První Avalon. Snažím se nějak zachovat jeho osobnost ze SSO, ale zároveň to, jak byl před x lety v původní verzi YD, takže asi bude dost OOC. Oh, a ještě něco: dřív nebyl na SSO journal, kde jsem se později dozvěděla, že je mu 42, takže pardon, ale stále bude magical, takže mu je plus mínus nějakých 300 let...

Upřímně jsem se nedivila, že si Scarlett myslí tohle. Kdyby za mnou někdo přišel, řekl mi, že jsem, já nevím, třeba drak, taky bych to vzala podobně. Jenže Scarlett to nějak nevyvádělo z míry – asi musela mít dohraných stovky her s podobným tématem, aby jí to nepřišlo podivné.

„Super," usmála jsem se. „Já jsem Kaily," napřáhla jsem k ní ruku. Scarlett si jednou hladově kousla do svého sendviče a ještě s plnou pusou mi podání rukou opětovala.

„Včera tě představovala učitelka, vím, kdo jsi. Já jsem Scarlett Bluebellová, ale přátelé mi říkají Scarlie," řekla, když polkla sousto. Můj žaludek opět zaprotestoval. Tak jsem si sedla vedle ní a vytáhla vlastní svačinu, která se skládala z... malého jogurtu. Po tvářích mi začaly téct imaginární slzy, které jsem připisovala svému žaludku. Lola si nedělala servítky a sedla si na zem, i když se tady v této budově téměř nikdo (kromě mě a Melissy) neobtěžoval přezouvat. Mel si sedla před lavičku na zem.

„Okey, takže co máme v plánu?" zeptala se Lola. Otevřela jsem svůj jogurt.

„Idk, mamka říkala, že bysme za Avalonem měly vyrazit co nejdřív," odpověděla jsem to, co jsem si pamatovala ze včerejšího rozhovoru. „Takže asi bysme měly, než se nás zase nějaký magor pokusí zabít."

Scarlett se ušklíbla. „Jste neřekly, že to má být Avalon. Zrovna o něm jsem pár věcí slyšela. Prý byl knihovníkem ve Fort Maria, než ji zavřeli."

Melissa vykulila oči. „Ale nezavřeli ji po nějaké nehodě?" zeptala se. Počkat. Vytáhla jsem mobil, naladila (neexistující) školní Wi-Fi, která po mně vyžadovala heslo (které jsem samozřejmě neznala), takže jsem zapnula data a vyhledala Fort Mariu. Bohužel na webové stránce psali jen to, že po incidentu byla uzavřena veřejnosti. Nic bych nedala za to, že si tam hráli druidové.

„Babička mi vyprávěla příběh, prý, že kdo jednou prošel branami Fort Marie, už ho nikdy nikdo nespatřil. Ale to nemůže být pravda. Babička si tam chodila půjčovat knihy a vždycky se vrátila v pohodě," pokračovala Scarlett. Na duchařské historky není nikdy nikdo dost starý, ale chyběla tomu ta strašidelná atmosféra. Počkat, jsme ve škole – jo, hororová atmosféra by tady byla.

„Vím jenom, že Bella říkala – pokud teda i o tomhle nelhala – že Avalon je její malý bráška. Ale o tom asi lhala. Není možné, že by byl mladší než my a pracoval v knihovně, kterou zavřeli před dvěma roky!" Lola kývla.

„Já už ani nevím, co byla pravda a co ne," podotkla. Měla pravdu. Nabrala jsem si poslední lžičku jogurtu a snažila se vychutnat si ji co nejdéle. Pak jsem obal hodila do koše. Nebo k němu. Špatně jsem mířila, takže teď jsem se musela zvednout a jít to tam hodit.

„Okey, konec těhle ponurých řečí," zavelela Lola. „Kdy se vám hodí jet do Valedale?"

„Zítra máme jenom šest hodin, ne? To je asi nejlepší," navrhla Scarlett. Rozvrh jsem zatím pořádně neznala, ale věděla jsem, že středy jsou uvolněnější. Melissa zavrtěla hlavou.

„Možná bych to nechala na víkend, máme víc volna a navíc se třeba nebudeme cítit jako špekáčky," její nápad byl vcelku rozumný, až na to, že tentokrát Lola zvedla ruce.

