkala polomrtvého Davida. Obdařila ho úsměvem, ale nereagoval. „Brý ráno," pronesla k němu.

„Jé, Sofie, čau, dobré ráno," trochu zmateně odpověděl. Vypadal, jako by vůbec nešel spát. Nebo měl pořádnou kocovinu.

Změřila si ho pohledem, ale rozhodla se to neřešit. Spíš ji zajímalo, co by měla dělat, ale David se ozval sám: „Já dneska ráno budu vést oddíl s tebou, abych ti trochu pomohl, dokud Šimon spí. Dívej, je to jednoduché – za chvíli uděláme budíček pro děcka, zkontrolujeme, aby se převlékli, vyčistili si zuby a takové podobné prkotiny. Jen mi dej ještě deset minut, nechci vypadat jako zombík. Počkej na mě u kuchyně."

Sofie přikývla a po dokončení hygieny pokračovala do kuchyně, kde už se roztápěla pec, aby se mohlo ohřát teplé pití pro děti. Byla i příjemně překvapená tím, že se každému, kdo chtěl, dělalo kafe. Tak si řekla o extra velkou porci bez cukru s trochou mléka. Tady to bez kofeinu asi nepůjde, pomyslela si.

Za chvíli se sešla s Davidem. „Umíš pískat?" zeptal se jí.

„Pískat? Na píšťalku leda tak," překvapeně odpověděla.

„Hm, škoda, to je docela užitečná vlastnost. Já umím, sleduj," poodstoupil tři kroky od ní, dal si prsty do pusy, nadechl se a pak se celým táborem rozlehl pronikavý hvízd následovaný Davidovým ranním řevem: „Děcka, vstáváme, budíček!"

Ihned se v táboře začaly ozývat hlasy dávajíce najevo, že většina dětí už stejně byla vzhůru. Sofie se koukla kolem a uviděla zamračeného Mikuláše s ručníkem kolem krku, jak si to žene ke svému stanu a mává přitom na Davida. „Davide, přeskočilo ti? Nemůžeš na mě ku... sakra ještě počkat? Janu tady taky nevidím, tak kdo mi pohlídá oddíl?"

David si Mikulášovy ranní nadávky očividně nebral moc k srdci. „Máš vstávat, když máš vstávat, ne půl hodiny potom." A udělal na něj pomocí roztažených prstů na dlaních dlouhý nos. Mikuláš ho zpražil pohledem a vypadal, že by ho nejraději uškrtil, ale svůj krok spěšně vedl do svého stanu.

Během dalších deseti minut se každý oddíl se svými vedoucími hezky shromáždil a všechny kromě Sofiina šly na rozcvičku. Sofie s Davidem akorát dohlédla na děti, aby se převlékli, vyčistili zuby, trochu si opláchli obličej a potom měli víceméně volno. David ještě Sofii doporučil, aby obešla holčičí stany a zkontrolovala, jak na tom jsou po hlídce, jestli se nikdo nepočural a jestli je Markéta už v pohodě. On jí slíbil, že to samé udělá u kluků.

Hned v prvním stanu, který šla Sofie zkontrolovat, bydlela Natálie s Markétou.

„Všechno v pořádku, holky?" ostýchavě se jich zeptala. „Jak to s tebou vypadá, Markét?" koukla na tu menší z dvojice.

„Už mi Naty ráno pomohla na záchod, ale trochu kulhám," řekla Markéta a ohmatávala si bolavou nohu.

Natálie přikývla na potvrzení jejích slov. „Všechno v pořádku, neboj, nestala se nám žádná nehoda ani nám nic nenamoklo pod rosou," dodala.

„Díky," usmála se na ně Sofie a pokračovala dál.

Další stan byl od jedné dvojice Klár. Obě měly dlouhé hnědé vlasy, stejný typ postavy a byly skoro k nerozeznání. Což asi nebylo na škodu, aspoň měla většinu Klár soustředěných takhle do jednoho stanu. Když je zkontrolovala, tak pokračovala do posledního holčičího stanu, kde bydlela ta starší, rozlišitelná, chytrá Klára s Veronikou, která byla ještě drobnější a menší než Markéta. Asi nejmenší prcek ze Sofiina oddílu. I zde bylo všechno v pořádku.

David za ni, respektive za Šimona, zkontroloval kluky, a když na ni s úsměvem kývl, bylo jasné, že má vzorný oddíl. A tak mohli všichni počkat na snídani, která se konala vzápětí.