HASIČSKÉ ZÁVODY VELKÉ HAMRY (JIZERSKÁ LIGA), SOBOTA 13. KVĚTNA

No a bylo to tady... Jasně, možná vás napadá: A to jako mezi těmi závody nebyl žádný trénink? Ale ano, byl, vlastně byly dva. Jeden V. I. P. a jeden normální. A to se jako nepodělíš, jo? Ts, pff... Um, ne, nepodělím – ne v samostatné kapitole. Shrnu to do začátku...

Pondělní V. I. P. trénink byl ve znamení klapání na sucho, jelikož byla strašná, ale nehorázná kosa a chvílemi i pršelo. Takže jsme si asi pětkrát cvakly, natrénovaly starty a jely zase domů.

Čtvrteční normální trénink byl už jiná káva. Sluníčko nádherně hřálo, počasí prostě T. O. P. Zůza mi přinesla velký klíč, který pasoval na chladič mašiny (přidám obrázek něčeho podobného, co mám) a u mě se všechno točilo kolem toho, abych se zbavila pocitu, že mi savice s košem padá. Protože víte co? Nepadá! Drží a jak! Takže se trénovala rychlost a plynulost naklapání koše, no a samozřejmě došlo i na pár úspěšných pokusů, při kterých jsme se vypracovaly od času 18.33 přes čas 18.22 až k 18.11. Vypadalo to čím dál tím líp a musím říct, na sobotu jsem se vážně těšila.

(zmiňovaný klíč - používá se pouze jedna polovina)

No a tak tu jsem, sedím na zadním sedadle auta, které řídí rozdělovač od kluků – budeme mu říkat David – a vedle sedí Gabča, která spí. Ano, spí! Nedokážu pochopit, jak může spát, prostě: Cože? No, co, no, popoplujem... Jedeme směr Harrachov, vážení! A dostáváme se až do městečka s názvem Velké Hamry, kde se odehrává první kolo Jizerské ligy, která je našim hlavním cílem letošní sezóny.

Všude je tolik lidí! Úplně něco jiného než v Nové Vsi. Dorážíme pár minut před začátkem kategorie mužů. Zatímco se kluci jdou chystat, my ženy se usazujeme na lavičce a vyhřívané sluníčkem je sledujeme. Gabča si mě trochu nedůvěřivě prohlíží, nechápu, o co jí jde.

„Nejseš nějaká moc vysmátá?" pozdvihne obočí, když se na ní zazubím.

„Ne, jen v klidu," nakrčím rameny.

S notnou dávkou naivity si jdu do auta pro učení k maturitě. Narážím na pobavené pohledy holek, které už mají maturitu za sebou a moc dobře vědí, že na závodech se učit nedá. Srdéčko dá prostě přednost tomu, pro co bije, než něčemu, co vás zásadně nebaví.

Pohledem těkám ze stránek na dráhu, z dráhy na učení... Vzdávám to, sotva vím, co čtu, přestože se dívám na ten a samý řádek stále dokola. Odkládám to, sleduji závody. Uteče to jako voda (příhodné přirovnání, že) a muži mají odběháno. Následuje pauza na přesun terčů, jelikož ženy mají dráhu kratší. Jdeme se převléknout, rozběhat. V pořadí jsme třetí, přestože jsme měly být páté, ale dva týmy nedorazily. Terče jsou přesunuty, kategorie žen může začít...

Než přejdeme k útoku, musím trochu rozvinout název celého zápisku. Sázky o čas... Než jsme vůbec vyjeli, pouzavírali jsme doma sázky ohledně toho, s jakým časem dneska skončíme. Gabča přišla s časem 17,95. Já se snažila držet tréninkových časů, takže jsem přihodila 18,25. David byl trochu pesimista – 19,13. No a taťka, náš věčný optimista, vyrukoval s časem 16,90 (všichni jsme se upřímně zasmáli).