„O víkendu nemůžu. Musím doprovázet mamku na závody," vysvětlila. V duchu jsem zaúpěla. Jistě, že to nakonec padne na zítřek. O víkendu by mě třeba už nebolelo všech 207 kostí v těle. Melissa asi myslela na to samé, soudě podle jejího výrazu. Asi bych si konečně měla přečíst Murphyho Zákony schválnosti, protože tohle nám život snad dělal naschvál.

„Takže zítra," uzavřela Scarlett. „Máte všechny koně? Já totiž nevidím, jak jinak se tam dostat."

Zatímco já a Lola jsme přikývly, Melissa zčervenala a sklonila hlavu.

„Já ne a neumím ani jezdit," zamumlala, tváře jí hořely studem. Tady na Jorviku umělo jezdit snad každé malé dítě, takže to bylo dost zarážející, ale nemohla jsem Mel nijak soudit. Kdo ví, jak na tom byla její rodina finančně, nebo jestli měla nějakou špatnou minulost s koňmi.

„To tě naučíme, uvidíš," chlácholila jsem ji. „U nás ve stáji máme spoustu klidných koní, nějakého ti vybereme a brzo budeš jezdit jako drak. Můžeme jít hned dneska, jestli máš čas."

Melissa vzhlédla a slabě se usmála. „Vypadá to, že moje známky se po tomhle všem hodně zhorší," usoudila, ale nakonec přijala moji nabídku. Už jsem pro ni měla i pár možných koní. Byli mezi nimi Attack, valach, který nedělal čest svému jménu, Drago, Holštýn, o kterého jsem se dnes ráno starala, Rask, starší klisna Trakéna, nebo dokonce Gora. Tak nějak jsem ale pochybovala, že by mě taťka nechal učit Melissu zrovna na ní. Možná by bylo lepší vybrat některé z koní, které chtěli rodiče brzy prodat. To se uvidí až u stájí.

„Super, teď když jsme to vyřešily, nechce někdo skočit do sámošky pro něco poživatelnýho?" zeptala se Lola svým typickým tónem, a i když jsem měla sto chutí říct, že ano, jdeme hned, pohoršeně jsem zvolala: „Lolo! Právě jsme vyšly ty schody!"

Scarlett se pobaveně uchechtla. „Přesně proto nechodím na obědy. Je mnohem výhodnější udělat si svačinu." Usoudila jsem, že Scarlett je moudrý člověk.

Díky obědu a našemu důležitému rozhovoru uběhlo tři čtvrtě volné hodiny, takže jsme měly patnáct minut na to, abychom se nějak lépe seznámily. Nebo přesněji dvacet pět minut – po konci hodiny byla ještě desetiminutová přestávka.

Vzájemné seznamování bylo v plánu. Vážně bylo. Jenže jak to tak bývá, nebylo nijak organizováno a žádná z nás se neujala iniciativy, až nakonec Melissa vytáhla svou knihu, Scarlett mobil a já povídku. Lola nás opustila a šla si koupit něco k jídlu, takže naše první půlhodinka jako týmu nestála za nic.

Teď nás čekala fyzika. Jestli jsem nebyla nějak velký fanoušek matematiky, tak fyziku jsem přímo nenáviděla. Nebo, lépe řečeno, zajímala mě jenom ta teoretická část, ale počítat nějaké příklady s milionem vzorečků? Ne, díky. Trpět jsem mohla při matematice a češtině.

Ukázalo se, že na fyziku je zaveden sedací řád a učitelka Daleka Opalová se jím přísně řídila. Překvapilo mě, že všechny holky seděly v první lavici (protože normálně Scarlett seděla ve třetí a Lola ve čtvrté řadě), ale jak se říká, pod svícnem je největší tma. Scarlett pokračovala ve hře na mobilu, Melissa se snažila dávat pozor, ale tu a tam otevírala knížku, aby si z ní mohla přečíst pár dalších vět.

Ukázalo se, že Daleka Opalová je jako učitelka naprosto neschopná. Celý svůj výklad provázela slovními obraty: „Že jo," „Né," „Áno," „Že mi rozumíte?" Upřímně jsem nepochopila ani slovo. Ne, nerozuměla jsem. Vždyť ta žena si ani nevšimla, že je ve třídě o studenta víc. A jako absolutní třešnička na dortu, vždy když se na něco zeptala, nečekala, jestli to někdo z nás ví (nevěděl) a odpověděla si sama. Zkrátka a dobře, fyzika byla nudná hodina, kterou se budu muset naučit sama, protože tady mě to nikdo nenaučí. Rozhodla jsem se, že příští hodinu budu počítat, kolikrát řekne ty své zpropadené fráze.

