Na začátek bych chtěla říct, že... No, zase nevím, co říct první, že, takže to prostě nějak smotám dohromady. Nějaké ty závody jsem vynechala, přiznávám, ale mám za to, že to není od věci, aby to nebylo tak stereotypní, takže se budu dělit o vážně zajímavé zážitky a věřte mi, minulý víkend jich byl plný! Ale to předbíhám...

Pak je tu ta věc, že už dobré tři tréninky se nám daří stříkat šestnáctkové časy, přičemž poslední trénink to bylo na obou dvou terčích! Nechtěla jsem to sdělovat, protože jsme si řekli, že se o to nepodělíme jen tak a necháme si ty naše vlaštovky tak trošku pro sebe, aby přiletěly i na nějaké ty závody, ke kterým se můžeme s radostí přesunout. A aby to nebylo nůďo, zasvětím vás i do příhod cestou a tak dále...

HASIČSKÉ ZÁVODY (JIZERSKÁ LIGA) SYCHROV, SOBOTA 24. ČERVNA

Sychrov... Ne, není to poblíž toho zámku, ale nebyli byste první, kdo si to spletl. Tenhle Sychrov je kousek za Mnichovým Hradištěm a trať tam je pěkná. Máme jít jako čtvrtý tým, ale jelikož jedny ženy nedorazily, jdeme třetí. Ještě se pokocháme několika útoky mužů a nezapomeneme samozřejmě uzavřít sázky. Padne typ 17:20, 16:95 a 17:10 (podotýkám, že 17:10 je můj). Klasická sázka o párek v rohlíku a limču, bez toho by to jednoduše nešlo. No teď už to chce jen zaběhnout pro výhru.

Počasí se vyvedlo možná až moc, sluníčko hřeje tak, že nechat savice na něm je riskantní, takže si pečlivě hlídáme, že jsou někde ve stínu zastrčené. Jako obvykle, než jsme se nadály, přišla řada i na nás. Co mě překvapilo, že nejsem v podstatě nervózní. V klidu čekám u přípravné základny, až se budeme přesouvat na tu ostrou. A je to tu...

Už nějaký ten závod zkouším vodu, jak moc je studená. Tady řeže do rukou jako žiletky, ale na druhou stranu je to strašně příjemné, když na vás potom schne. Jsem připravená jít na věc, rovnám si savice na mašině, pokládám na ně koš a čekám, až Gábi nastartuje stroj. Najednou už stojíme na startu a je tu to známé: „Na místa připravte se... Pozor!" PRÁSK!

Vybíhám, všechno klape úplně nádherně (doslova) a já se nořím do kádě. Trošku jsem zapomněla, jak se rovnat do velké, kterou tady mají. Naštěstí mi pomáhá Klára, která mě popotáhne zpátky, a já jí pohotově pomáhám se savicí ven. Pozoruju, jak zapojuje savky do sebe, voda je ve stroji a Gábi jí pouští plným proudem dopředu. Sotva stihnu vzhlédnout na holky dopředu a je sestřeleno. Pootáčím se na časomíru a zírám na čas 17,06. Na tváři se mi objeví široký úsměv. No trošku se zaseknu, když slyším, jak komentátor říká čas rychlejšího terče – Zůza si připisuje svůj osobní rekord s časem 16:02.

Odnést věci a je tu to pověstné čekání, než doběhnou zbylé týmy, dnes jen dva. K tomu přibývá jeden uznaný protest, který radši nebudu komentovat, ale i přes něj se stane to, na co jsem dlouho čekala. Jsme třetí! Moje první medaile! Stojím v ten moment u ségry, bavíme se o opakovaném útoku, který skončil s časem 17,56.

Beru ji za rameno: „To ale znamená..."

„To znamená, že jsou někde za námi," odpovídá nezaujatě.

„Ne, ty to nechápeš, to znamená, že jsme třetí!" cloumám jejím ramenem.

Nejdřív se na mě dívá trochu nechápavě, ale pak se začne tlemit: „Tvoje první medaile, co?"

Musím si povyskočit radostí a nedokážu se zbavit přihlouplého úsměvu. Zároveň je vtipné sledovat, jak jsem jediná takhle napružená radostí. Nějak tak to vypadá, když máte takřka celý tým zaběhlý a přibude vám nováček, přesně takhle to vypadá...

Ovšem nováček nenováček, tohle se musí zapít! A pořádně! S tím, že nás večer čeká rozlučka se svobodou, jelikož z jedné z hasiček bude brzy i nevěsta, tak to vidím na vydařený večer...

