„Šimone?" zatahala ho Sofie za rukáv mikiny dřív, než stihl zmizet z jejího doslechu. Otočil se na ni a ona v přítmí viděla, že si ji zkoumavě prohlíží. „Slíbil jsi, že mi řekneš, co teda všechno obnáší hlídkování," připomněla mu.

„Jo, vidíš," kývl Šimon a popošel ještě o několik kroků dál od stanů, aby nerušil usínající táborníky. „V podstatě to není nic těžkého – sem tam zajdeš zkontrolovat, jestli děti na hlídce nespí, zeptáš se jich, jestli jim není zima, můžeš jim případně nalít teplý čaj, no a deset minut před koncem jejich hlídky je uložíš do jejich stanu a vzbudíš další hlídající. Nejtěžší část na tom je být do tří vzhůru. Ale většinou si s tebou ještě někdo zůstane povídat, abys nebyla sama. No, můžeš se třeba za dvě hoďky jít se mnou podívat, jak se mění hlídka. Ale nic to není," usmál se po svém monologu.

Sofie nechápavě hleděla na to, jak mu mohlo po celý den vydržet nadšení. Ona už se cítila dost vyždímaná – zapamatovat si tolik jmen, co má kdy dělat, řešit oddílové věci, dávat pozor u hry, ošetřovat zraněné, uklidňovat brečící... Tolik dramatu doma nemá, ani kdyby všechny události vměstnala do jednoho dne.

Zamyslela se natolik, že nezaregistrovala odcházejícího Šimona. Ten zase nepředpokládal, že ho Sofie nebude následovat. Když zjistil, že není těsně za ním, mávl na ni. „Pojď na poradu, musíme toho spoustu probrat."

Porada se konala v uzavřené místnosti, kde bylo znatelně tepleji než venku. Byla to jediná zcela uzavřená místnost na táboře – děti sice také měly svůj přístřešek v podobě jídelny, ale ta byla z boků nekrytá, a to samé platilo pro kuchyni, ačkoliv tam byly patrné pokusy o vybudování jakýchsi provizorních dveří.

Všech osm vedoucích se zvládlo vměstnat na židle či bedny, které se v místnosti nacházely.

„V těch bednách je nářadí, pastelky, papíry, nějaké pomůcky ke hrám, prostě všechno, co by se mohlo hodit," osvětlil Sofii David, který si sedl vedle ní právě na jednu z bedýnek.

„Tak vás vítám na letošním táboře," začal Šimon a věnoval široký úsměv všem sedícím okolo. „Asi nejsem úplně na dlouhé proslovy, jednoduše doufám, že si to tu spolu užijeme, že se nikomu nic nestane a odneseme si místo klíšťat jen hezké vzpomínky. Miky by měl mít na starost program, takže nám k tomu určitě víc řekne. Taky doufám, že vám vyhovuje rozdělení oddílů, jenom Ondrovi s Davidem musím připomenout, že když nemáte mezi vámi žádnou dospělou ženu, tak řekněte svým holkám v oddíle, že kdyby měly nějaké, ehm, dívčí problémy, ať zajdou za kýmkoli jiným. Abychom se hned ze začátku vyhnuli nepříjemným situacím," podrbal se na hlavě a koukl do svých papírů, jestli ještě něco důležitého zapomněl. „Jo a samozřejmě vítám mezi námi Sofii, tak na ni buďte hodní a ze začátku jí pomáhejte, to já samozřejmě udělám taky," mrkl na ni. „A asi může pokračovat Miky, kdybych si na něco vzpomněl, dám vědět."

Mikuláš se rozhlédl po místnosti, zdali ho všichni poslouchají, a když zjistil, že tomu tak je, narovnal se na židli a začal: „Jak poznaly z první hry nejenom děti, letošní téma celotáborovky je Divoký západ. Inspiraci jsem načerpal z mnoha zdrojů, a snad se mi povedlo sestavit něco, co bude dávat jakž takž smysl a děcka to bude bavit. Trochu vám vysvětlím, o co půjde..."

A začalo půlhodinové vysvětlování, během kterého Mikuláš vysvětlil, o co se bude hrát, co bude cílem her, co musí oddíl udělat pro výhru a jak se bude posouvat vymyšlený příběh. Hned zítra měla proběhnout scénka s únosem dcery majitele hospody – a tak Sofie dostala svou první roli. Jejího otce měl hrát Ondra, čemuž se všichni smáli, protože si neuměli představit, že by tenhle mladík měl mít dceru. Sofie nechápala proč, a tak jí vysvětlili, že Ondra je asi ten nejnezodpovědnější dvacátník, kterého znají.

„A to mám kámoše, kterej bydlí ve svým autě!" smál se Tomáš. „A stejně to Ondra vyhrává na plný čáře!"

Ondra celou situaci bral s humorem a milerád souhlasil, že bude otcem unesené Sofie.

Do role únosce se pasoval Mikuláš sám, čemuž se naopak nikdo nedivil, protože jeho nebezpečný pohled a velké svaly mluvily za něj. To vše je mělo zítra čekat.

„Hej, ale počkejte, než se vzbudím, ne že tu podívanou uděláte beze mě!" připomínal se Šimon, který jako jediný mohl zítra spát déle, protože měl hlídku.

Po hodině a deseti minutách se konečně doprobralo všechno, co bylo potřeba k začátku tábora a zítřejšímu dni. Jednoznačně to pak oddělila Beáta: „Tak, jestli jsme skončili, jdu si zakouřit. Asi jste ještě nikdo neudělali kuřácký koutek, že? Půjde mi někdo pomoct?"