Z odborné učebny jsme vyšli všichni naprosto vyšťavení, ospalí a bez kapky energie na příští hodinu. Což měl podle rozvrhu být zeměpis. Skvěle. Ten mi aspoň šel.

Jak mi ukázala učitelka Alma Westová o patnáct minut později, mýlila jsem se. Nejenže jsme probírali nějaké demografické údaje o Africe, nevítaným bonusem k tomu bylo, že když učitelka mluvila a stála u toho před první lavicí, prskala na nás všechny, jelikož měla předkus. Dozvěděla jsem se, že vlastně vůbec nic neumím o subsaharské Africe a je jí jedno, jestli si myslím opak.

Ulevilo se mi, když jsem vyšla ze třídy, ale jen na krátkou dobu, protože jsem si uvědomila, že poslední hodina je francouzština, kde, jak už jsem zmiňovala, neumím ani slovo.

„Hej, Melisso," sykla jsem. Nebylo třeba nějak šeptat, byla přestávka (sice jen pětiminutová, ale i tak).

„Co je?" odpověděla mi šeptem.

„Umíš francouzštinu nějak přijatelně? Neumím ani slovo."

Melissa se na mě podívala jako na blázna, ale pak prohlásila: „Myslím, že to ujde. Chceš sedět se mnou?" Věděla jsem, že Melissa sedí v první řadě v prostřední lavici sama, takže jsem kývla.

„Možná bys mě to mohla trochu doučit," řekla jsem s úsměvem.

„Ty mě naučíš jezdit na koni a já tebe francouzštinu," odpověděla. Byl to dobrý obchod.

Jak jsem čekala, žádné úlevy mi učitelka nedovolila. Řekla jen, že si mám najít doučování. To pro mě nebylo nic nového, takže jsem jen mlčky přikývla a snažila se rozumět něčemu (čemukoliv), i když mi to bylo houby platné.

V duchu jsem si oddechla, když zazvonil zvonek, který znamenal konec mého utrpení. Rozloučila jsem se s učitelkou a vypadla ze třídy jako raketa. Holky byly o trochu pomalejší.

„Tak co, rozchod na čtvrt hodiny a pak se sejdeme ve stájích?" zeptala se Scarlett, když jsme šly dolů po schodech. Kývla jsem – měly jsme tak čas odložit si věci a převléknout se.

Já a Melissa jsme se musely zastavit u skříněk, abychom si přezuly boty, takže nám Lola se Scarlett utekly. I já jsem se rozloučila (prozatím) s Mel, která se vydala na opačnou stranu, než já.

Vešla jsem domů civilizovaně jako člověk, zejména proto, že se mi chtělo skákat oknem. Stačilo, že jsem dnes několikrát musela vyjít školní schody. K mému překvapení byla mamka doma.

„Ahoj, mami," pozdravila jsem ji. Blanka stála u linky a dělala maliny se smetanou – vynikající dezert pro horké dny. Bylo jich šest. Pozdvihla jsem překvapeně obočí. Byla snad mamka jasnovidec, nebo to nebylo pro ni, taťku, mě a holky?

„Ahoj, zlato. Jak bylo ve škole?" zeptala se. Měla jsem chuť odpovědět známé: „Nic.", ale pak jsem si to rozmyslela.

„Dost bolavě," odpověděla jsem s grimasou. Mamka protáhla obličej. „To mě mrzí."

S poloúsměvem jsem ji objala. „Mami, ty jsi po nás neházela ohnivé koule! Naopak, ty's nás zachránila!"

Chvilku jsme setrvaly v objetí a pak jsem se odtáhla.

„Nevadilo by, kdybychom Melisse daly lekci jízdy na koni? Zítra se chystáme jet za tím Avalonem, ale Mel neumí jezdit a ani nemá koně." Mamka mi chvilku nevěnovala pozornost, protože dávala svačinku do lednice, potom ji s bouchnutím zavřela a usmála se.

