Tak varováni jste byli..
Je to takové jiné 15+ než jste ode mě zvyklé, tak snad se bude líbit. 🙈❤
Budu rádaza každý názor a blabla znáte to😁🙈
Enjoy!
Lucc ❤

Gejmr-
Chodím sem často.
Je tady klid a všechno si můžu v klidu promyslet, aniž by mě někdo rušil.
Miluju tohle místo.
Miluju celé Pardubice.
Jsem Michal a je mi 19, a jsem vysoký, s očima skoro do černa, brunet s krátkýma vlasama, které mi trčí do všech stran.
A jsem zamilovaný.

Ment-
Právě mířím do školy.
Jako každý den a s velikou nechutí. 
Zase mi budou nadávat.
Od té doby, co zjistili, že nejsem na holky a že natáčím na youtube, mám na škole zlo.
Šikanují mě.
Celá škola mě nenávidí.
Jmenuju se Honza a je mi 17 let...
***
Den jako každý jiný a já se snažím nenápadně zamířit do třídy, když tu náhle mě zastaví partička kluků z posledního ročníku.
,,Co si myslíš? Že se tomu dnes vyhneš? Ani náhodou buzíku." Zavrčí "vůdce" party a přirazí mě ke zdi, chystá si pěst, že mě udeří, když tu se za ním ledově klidným hlasem ozve.
,,Pusť ho."
Cítil jsem, jak ztuhl, ale nepustil mě.  Naopak, jeho stisk zesílil.
,,Jinak co? Však je teplej." Řekne, ale stále kouká na mě.
,,Nepamatuješ na posledně? Nebo jsi se tady kamarádům nepochlubil jak jsi přede mnou utíkal a pak jsi uklouzl a spadl? Co? A co je na tom, jaký je, stále je to člověk jako ty, nebo já.. Vlastně..co to melu..ty jsi zrůda." Posměšně se zasměje, ale ihned přestane.
,,Hned. Ho. Pusť....Dělej!" Neváhá prudce mě pustí a celá parta utíká.
Já se nemohl pomalu ani zvednout, tou ránou o zeď mi vyrazil dech a já se nemohl nikam schovat.
Kdo by se taky mě nechtěl schovat před ním. 
Bojí se ho každý.  Je tak tajemný.  A teď..teď se tady nademnou tyčí a já nevím co mám dělat.
Nasucho polknu a pomalu zvednu obličej a podívám se do jeho tváře.  Do tváře démona.
Posadí se přede mě do tureckého sedu a beze slov si mě prohlíží a já jeho taky.
Je tak nádherný. A tak tajemný.
,,Děkuji... no, Děkuji za záchranu.." cítím, jak se začnu lehce červenat a sklopím zrak.

Gejmr-
Je tak křehký a zranitelný.
A můj.  Vždycky byl můj.  Patříme k sobě. On to ještě netuší, ale já to prostě vím.
Že to je zrovna on, ten, o koho se chci starat do konce života, koho chci chránit, koho chci milovat do konce života.
A ten jeho hlas.
Teď tak příjemný na poslech.
,,Neboj se. Jenom mi řekni.  Jsi v pořádku?"
,,Ano.." vydechne a poté se mu mírně zkřiví tvář.
,,Nekecej mi. Ty máš vyražený dech." Zavrčím a vezmu ho do náruče a i přes jeho námitky jsme během minuty na parkovišti.
,,Jedeme ke mě.  Tam ti pomůžu. Tohle není sranda, jestli se ti to děje každý den." Poslední větu si řeknu spíše sám pro sebe.
Hned co vejdeme do bytu se překvapeně rozhlédne.
,,Nahoru do patra a druhé dveře vpravo. Počkej tam na mě."
Řeknu mu potichu a on se rozejde směrem, jakým jsem mu řekl.

