„Naty, vstávej, máš hlídku," probudil ji ze spánku hlas a šťouchnutí do nohy.

„Jo," rozespale zabručela, ale hned se posadila na dřevěné posteli, aby se donutila vstát.

„Super, tak se obleč, já mezitím vzbudím Jáchyma," zmizel hlas zase pod celtou. Poznala, že je to Šimon, ale v nenastartovaném stavu se nezmohla na žádnou reakci. Raději se opravdu začala oblékat, promnula si oči a zamrkala, aby se co nejvíce pobrala.

Po zhruba deseti minutách už však byla čilá a připravená na svou hlídku. Šimon a Jáchym se s ní sešli uprostřed tábora.

„Už jsou tři ráno, tak já jdu spát," houkl na ně, už trochu unaveně, Šimon. „Hezky hlídejte a nedělejte žádné blbosti. Díky Jáchyme, že Natce pomůžeš."

„Vždycky a rád," zašklebil se Jáchym.

Pak už se od nich Šimon odpojil a oni si našli místo na sezení v podobě lavičky pod přístřeškem, na niž položili erární pláštěnky, aby neseděli na rosou nasáklém dřevě.

„Já ještě zajdu prohlédnout stany, jestli někdo nechce na záchod," sdělila Natálie předtím, než se posadila. Jáchym pokýval hlavou a zůstal hlídat zase ten zbytek.

Pravdou bylo, že si Natálie chtěla vzít trochu času, aby se na hlídku s Jáchymem psychicky připravila – trochu se bála, jestli si s ním bude mít co říct, když se oproti loňsku tolik změnil. Nakonec usoudila, že stejně s ním bude muset strávit dalších čtrnáct dní, takže nemá cenu, aby si z toho dělala velkou hlavu. Prostě si s ním bude povídat a uvidí se.

Obešla stany, ale všude bylo hrobové ticho, dokonce neslyšela ani žádné chrápání, a tak se vrátila k Jáchymovi. „Všechno v pohodě," shrnula situaci. Na chvíli se odmlčela, aby potom vyhrkla první věc, která ji v souvislosti s jejich společnou hlídkou vytanula na mysli. „Mám kluka, jmenuje se Dan."

Vzápětí jí došlo, co to vlastně řekla za blbost, a okamžitě zrudla, což v té tmě naštěstí pro ni nebylo vidět. Skvělé, Natko, takhle sis možné přátelství podělala hned v začátku. Jáchym se na ni pobaveně podíval a řekl: „To ti přeju, tak to pak pozdravuj."

„Promiň," řekla na to, „tohle jsem zrovna říct nechtěla, ale tak nějak jsem začala rychleji mluvit než myslet. No, když už jsme to načali, ty někoho máš?" Aspoň se dozvím taky něco osobního, pomyslela si.

„Kdepak," zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Přijde mi, že holky letí na ty největší blbce, takže se snažím zbytečně."

„Tady na táboře se určitě nějaká pohodová holka najde," soucitně mu odpověděla. Zvláštní, že se hned dostala do bodu, kdy dělá psychickou podporu ona jemu. „Klidně mi pak řekni, kdo se ti líbí, já se co nejvíce pokusím zařídit, aby si tě ta daná holka všimla."

„Hm, takže taková aliance? A co chceš na oplátku?"

„To spíš já ti to dlužím za to, že jsi souhlasil jít na hlídku se mnou. A třeba můžeš jít zase, pokud by se Markétce mělo stát něco dalšího."

„To jí rozhodně nepřeju, ale slíbit ti to určitě můžu," souhlasil Jáchym. „Tak já ti teda dám echo a spolehnu se na tvé dohazovací schopnosti."

Teď už atmosféra byla více než uvolněná. Zvládli si spolu povídat, dělat vtípky ohledně táborových vztahů, probrali, co si myslí o všech vedoucích a uzavřeli sázky na téma, z kterých lidí jiných než oni budou na konci tábora páry.

Zbytek hlídky proběhl v pořádku, snad jen jedna malá holčička potřebovala doprovodit na záchod. Dvě hodiny v dobré společnosti utekly jako voda a pak už jen stačilo vzbudit poslední hlídku a jít spát.

To jsem zvědavá, kterou si Jáchym vybere, usínala se zvědavým pocitem Natálie.