TRÉNINK, ČTVRTEK 25. KVĚTNA

Na začátek to shrneme – tenhle trénink je vážně, vážně něco zcela jiného. Chybí mi Klárka, její dívčí záskok je nemocný, takže se hledá záchrana mezi kluky. Nakonec se jeden muž najde. Jsem z toho poměrně nervózní, není to žádné tintítko. Ovšem ač se mi to ze začátku nezdá, jde nám to vcelku dobře. Mára (samozřejmě, krycí jméno – co si jako myslíte?) mi radí, co mám dělat, abych savičáři pomohla, co nejvíc jakožto košař můžu. Sice se přitom pořádně zmáchám, ale stojí to za to. Rozpaky nastanou, když mi chce teoreticky vysvětlit, jak to má, jakože fungovat.

„Musíš do toho jít víc než rukama," říká a poukazuje si na hrudník, „prostě do toho musíš jít... No, prostě... Když to tak řeknu, musíš do toho jít ňadry, tak."

Holky vyprsknou smíchy, komentují jeho skvělou výřečnost. Já ho zase chápu, takže tomu dodám korunu.

„Jednoduše zahučím do tý vody," překroutím jeho slova.

„Přesně," směje se.

Tak, přesuneme se od vtipnější části k té vážnější. Jeden pokus z těch několika, které jsme za trénink stihli, se vážně vyvedl. Totiž, všechno klaplo. Jakmile vytryskne voda z mašiny, Gabča ji pouští dopředu. Řítí se béčkami, přes rozdělovač, až k terčům, a když se rozsvítí kontrolky a já pohlédnu na časomíru, nestačím zírat. Levý proud se pyšní časem 16,75. Vítáme první vlaštovku lepších zítřků úsměvy a slibujeme si výsledky od víkendu, který se blíží. Čekají nás tři závody: v Cetenově, Mříčné a v neděli v Libuni... Držte se, popojedeme do Cetenova.

HASIČSKÉ ZÁVODY (PODKOZÁKOVASKÁ LIGA) CETENOV, SOBOTA 27. KVĚTNA

Začala bych asi tím, že holky tady byly minulý rok první. Jo, první, ale je to jen nepatrný fakt, nenechte se jím nijak rozptýlit. Páč – já to taky nevěděla. Nevěděla jsem to až do doby, než komentátor mluvil o našem výsledku, ale to předbíhám...

Dráhu u Cetenova je docela obtížné najít, protože není v Cetenově, ale vlastně za Cetenovem, hned u další vesničky. Tahle dráha je do kopce, vyloženě do kopce, na první pohled je to patrné, ale časy tam padají pěkné. Hned po příjezdu jsme svědkem času 14,50 u mužského týmu. Setkáme se se zbytkem týmu, převlékneme se, je tu chvíle čekání a pak jdeme na řadu. Klárku tu nemám, zaskakuje ji členka jiného týmu. Párkrát jsme si to zkusily před závodem a celkem to šlo. Tak, jdeme na to!

Prásk! Vybíhám. Jsem trochu mimo, ale rychle se srovnávám. Beru koš, klapu ho na sačku, vypadá to dobře, dobře... Ten pocit mizí, když zahučím se savicí do vody a zkroutím jí úplně jinak, než obvykle. Potlačím nespokojené syknutí, doufám, že to projde, jenže když stroj naprázdno zachrčí a Gabča mi pohledem sdělí: „Sorry kámo, jsme na suchu.", vím, že to neprošlo. Se savičářkou rychle noříme savku zpátky do kádě, tentokrát jí taháme ven plnou vody. S velkým zpožděním ji posíláme dopředu a časomíra se zastavuje na 26 vteřinách.

No to potěš, to je hrůza... Odfouknu si, víc provinile se už cítit nemůžu.

Klidní mě holky, berou to sportovně s tím, že v Mříčné to bude lepší. A pak zazní ta zmínka o prvním místě. Vzpomínáte? Jo? Říkala jsem na začátku vyprávění tohohle závodu. Tak přesně tahle pecka přivolala zpátky provinilost a potupu. Nezbývá mi než doufat, že mě smůla pustila. Hurá do Mříčné!

