Honza-

,,Ale notak Honzo, přece to nebudeš jíst věčně." Přemlouvali mě ostatní, když jsem u toho stolu jenom seděl a jídlo pouze hypnotizoval pohledem.

,,Nechci, nemůžu." Vydechnu pouze smutně a talíř  odsunu daleko od sebe.

Neví, nechápou.

Byl jsem tady jako v nějakém hororu, než na místě, kde bych se měl bavit s přáteli.

Kéž bych se toho jídla nedotkl..povzdechnu si a opatrně se převalím na druhý bok.

Takové bolesti břicha jsem už dlouho nezažil. Ani jsem netušil, že je můj žaludek tak moc malinký.

Každý nádech mě bolí, jak mě to tlačí.

Každý pohyb, který učiním mi vytvoří takovou bolest. 

Každé stlačení břicha ve mě vyvolá návaly na zvracení a já mám co dělat, abych to v sobě udržel.

A i když vím, že bych jíst měl, tak teď mám jasno.

Zase mám na několik dní klid, už nikdy se nebudu nutit do něčeho, co dělat nechci..tedy respektive..nebudu jíst nic, co už nezvládnu.

K čemu jíst? Jednou za čas, až si tělo řekne, se najím a bude mi fajn.

Sice nejsem spokojen s tím, jak vypadám, ale takhle se trápit bolestmi reálně nechci.

Anorexie je reálné zlo.

Ale radši budu trpět jí, než abych zažíval tenhle horor v podobě bolestí.

Nechci. Nebudu. Nikdy.

Je to moje soukromé peklo ze kterého kvůli strachu z bolesti odmítám odejít.

Mám teď na práci důležitější věci, než je jídlo.

Třeba se někdy poučím a půjdu do toho..ale do té doby budu v této hororové noční můře pokračovat.

Lidi..toto je reálné.

Jezte, ať nedopadnete jako já.

Nevíte, co to je za bolest, snažit se jíst jako normální člověk.

Dneska odpoledne jsem se trochu víc najedla  a doteď mám takové bolesti břicha, že se ani hnout nemůžu.

Všichni jste krásní takový, jací jste, hlavně málo stresu kolem vás ať je a buďte okey!

Už nám zbývá jenom tetování..Tak snad brzy..Ahoj!