„Markétko!" křičel Šimon a utíkal k ní, co mu síly stačily. „Zdravotníka, sežeňte zdravotníka!" Volal do éteru na ostatní vedoucí.

David byl zrovna nejblíž zdravotnickému stanu a tu vzdálenost dosprintoval snad rychleji než Usain Bolt.

Sofie stála jako přimrazená kousek od stanoviště svého oddílu. První hra, a hned se někdo zraní, to snad ne... Z transu ji vytrhla až Jana, která ke zraněné Markétce pospíchala také.

Nad Markétou se sklánělo pět lidí a David se zdravotníkem přibíhali vzápětí. Markéta ležela na zemi a křičela bolestí. Zdravotník poprosil kluky, aby mu opatrně pomohli přenést ji na nosítka a dát do stabilizované polohy. Chvíli ji ohmatával a pak si oddechl. „Nebude to nic vážného, je jen potlučená. Neměla by mít ani nic zlomeného, jen těžko říct, jestli pár dní bude moct běhat," zněl jeho verdikt.

Markéta se mezitím trochu uklidnila, v poloze, v jaké ležela, ji už očividně tělo tolik nebolelo. A už přešel i šok z pádu v zápalu hry.

Kluci ji potom na nosítkách odnesli dál od centra dění, aby o ni nikdo nezakopl, ale aby se necítila odstrčeně.

Mikuláš pak chtěl odstartovat pokračování hry, ale zdálo se, že všechny oddíly kromě toho od Markéty to měli vyřešené.

„To není fér!" rozčiloval se Kryštof. „My jsme to všechno měli, jediné, co nám chybělo, byl Markétčin údaj, který nám už nesla! Měli jsme vyhrát!"

Šimon ho zpražil přísným pohledem. „Místo, abys byl rád, že je Markétka v pořádku, tak se tady takhle rozčiluješ?" Kryštof si asi uvědomil své počínání, protože zmlkl.

„Tak já si obejdu všechny oddíly, podívám se, kolik jste získali nápověd a co jste z nich vyvodili. Pak se rozhodnu, jak to vyhodnotím," řekl chladně Mikuláš a začal plnit, co právě slíbil.

Sofie si všimla, že opodál svého oddílu sedí s hlavou v klíně jeden táborník, tak se k němu vydala.

„Proč nejsi s oddílem? Děje se něco?" zeptala se ho mile.

„Měl jsem fakt strach," zvedl hlavu z dlaní. „Moje malá ségra se tady skoro zabila hned první den," řekl roztřepeným hlasem. Nebrečel, ale měl skleněné oči.

„Naštěstí to dobře dopadlo," chlácholila ho Sofie a sedla si vedle něj. Pohladila ho po rameni a on se na ni vděčně usmál.

„Jo, to jsem moc rád. Snad si dá při dalších hrách větší pozor, není důležité se tady zabít."

„To určitě. Možná bychom to mohli všem zdůraznit. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se."

„To je dost klišé. Trochu bych to upravil pro účely tábora – není důležité vyhrát, ale nezabít se."

Sofie se zasmála. „To je docela trefné. A jak se jmenuješ? Promiň, ještě jsem vážně nestihla si všechny zapamatovat."

„Patrik," zadívaly se jí do očí ty jeho čokoládové.

„Sofie," představila se mu zase ona.

Patrik přikývl. „To tady asi vědí všichni, jsi jediná nová z vedoucích, to se pamatuje dobře."

To Sofii předtím nenapadlo, ale vlastně měl pravdu, ji si zapamatují všichni jednoduše, ale ona se na oplátku bude učit ta neznámá jména. No, aspoň že znala vedoucí, teoreticky svůj oddíl a pár dětí okolo. Poprosila svůj mozek o spolupráci v pamatování jmen. Jestli to dám, tak budu fakt dobrá.

„Tak nechceš se už vrátit k oddílu?" zeptala se ho po chvíli, když už vypadal, že je z nejhoršího venku. Patrik přikývl, zvedl se a odešel.

Sofii překvapilo, že byl o hlavu vyšší než ona. Dokonce by si klidně i tipla, že je starší než ona, takže fakt, že na táboře byla jako vedoucí a on jako dítě, byl trochu zvláštní. Kolik mu tak může být? Rozhodně ne pod šestnáct, vypadá fakt dospěle. Slíbila si, že příště, až s ním bude mluvit, se ho zeptá.

Teď však musela jít pomoct Šimonovi s oddílem.