Tak, s dodáním detailů se můžeme posunout k našemu útoku. Druhý ženský tým má odběhnuto a my se přesouváme k základně. Paní rozhodčí nám dává povolení začít rovnat věci a máme kolem čtyř minut času na to, abychom si všechno připravily. Mašina na místě, rovnám savici, po chvíli i druhou. Klíč je na svém místě, všechno drží. Holky pokládají svá klubíčka a harmoniky hadic na místa a já jdu mezitím vyzkoušet vodu – krátce, v rychlosti, není ani studená, ani teplá, tak akorát.

Gabča startuje stroj, jdu si všechno přidržet. V ten moment se mi srdíčko rozbuší jako blázen, vnímám to jako by mi bušilo do hrudníku a mělo každou chvíli vyskočit (když to teď tak píšu, cítím to znovu, jako bych tam byla). Dorovnám si koš, všechno drží. Usměju se na Gabču a jdeme za čáru. Jakmile ji překročím, zhluboka se nadechnu: VYPNI! Tentokrát mě tělo poslouchá, srdce se klidní, dech taky.

„Závodníci na místa připravte se... Pozor..." následně se ozývá střelba.

Vyrážím vpřed, nemotorně se lehce srážím s Gabčou, ale nenechám se tím rozhodit. Chňapu koš, beru savici, koš klapne, běžím ke kádi, zahučím do vody. Úspěšně nabíráme, pomáhám Klárce se savicí, ta napojuje, voda jde do stroje, Gábina přidává plyn. Směřuji pohled dopředu. Míša už je na místě, stejně tak Terka, hypnotizuji pohledem Zůzu, tentokrát v kombinaci s jinou druhou proudařkou – budeme jí říkat Sára. Voda doráží, vyráží z proudnic, hypnotizuji terče a světélka nad nimi. Rozsvítí se takřka současně.

Zhluboka se nadechnu, střelím pohledem na tabuli s výslednými časy. Pár vteřin na to zírám s tím, že to není možný, to prostě nemůže být náš čas. Pak se na mě ale otočí Gabča, vyměníme si pohledy a já vím, že to je náš čas, je to tak. Neudržím se, radostně vyjeknu, stejně tak Gábina. (Ne, vůbec nejde poznat, že jsme sestry, ani náhodou...)

Levý proud: 17,95. Pravý proud: 17,99. Výsledný čas: 17,99.

Tu radost nejde popsat. Buší mi srdíčko, když odnáším koš a savici v očích mě štípají slzy štěstí. Zcela upřímně jsem sem nejela s tím, že by se nám povedla sedmnáctka, řídila jsem se tréninkovými časy... Nějakou tu chvilku se udržíme na třetí pozici, ale postupem času jsme dalšími týmy odsunuty na místo páté – je to v rámci vteřin desetin vteřin, někdy i setin. I tak naše radost neklesá a každá si vybereme odměnu v podobě nějakého toho nezdravého jídla.

Kluci skončili na místě sedmém, což v porovnání celkového počtu týmů, bylo lepší umístění než naše, ale což... Potvrdilo se mi, že když si v týmu navzájem všichni věří a snaží se řešit drobné nedostatky, aby všechno klapalo jak má, dokážou dosáhnout na lepší výsledky, než si myslí. Je to skvělý pocit, zahřeje to u srdce. Zároveň s tím přichází touha svoje skóre zvýšit, v tohle případě snížit výsledný čas a dosáhnout na lepší umístění. Uvidíme, kam až naše cesty povedou a jak nízké naše časy budou.

P. S.: Tímto děkuji všem, kteří si na mě vzpomněli a drželi palce. Psychická podpora je důležitá!

P. P. S.: Sázku vyhrála Gabča, která se přesně trefila do času (sice do toho pomalejšího, ale trefila). Po zásluze byla odměněna vybranou mňamkou a limčou, což bylo předmětem sázky – ten kdo prohrál, platil. Takže byl chudý student obrán o dalších pár korun, ale co bych pro svou sestřičku neudělala.