HASIČSKÉ ZÁVODY (JIZERSKÁ LIGA) MŘÍČNÁ, SOBOTA 27. KVĚTNA

Dráha v Mříčné je nádherná. Je hned vedle koupaliště – božího koupaliště, to mi věřte – které je bohužel stále zavřené, přestože je pařák asi jako na Sicílii... No je květen, takže, co čekat? Schováváme se všemožně ve stínu a chladíme se limonádou. Zatímco běhají chlapi, my ženy míříme na oběd. Vracíme se takřka na čas, o pauze na přesun terčů. Běžíme druhé, před námi tým z Hutě. Tady mi savičářku zaběhne žena našeho týmu, která sice už neběhá, ale několik let na onom postu má za sebou. Párkrát si to zkusíme a než se nadějeme, jdeme na to.

Rozběhnutí slušné, koš mám pevně v ruce, i savici. Jenže ten zaoblený kus železa se nechce k savici přichytit. Musím se pozastavit, abych ho naklapla na podruhé a v duchu si nadávám. Co nejrychleji nabereme vodu, ženeme ji do stroje a kupředu. Hypnotizuji holky a světélka terčů. Konečně svítí a na časomíře jsou dva osmnáctkové časy. Nic moc, žádná sláva. Jsou tu týmy se 17 vteřinami i méně, takže...

Krásné šesté místo! Ne vážně, i nějakou tu odměnu už máme, a to se cení. Sice to nejsou poháry a medaile, ale což... Mohlo to být i horší. Samozřejmě beru všechnu vinu na sebe, vím, kdo za ten vyšší čas může, a přestože mi to holky trochu nevěří, vím, že to bylo jen a jen moje. Smůlu už jsem si ale musela vybrat, takže v Libuni to bude dobré. Navíc budu mít Klárku zpátky!!

HASIČSKÉ ZÁVODY (JIZERSKÁ LIGA) LIBUŇ, NEDĚLE 28. KVĚTNA

Hm, hm, Libuň naleznete kousíček od Jinolic. A jestli nevíte, kde jsou Jinolice, tak se styďte, protože odtamtud pochází jeden z nejlepších hasičských týmů mužů. Že to nic není? Hah, to jste je neviděli v akci! Ale o klucích z Jinolic to tu není, že?? Dobrá, dobrá...

Dráha v Libuni je taky do kopce, jenže to není jen tak vidět. Musíte stát u základny a koukat směrem k terčům, pak to vidět je. Každopádně po sobotních nic moc výkonech jsem byla připravená podat jeden maximální. O to víc, když se zjevila Klára. Není nad to, když u sebe máte svojí spřízněnou duši, svého parťáka, svoji druhou ruku, kterou máte tak na půl, když někdo zaskakuje.

Šly jsme šestý a časy předchozích týmů naznačovaly, že by to mohlo být lepší, než to vypadá. Na startu jsem si byla tak nějak jistější, než v sobotu. Nevěděla jsem, jestli to bylo Klárkou – určitě ano! – nebo tím, že se mi víc zamlouvalo uspořádání dráhy a základny.

Po odpálení jsme vyrazily. Koš mám, savku taky, hurá do vody. Jsem mokrá až po uši – doslova – pohledem se přesměruji ke Kláře. Zašroubuje savice do sebe.

„Dávej!" křičí na Gabču.

Stroj řve, žene vodu kupředu. Jde to tak hladce, všichni jsou na svém místě. A pak spatřím, jak Sára, proudařka napravo, pouští proudnici a odskakuje pryč. Voda rozhýbe hadici jako vzteklého hada, ale Gabča hned ubírá a nechává Sáru, aby vše vzala zpět pod kontrolu. Útok sice dokončujeme, ovšem čas hovoří proti nám: 26 vteřin a více.

S holkami jsme se shodly na tom, že by bylo nejlepší moct si to vybrat v jeden den. V jeden útok by to podělali prostě úplně všichni, a bylo by na zbytek sezóny vystaráno. Bohužel to tak nefunguje. Je to jako v životě. Jednou jste nahoře, jednou dole, ale přijde den, kdy se tak nějak sejdete a projde to, asi jako v Hamrech. A ten den by měl po tomhle víkendu přijít...