„No, myslím, že nebude problém tátu přesvědčit, aby jednoho z těch super klidných koní neprodával," řekla s ďábelským úsměškem. Pak vzala kus papíru a načmárala na něj pár jmen. Nahlédla jsem jí přes rameno, abych zjistila, že to jsou všichni koně, které taťka chtěl prodat.

Na papíře stálo: Coco, Drago, Sarah, Urano, Mandy a Banana.

„Ať si Melissa vybere, kterého z nich chce. Je důležité, aby měla s koněm pouto," instruovala mě mamka. „Vy ji jenom naučte, jak se o koně starat, lekci v ježdění jí dám já." S jejím vražedným sladkým úsměvem jsem věděla, že jí nemám odporovat, proto jsem jen kývla, vzala do ruky papírek a šla se převléknout do legín a tílka. Modřiny na rukou jsem neměla jak schovat, ale usoudila jsem, že výmluva ‚spadla jsem z koně' bude stačit. Vzala jsem si ještě přilbu, ale nečekala jsem, že dnes budu jezdit. Byla jsem jen instruktor ze země. Počkat – to byla vlastně mamka. OK, já jsem tady byla ta morální potvora.

Nazula jsem si tenisky a vyšla před stáj, abych vyhlížela kamarádky. Jako první se objevila Lola, hodila jeden pohled na pastvu a s tichým: „To ne." se zase odvrátila. Sice se říká, že kdo je zvědavý, bude brzo starý, ale nedokázala jsem odolat pokušení. Vzápětí jsem zjistila, co Lolu tak rozhodilo. Její klisna Over se rozhodla, že nejlepší bude rozcákat vodu všude kolem sebe a pak se v ní vyválet. Z bílého koně byl náhle hnědý. Vůbec jsem to Lole nezáviděla.

Melissa přišla jako druhá. Na sobě měla dlouhé tepláky (trochu nevhodná volba pro tyto horké dny, udělala jsem si mentální poznámku, že máme jet nakoupit jezdecké vybavení), triko s krátkým rukávem a v rukou držela cyklistickou helmu.

„Ahojky," pozdravila ještě tišeji, než ráno ve škole. Musela být nervózní ze své první jezdecké lekce. Teď už se čekalo jenom na Scarlett. Ta se vynořila z temné uličky spojující stáj s náměstíčkem. Na sobě měla jezdecké oblečení.

„Nazdárek!" zvolala z velké dálky. Zvedla jsem ruku a zamávala zpátky. Vytáhla jsem onen kouzelný papírek se jmény.

„Ok, Mel, mamka mi tady napsala koně, ze kterých si můžeš vybrat. Prý si ho musíš vybrat sama, asi něco s magií nebo co," než jsem mohla začít blábolit o kouzlech a tak, radši jsem holky vedla do stáje.

Banana byla první na řadě, byla to vysoká klisna KWPN, velice tmavá hnědka. Melissa se na ni jednou podívala, Banana jí pohled oplatila za stálého přežvykování, a tím jejich krátká interakce skončila, než se Mel rozhodla, že tohohle koně asi ne.

Coco byla další klisna, také hnědka, ale na rozdíl od Banany byla mnohem menší a měla bílou lysinu. Vystrčila hlavu přes dvířka boxu a čekala, zda nedostane něco dobrého. Melissa váhavě natáhla ruku, aby ji pohladila. Coco potěšeně zafrkala a natáhla krk, co nejvíc to šlo. Melissa se lekla a ustoupila. Pak opět sebrala odvahu a nakonec ji i pohladila. Coco tedy zůstala na seznam možných kandidátů.

Další byl Drago, onen Holštýn. Také vykukoval z boxu a ze stání vedle něj trčela další koňská hlava.

„Destiny, nazdar, holka," šla ke koni Scarlett. Tak vyšlo najevo, že majitelka Destiny je naše Scarlie.

Drago pokýval hlavou, jak to koně čas od času dělají. Melissa se k němu přiblížila na dva kroky a Drago se ani nepohnul. Jenom čekal (nebo byl líný). Melissa se na něj podívala, než se obrátila k nám.

„Tohle je on," řekla. Podívala jsem se na seznam, kde zbývali ještě Mandy, Sarah a Urano.

„Takže nechceš projít zbylé koně?" zeptala jsem se, abych se ujistila. Melissa zavrtěla hlavou. Drago byl ten pravý. Upřímně jsem sázela, že si vybere Coco, ale Drago byl hned druhá nejlepší volba.