Honza-
Má to tu tak nádherné..
Vydechnu, když procházím chodbou a rozhlížím se všude kolem.
Opatrně otevřu dveře a ihned mi padne brada.
To, že je jeho ložnice?
No boha..to je něco překrásného.
Nejvíc mě ale uchvátí terasa, která z ložnice vede.
Otevřu posouvací dveře a vylezu ven, opřu se o zabradlí a užívám si ten jemný vánek a výhled na celé město.
,,Večer to tady musí být nádherné.." vydechnu naprosto okouzlen tím výhledem.
,,Taky že je." Ozve se za mnou a v moment, co jeho dech ucítím na krku mým tělem projede příjemný třes.
Pomalu se na něho nervózně otočím a než se mu stačím omluvit za to, že jsem sem šel, tak mě přeruší.
,,Mohl bych ti to někdy ukázat, pokud by jsi chtěl. " Řekne potichu, stále mě pozorujíc.
Já nemám slov.
Proč na mě tak moc působí jeho pohled propalujíc ten můj.  Ty jeho přitažlivě rozcuchané vlasy, do kterých bych nejradši zabořil své ruce, přitáhl si ho k sobě a zlíbal bych ho k smrti.
,,Ehm.. tak si sedni a sundej si triko, podívám se na tebe." Řekne a mým tělem projede stud.
Nejsem vůbec vypracovaný, hubený a všude mám modřiny.
A to zrovna on nemusí vidět, natož o tom vědět.
,,No..to nepůjde." Zamumlám a couvnu kousek dál, když si všimnu jeho pohledu.
,,Já se neptal. To bylo oznámení. "
,,Ne."
,,Dělej!"
,,Řekl jsem ne!"

Gejmr-
Jakože naštval mě.
Já se o něho chci postarat a on se nenechá.
,,Znovu. Já-se-neptal. Chápeš?"
Rychle k němu dojdu a násilím mu sundám triko.
To co jsem viděl jsem ani ve snu nečekal.

Honza-
To si dovolil moc!
Ale co já teď zmůžu?
Se slzama v očích před ním stojím a sleduju jeho vyděšený výraz, kterým sleduje jednu modřinu za druhou.
,,Já..promiň. Nechtěl jsem, aby jsi to viděl." Zamumlám a sklopím zrak.

Gejmr-
Proberu se z toho náhlého šoku.
Je mi ho hrozně líto.
Přijdu k němu blíž a pevně ho obejmu.
,,Já se omlouvám. Ani si nedokážu představit, co zažíváš.."

Honza-
Objetí mu beze slov opětuju a až po chvíli mi dojde co dělám.
Jeho tělo nalepené na tom mém...
Stačilo by sundat to jeho triko a cítil bych teplo jeho těla na tom mém..
Dost těch představ!
Pozdě.
Začal jsem cítit, jak mi kalhoty začínají být pěkně úzké.
To se mi ještě nikdy nestalo...
Cítil jsem jak se mi začínají zbarvovat tváře do červena a tak jsem se více zabořil do jeho hrudě a zhluboka vdechl jeho neskutečně přitažlivou vůni. 
,,Copak?" Zasměje se a ve chvíli, co si mě přitáhne ještě více k sobě se mu zadrhl dech.
Trapas.
,,Prosím, pustíš mě?"
Vydechnu potichu a snažím se vyprostit z jeho objetí.
Marně.
,,Pr..prosím, bolí mě to už.."
Vzlyknu a hned na to, mě pustí a o krok ustoupí.
,,Tam je koupelna." Řekne zastřeným hlasem, já se ani o krok nehnu a ještě jednou hlasitě vzlyknu.
,,Copak?"
Zeptá se starostlivě a jeho výraz se ihned změní.
,,Když já..já to nikdy nedělal..nevím jak.."
,,Jak se uvolnit?" Dořekne za mě potichu
,,Asi ano.." zahambeně sklopím zrak.
(Jestli se opět vedle mě posadí nějaký kluk, tak to snad nikdy nedopíšu ale sakra)
,,A..chceš pomoci?" Zašeptá a já se na něho překvapeně podívám.

