„Už se musíme rozloučit, Dane, opravdu se potřebuji jít sbalit," zahihňala se potichu Natálie, než byla utlumena něžnou pusou na ústa.

„Ale Naty, ještě ne! Zopakuj mi ještě jednou, proč že to chceš vlastně odjet?" ptal se jí krátkovlasý mladík.

„Vždyť už jsem ti to říkala snad desetkrát," přimhouřila Natálie oči a z polohy vleže se podepřela rukama a zvedla se. „Je to jeden z posledních táborů, kdy můžu jet jako dítě. Možná úplně poslední. A ty lidi, kteří tam se mnou jezdí, jsem neviděla celý rok. Přestože s nimi přes rok nejsem v kontaktu, všichni jsou to mí kamarádi a nutně je potřebuji vidět. Alespoň takhle na 14 dní na táboře. A to nemluvím o skvělých vedoucích. Prostě tábor, na který jezdím, je super, věř mi," přiložila mu ukazováček na ústa a chvíli na něj hleděla. „Za dva týdny přece budu zase zpátky, nemusíme být spolu pořád."

„No jo," povzdechl si Daniel, „když já bez tebe nezvládnu ani ty dva týdny!"

„Mohl jsi jet se mnou," ušklíbla se Natálie, „ale chápu, že stany, suché záchody, sprcha jednou za tři dny, běhací hry a podobně nejsou pro každého. Upřímně, taky si v tom úplně nelibuji, ale jezdím tam hlavně kvůli lidem. Ta parta je prostě skvělá. Už se těším na Lucku, Anetku, Markétu, Simču, Elen, Kryštofa, Patrika, Jáchyma..." začala vyjmenovávat celou řádku jmen, což Daniel přestal zvládat sledovat hned po druhém zmíněném jméně, a tak jen přikývl.

„Chápu," dodal, aby nevypadal, že ji neposlouchá. „Tak já se to tedy nějak pokusím přežít. Ale určitě ti budu skoro každý den psát, a doufám, že ty mně taky! Aspoň, jak se máš a jestli jsi v pořádku."

„Neboj, to určitě budu," pousmála se Natálie a sedla si obkročmo na ležícího Daniela. Naklonila se nad něj a její rezavá hříva jí spadla přímo jemu do obličeje. Zasmál se, jak ho prameny vlasů šimraly ve tváři. „Tak já už se vážně musím sbalit a jít spát, zítra máme odjezd brzo ráno."

Daniel si ji naposledy přitáhl k sobě a ještě pár minut zůstali líbajíce se v objetí, než si on povzdychl a povolil sevření. „Tak pá, má lásko."

„Měj se, miláčku," pohladila ho Natálie po tváři, načež se zvedla a odešla z jejich tajného místečka venku, aby zavčasu přišla domů a stihla všechny věci, kvůli kterým s Danielem nezůstala déle.

Natálie opravdu nepřeháněla. Balení jí zabralo celý zbytek odpoledne, protože nejdříve si vzala špatnou velikost kufru, takže se jí do něj vešla sotva půlka věcí, které plánovala sbalit si s sebou, a potom zjistila, že nemá dostatek čistého spodního prádla, takže ještě narychlo prala několikery kalhotky v ruce a pak je rychle házela do sušičky, aby stihly uschnout dřív, než bude ráno muset odjet.

Maminka jí naštěstí s balením pomohla, i když měla za to, že její patnáctiletá dcera by si to celé mohla ošéfovat sama. Ale přece jen to bylo její dítě a měla o ně trochu starost.

„Baterku máš?" ptala se jí potom večer.

„Ano, mami, baterku, gumáky, toaleťák, všechno mám," přikývla Natálie, která byla už zachumlaná do peřiny a chystala se usnout.

„Dobře, tak dobrou noc, hezky se vyspi, a ráno tě s tátou odvezeme na místo odjezdu."

„Dobrou noc."