Papírek jsem vyhodila a ukázala Melisse, jak nasadit ohlávku, uvázat si koně a vyčistit ho. Pod mým ostřížím dohledem to Melissa potom zkusila sama. Drago nijak nereagoval, když mu nasadila ohlávku špatně, jen se na ni vtipně podíval. Ve vedlejším boxu dělala to samé Scarlett s Destiny, až na to, že ona byla mnohem rychlejší a klisna byla připravená o hodně rychleji.

„Dneska to vezmeme lehce. Jestli vám nevadí, že budeme jezdit na stejné jízdárně," říkala, když Destiny osedlala. K postroji jsme se teprve měly dostat, takže jsme nechaly Scarlett, ať jde napřed, protože nám to bude trvat ještě hodně dlouho.

Melisse jsme s Lolou střídavě vysvětlily uzdečku, martingal, který Drago sice normálně neměl, ale aby věděla, že něco takového existuje, a sedlo. Se sedláním Melissa neměla problém, jen jsem zdůraznila, aby byla dečka správně, ale s uzděním byl zádrhel. Melissa se bála dát Dragovi udidlo. Lola to vyřešila tak, že jí vzala ruku, i když byla bílá jako sama smrt, a vedla ji takhle. Drago stál naprosto klidně, asi pochopil, že se učí začátečník. Jiní koně by využili příležitosti a snažili se vyhnout se práci.

Nakonec byl Drago osedlaný a holky se s ním vydaly ke kryté hale, zatímco já jsem běžela pro mamku.

Melissina hodina byla zajímavá. Nejdřív mamka zkontrolovala, jestli je Drago správně osedlaný (ha, to už jsme udělaly) a připnula si ho na lonž. Potom ukázala, jak si má nastavit třmeny a pomohla jí do sedla. Já a Lola jsme seděly na zábradlí a čas od času kolem nás projela Scarlett. S Destiny jim to celkem šlo, párkrát ji sice mamka napomenula, ať povolí otěže, ale vcelku byly celkem sehraný tým.

Melissa se rychle přizpůsobila Dragovu pohybu, měla trochu potíže držet paty dole, ale byla to její první hodina. Mamka jí vysvětlovala, jak má držet otěže, dívat se před sebe a nesletět při prvním škubnutí (z vlastní zkušenosti jsem ale věděla, že se to může stát každému, takže tohle Melisse zrovna k něčemu moc nebylo, ale to ona nevěděla).

Drago celou dobu strávil na lonži, na konci si Melissa zkusila dokonce krátký klus, ale opravdu jen kraťoučký a bez vysedávání. Ta poslední chvilka ji úplně rozhodila, a jakmile zastavila a pochválila koně, téměř se rozplakala. Že prý máme jet do Valedale bez ní a ona se tam nedostane, protože nikdy nedokáže jezdit pořádně.

Objala jsem ji. Mamka jí předala Dragovy otěže a řekla: „Kaily Draga vezme na vodicí otěž a pojedete jenom krokem." Melissa přikývla. Chtěla jsem něco namítnout, ale mamka zopakovala: „KROKEM." Těžce jsem polkla a přikývla. No co, zacválat si můžeme jindy.

Jako správní jezdci jsme Melisse pomohly postarat se o koně. Strčila jsem Melisse do ruky pamlsek a řekla jí, ať mu ho podá na natažené dlani. Drago to slupnul jako malinu a začal čenichat kolem dívčiných kapes. Asi čekal, že tam schovává víc mlsů. To se pletl.

„Děvčata, než půjdete, připravila jsem vám svačinu," ozval se z chodby hlas mojí mámy a my všechny nadskočily. Připlížila se k nám úplně nehlučně, jako duch. Scarlett si dokonce přitiskla ruku na hruď, jako by zažila nějaký infarkt. I já jsem měla nutkání to udělat.

Melissa a Lola hned přijaly, přece jenom měly důvod mamce věřit, ale Scarlett váhala. Lola do ní žďouchla loktem.

„C'mon, Scar, Kailyina máma nám včera zachránila zadky, tý můžeš věřit," řekla se širokým úsměvem, a zatímco se Scarlett ohradila, že není Scar ze Lvího krále a aby tu přezdívku už laskavě nepoužívala, nakonec kývla.