Gejmr-
Chvíli nastane ticho, dokud se neozve tiché...prosím.
Nemůžu tomu uvěřit.
,,Pojď.." chytnu ho za ruku, posadím se na okraj postele a Honzu si vysadím na sebe.
,,A kdyby jsi něco dobrovolně sám chtěl, tak mi řekni." Vydechnu, když si plně uvědomím, co se tady děje.
Dlaně přiložím na jeho tváře a nadrženě se podívám do jeho vzrušeného pohledu.
Přiblížím se k jeho rtům a zašeptám
,,Teď se ke mě přisuň blíž."
V moment co se otře o ten můj, stejně vzrušený rozkrok z něho vyleze nadherný sten.
,,Líbí?" Vydechnu a sám mám co dělat, abych se udržel.
Nepatrně přikývne.
,,Tak teď ty pohyby opakuj v tempu, jak je ti příjemné.
Kdyby jsi chtěl cokoli udělat, nestyď se a udělej to. Kdyby jsi cokoli potřeboval, řekni s..."
Nedořeknu, protože se opět, odvážněji pohnul pávní proti té mé.
,,Honzo.." zatnu čelist a jenom vnímám jeho pohyby sem a tam.
Už to nevydržím a rty spojím s těma jeho.
Neváhá a ihned se připojí.
Rukama chytne lem mého trika, které následně odletí pryč a už cítím, jak jeho ruce bloudí po mé hrudi.
Poté mi rukama zajede do vlasů a slabě, nevědomky za ně zatáhne a to ve mě vyvolá další vlnu vzrušení, až ve mě cukne.
Čekal jsem to nádherné, ale až tak? Bojím se, že jen sním..

Honza-
Rukama bloudím níž a níž, dokud se nezastavím u knoflíku u kalhot, který vteřinu poté rozepnu.
Vezme mě do náruče a kalhoty z něho ihned sjedou k zemi.
,,Drž se mě pevně." Zašeptá a následně mě chtivě políbí.
Silně ho obejmu okolo krku a jeho ruce mezitím doputují k mému knoflíku a následně leží na zemi kousek od nás.
Rukou mu naznačím ať dá dolů i zbytek našeho oblečení.
,,Jsi si jistý?" Zeptá se pomalu, abych si to nejspíš ještě stačil rozmyslet.
,,Ano.." vydechnu, když ucítím tu úlevu, jak z nás spadl i poslední kus.
Posadíme se zpátky a chytl je oba dva do ruky a začal pohybovat nahoru a dolů, dokud jsem nezačal cítit, že už budu.
,,Já..já..Míšo!" Vykřiknu, a cítím, jak mým tělem prochází ten nejkrásnější pocit euforie, jaký jsem kdy zažil. 
,,Honzo!" Vydechne moment po mě Michal a prohne se v zádech.
Jaký nadherný pohled na něho je.
Zadýchaně padneme na postel a já se k němu ihned přitulím.
,,Proč jsi mě vlastně před nima zachránil? Bylo to tím, že jsi nejspíš jako já?"
Přeruším ticho a čekám na jeho odpověď.
,,Není to jen tím, že jsem jako ty. Je to tím, že jsem se do tebe zamiloval. Už nějakou delší dobu tě pozoruji a jsem na sebe naštvaný, protože jsem si tohohle nikdy nevšiml. Bál jsem se tě oslovit, bál jsem se všeho, co se týkalo tebe. Dokud se nestal dnešní den."
Otočí se na bok, směrem ke mě, dá mi lehký polibek na čelo a potichu řekne ta dvě slova plná citu.
,,Miluju tě."
Pomalu se nám začínají klížit oči, ale ještě si neodpustím šťastně se usmát a zašeptat.
,,A víš, že já tebe taky?"...

Díky bohu je to zpět!
Tak snad se líbilo.
Já osobně mám z této kapitoly osobní radost a s dobrým pocitem jí vydávám.
Tak..snad se líbilo!
Lucc❤