P. S. Vyhrála jsem sázku, hihi...

HASIČSKÉ ZÁVODY (VÝCHODOČESKÁ LIGA) NEPOMUKY, NEDĚLE 25. ČERVNA

Je tu neděle dámy a pánové! A je to docela krušná neděle... Včerejší večer byl ve znamení luxusní večeře s vínem a hned potom bowlingu s panákováním a koktejly. Já zdrhla domů trochu dřív, jelikož na takové akce nejsem zvyklá, ovšem holky jakožto zajeté hasičky (nechci říct, že jsou hasiči notorici, ale všichni víme, na čem jsme) pokračovaly až do rána. I tak se ráno budím s bolehlavem, lehce dehydratovaná a ztahaná. Přesto sedáme do auta a míříme 156 km na východ k Letohradu, kde jsou Nepomuky a koná se tam jedno z kol Východočeské ligy, na kterou cestujeme rády, přestože ne pravidelně. Ty cesty ale vždycky stojí za to.

I tahle za to stojí. Cestou tam si trochu koledujeme, přeci jenom je krátká doba po požití posledního panáku. Neříkám, že řidič byl opilý, ale zbytkový alkohol je zbytkový alkohol. Musím vám říct, že když jsme asi 15 minut před cílem projížděly kolem policistů a ten pán, jehož výraz připomínal policistu za dřívějších krušných časů, přistoupil k silnici a pozdvihl červený praporek, tak nám zatrnulo. Naštěstí poukázal na auto za námi a my s hlubokým výdechem a pár peprnými slovy odjely dále.

Dojely jsme na místo tak akorát, když začala kategorie žen. Původně měly být dva pokusy, ovšem technika opět pozlobila, ze dvou drah zbyla jen jedna a na stejný počet klesly i pokusy. Tak jsme si řekly, že když už jsme sem v takovém stavu jely, nezkazíme to. Ono to vlastně mělo jednu velkou výhodu: všem nám bylo všechno tak nějak jedno, nervozita byla v nedohlednu a my už to chtěly mít jen za sebou.

No a stejně jako na Sychrově, najednou jsme stály na startu. Na povel jsem se přikrčila jako obvykle a zhluboka se nadechla, jenže přišla dlouhá odmlka a mně se začaly třást kolena.

Dělej, už to startuj! Dělej! Prosím!

Myslela jsem, že to vyslovím nahlas, ale naštěstí přišel další povel a pak už jen výstřel. Všechno šlo strašně rychle. Jen jsem zaslechla pochvalu na provedení mého koše, tento víkend už po druhé a pak už byla voda vepředu. Nestihla jsem ani vzhlédnout. K uším mi dolehl křik komentátorky, že dokončujeme s časem 16,99. Nevěřícně pohledem nacházím časomíru a ujišťuju se o jejích slovech. Hlasitě vyjeknu radostí společně s holkami a do očí se mi derou slzy. Srdíčko mu buší strašně rychle. Trochu nemotorně beru věci a odnáším je stranou. K už tak skvělému času se dozvídám druhý: 16,75.

Naše první závodní šestnáctka!

Jdeme uklidit věci do vozíků, během toho doběhnou zbylé týmy a my zvesela spustíme.

„TAK JSME PRVNÍ, NO A COOOO! NO A COOO!"

Mám tolik energie, že bych to běžela znova, klidně hned. Ani když později svírám zlatavou medaili v ruce, stále tomu nevěřím, že se to vážně děje. Hlavou mi bleskne závod z Nové Vsi, to jak mi koš spadl na zem, to jak jsem brečela vzteky a zklamáním. Teď bych brečela štěstím a dojetím. Slovy bych nedokázala vyjádřit, jak moc jsem šťastná za to, kde jsem, s kým jsem a že tam vůbec jsem. Můj jeden velký splněný sen.

Cesta domů byla ve znamení zastávky na oběd ala večeři, kde jsme se všichni strašně přecpaly, ač zaslouženě. I to mělo za následek, že určití členové týmu zbytek cesty prospinkali, ale ani na ně nezapomínáme, takže na fotkách jsou. Co dodat, ten den jsme měly nabytý štěstím. Začalo to ráno s panem policistou, pokračovalo přes zlatou medaili k tomu, že jsme se těsně vyhnuly bouračce a končilo to tím, že těsně za námi se rozezvonil železniční přejezd a zaklaply se závory.

Ten den byl úžasný, ač pro polovinu týmu velice krušný, ovlivněný předešlým večerem. Jenže to na tom bylo asi to nejlepší, všechno to dohromady. Závody – bronz, oslava, závody – zlato. Co víc si přát? To jde jen těžko říct. Pár z nás se splnil sen, jiné si splnily jen cíl a některé to nečekaly vůbec. A o tom to je...