Usedly jsme ke stolu a já pomohla mamce vyndat maliny. Chvilku se ozývalo jen potěšené mlaskání, které doprovázelo občasné: „Je to moc dobré." Byla to dobrá odměna po dnu tvrdé práce.

Holky odešly po svačině, protože už bylo šest hodin a ony nechtěly stresovat rodiče. Navíc jsme zítra měly školu a na ranní dvouhodinovku tělocviku bychom měly být jako rybičky. V duchu jsem zaúpěla. Dvě hodiny tělesné výchovy v tomhle vedru a navíc s bolavým tělem. Vážně nemohli nechat tělák na pátek?

Nevadí, otevřela jsem omluvný list, kde jsem měla složený rozvrh. Téměř jsem dostala infarkt, když jsem zjistila, že po tělocviku a dějepisu následuje francouzština. Neměli jsme tu otravnou hodinu dneska? A hned po ní angličtina s Issy. Fakt super. Neměla jsem žádné úmysly se dnes učit, takže jsem z knihovny vytáhla 2001: Vesmírná Odyssea. Když jsem ji četla poprvé, nesnášela jsem ji, ale postupně jsem změnila názor. Moje nejoblíbenější postava byl počítač HAL, kvůli kterému jsem si přečetla i další díly. Druhý díl jsem vlastnila a byl téměř stejně dobrý jako ten první. Třetí díl už byl nic moc a čtvrtý jsem měla chuť hodit do krbu a spálit. Taková snůška keců. Ale dnes jsem se potřebovala nějak odreagovat a moje nejlepší možnost byla sci-fi literatura.

Než jsme měly jet k Avalonovi, plánovala jsem se stavit doma a převléct se do jezdeckého, plus jsem si sbalila menší batůžek – čistě pro přežití. Notes, tužku, nůžky, lepenku, baterku, švýcarský nůž, mobil jsem dala na nabíječku, kus provazu, no prostě všechno, co by mohlo být užitečné a vešlo se dovnitř. Pak jsem si připravila tašku na tělocvik, jen nějaké volné triko, kraťasy a botasky.

Asi tak do půl osmé jsem si četla, než mě mamka zavolala na večeři.

„Už jdu!" křikla jsem zpátky a dala do knihy záložku. Svižným krokem jsem přišla do kuchyně, aby mě uvítaly špagety s houbami. Taťka si na nich už pochutnával.

„Ahoj, broučku," řekl s plnou pusou.

„Ahojky, tati," usmála jsem se, usedla ke stolu a popřála všem dobrou chuť.

Ty špagety byly vynikající. Nebyla jsem moc velký fanoušek hub, ale poté, co mě mamka ujistila, že nejsou jedovaté, jsem je snědla. Kdyžtak bych nemusela jít na francouzštinu.

Mamka s potěšením sledovala, jak v nás jídlo mizí, potom se usmála na tátu.

„Filipe, drahý, Kaily si našla kamarádky a jedna z nich neumí jezdit. Nabídla jsem jí, že ji to naučím. Mohl bys ještě počkat s prodejem Draga?"

Řekni ano, řekni ano, modlila jsem se potichu. Měli jsme dost peněz a já se klidně budu o Draga starat, je mi to jedno, hlavně ať ho neprodává.

„Financí máme dost, ale budu si to muset ještě promyslet. Podívat se na tu tvou kamarádku. Nikdy nesvěřím žádného svého koně do rukou někoho, komu bych nevěřil." Radostně jsem přikývla – až táta uvidí Melissu, Draga jí ihned daruje. Má to v krvi. Bylo téměř 100%, že Draga neprodá. Asi bych ho objala, nebýt toho, že ještě neřekl poslední slovo.

Nebyla jsem vzhůru dlouho, moje bolavé tělo potřebovalo odpočinek a já se po sprše svalila do postele a spala jako špalek.

Tak tohle byla ta nejhorší šatna, kterou jsem kdy viděla. Jako malá jsem sice byla v šatnách pro herce, kam mě zavedli rodiče, ale ty se nedaly srovnat se školními šatnami. Holky měly tu svoji mezi přízemím a prvním patrem, kluci mezi druhým a třetím. Po noci se zavřenými okny a zapomenutými, naprosto upocenými věcmi se dal puch jen stěží vydržet, ale ani otevření oken nám nepomohlo.

