Tak druhá část je tu!

Je to ve formě vyprávění.

Pohled Honzy:

O deset měsíců později:

Onemocněl jsem a už nic není takové, jaké bylo dříve.

Vášeň vyprchala a růžové brýle mi z očí také spadly.

Problémy se spaním začal být na denním pořádku a Gejmr se změnil tak moc, že jsem ho v nějakých situacích ani nepoznával.

Dlouho jsem přemýšlel, kde se stala chyba a potom mi to došlo.

Komunikace. My se nebavíme o ničem jiném, než je moje zdraví a můj životní styl.

Následovala další rána, kdy se zavřely hranice, které nás od sebe oddělily ještě více. 

Ty jsi byl na jedné straně a já na té druhé. Pomalu jsem si začínal zvykat na život bez tebe, jenže ty jsi to cítil jinak. Neustále jsi mě kontroloval, kde jsem a co dělám.. Nedalo se to vydržet.

Zdravotní stav se zhoršil a já to stále ignoroval, můj strach byl moc obrovský.

Už jsem skoro tři měsíce bez tebe a všechna ta frustrace se pomalu, ale jistě začala ukazovat, potřeboval jsem se vypnout.

,,Zlato, dneska nebudu na telefonu, jdu s kamarádem na pivo." 

,,Jsi se nějak upravil, takhle se neoblékáš a neupravuješ, když jdeme někam spolu." Odfrkne si a detailně si projede můj vzhled.

,,Taky chci jednou vypadat jako člověk." Odpovím mu a prohlédnu si svůj vzhled. Měl pravdu, vypadám dnes fakt dobře.

,,Já tě jenom chtěl informovat, aby jsi neměl strach."

,,Dobře, užij si to" usměje se na mě a já si v duchu povzdechnu.

Kde jsou ty časy, kdy se mi z toho úsměvu podlamovala kolena?

Asi pryč..

Ukončíme hovor a já pomalu zamířím na naše místo srazu. Ten kluk se mi líbil, byly jsme přáteli už dlouho a konečně nastala možnost se zase vidět.

Od doby, co Tomáš začal studovat na vysoké v Praze se v Pardubicích moc neukazoval a to byla veliká škoda. Chyběla mi jeho přítomnost, chyběl mi on.

Nebo..to byla pouze fyzická touha, co mě k němu táhlo. Nic víc, nic míň.

A taky, že ano. Uběhlo pár dní toho úletu s ním, kdy jsem ho sprostě svedl a užil si. 

A teď sedím v posteli  a s naprosto chladným klidem volám s Gejmrem, který nic netuší.

Který nemá tušení o tom, že přemýšlím nad jinýma klukama a že kdyby byla možnost s Gejmrem něco opět mít, tak  už bych s ním nic mít ani nemohl..on..začíná se mi hnusit. A může za to jeho chování. 

Jak se mohlo stát, že se ti zhnusí někdo, koho jsi miloval? Jak se mohlo stát, že ze štěstí se stalo neštěstí a trápení?

Může za to ta vzdálenost? To, že jsme se už tři měsíce neviděli a ještě se nějakou chvilku neuvidíme?

Já...nechci už ho vidět. Je to jen jedno  mých dalších trápení.

Jak by jste reagovali vy na mém místě? 

A potom, když už jste na dně svých sil se objeví někdo, kdo o vás projeví starost, kdo vám napíše na dobré ráno, dobrou noc, s kým propíšete celé noci a rozumíte si s ním, jako s nikým? 

Vidím v tom šílený rozdíl.  

,,Takže..promiň Gejmre, ale tohle, co mezi námi je, brzy skončí. Ty mě sice chceš den ode dne více a více, ale já tím pádem jsem více nešťastný. Vždycky říkáš, že to bude lepší, jen se musíme snažit, ale vždycky se stejně všechno vrátilo do starých kolejí a my.. jsme se opět hádali a bylo to tak, jako předtím.

Žárlíš, že si s ním rozumím, že si pořád píšeme..ale napadlo tě někdy udělat něco pro to, aby to mezi námi bylo taky takové? Ne, piš mi co chceš, ale dokaž to aspoň nějakým činem.

Protože já už nemůžu. Nechci s tebou být. Promiň, tohle prostě nemá budoucnost. Tu já vidím..ale ne s tebou.

Mrzí mě to.

Tvůj..vlastně už ne tvůj..Honza."

Tak hotovo!

Nemůžu uvěřit, že jsem fakt něco napsala..tolik jsem toho nenapsala už fakt dlouho.

Snad se líbilo.

Lucc