Když jsem přišla, už tam byla Lola. Na to, že na učitele byla drzá a celkem bláznivá, měla podivný smysl pro dochvilnost. Nikdy bych to do ní neřekla.

Jenže obě jsme byly unavené a neměly náladu na hovor, takže jsme tam jen seděly a tiše zívaly. Nově příchozí se po nás vždycky podívali a šli si po svém. Melissa a Scarlett si k nám přisedly, ale taky neměly chuť do řeči. Zajímalo by mě, zda to je tím, že první hodina je tělocvik a ony se snaží šetřit energií, nebo že odpoledne jedeme na svou smrt k nějakému druidovi.

Ukázalo se, že to byl tělocvik. Naše učitelka Olympia Fasthallová byla naprosto šílená. Ta trošku starší dáma nás hnala po Fort Pintě dolů na pláž (a i když teď ráno nebylo takové vedro, rozhodně to nebylo příjemné), kde jsme běhaly jako šílené jen s minimem odpočinku a na konci nám dovolila zahrát si beach volleyball.

A aby toho nebylo málo, potom jsme musely běžet zpátky do školy, protože jinak bychom přišly pozdě na další hodinu. Jako výsledek jsme byly zadýchané, tekl z nás pot, bolela stehna z vyběhnutí schodů a ještě jsme byly hladové, protože jsme si nestihly sníst svačinu. To nám ten den pěkně začíná.

Dnes jsme dějepis měli v kmenovce, takže jsem se zašila za učitelský počítač a snažila se nějak nenápadně ujídat ze svého chleba. Některé ostatní holky se nijak nesnažily skrývat fakt, že hladovějí, vytáhly si svačiny a jedly je, zatímco poslouchaly učitelčin výklad.

Musím se pochlubit, že tuhle látku jsem zvládala perfektně. Probrala jsem to asi dva měsíce zpět s Věrou a bavilo mě to, takže jsem si toho dost zapamatovala. Mohla jsem si tedy poslechnout i výklad někoho jiného, ale kdybych měla porovnat učení Věry a Clary Hakonové, Clara vyhrávala na celé čáře. Její výklad byl vtipný, ihned srozumitelný a navíc měla osobní kouzlo (ne že by Věra neměla svoje kouzlo, ale když vás učí vystudovaný dějepisec, je to asi trochu jiné).

Netuším, jak se mi povedlo přežít francouzštinu. Dostala jsem od učitelky časování slovesa být, abych si ho v klidu nastudovala, ale co mi bylo platné, když tam nedá výslovnosti, že? Bože, personál na téhle škole je totálně neschopný. Naštěstí mi papírek vzala Melissa a tužkou do hranatých závorek napsala, jak se to má vyslovovat, takže jsem tam najednou měla nějaké žsví, tye, ele, ile, nusom, vuzet, ilson, elson. Ok, tak aspoň budu umět francouzsky říct, že jsem, tedy existuji. Pak jsem naslouchala, jak zbytek třídy prezentuje nějaký připravený rozhovor. Byl to dialog mezi lékařem a pacientem a bavili se o lepře, pokud tedy ovšem je la lèpre lepra a le médicin medik. Jo, to mi to jde.

Jak se dalo čekat, Issy svou hodinu začala tím, jestli se někdo učil lorda Byrona. Nikdo se nepřihlásil, tak rozdala další čtyři pětky a pak se polovinu hodiny zabývala nevyřízenými omluvenkami, zejména od jistého pana Hawkspoona, jehož jsem rozeznala jako Hejkala. Evidentně to byla známá firma na neomlouvání hodin. Třeba dnes se ho Wrightová ptala, jak je možné, že tady na první dvě hodiny je, na třetí chybí a ne čtvrté už zase je. Hejkal jí na to neodpověděl.

„Skvělé, tak já budu asi volat mamince: ‚Paní Hawkspoonová, pošlete prosím devět až dvanáct omluvenek.'," ucedila Wrightová. Omluvenky byly její druhé nejoblíbenější téma hned po lordu Byronovi, takže jsem se měla po zbytek roku na co těšit (a doufat, že budu mít 100% prezenci, protože jsem se s ní nechtěla dohadovat o každou minutu, kdy jsem měla zpoždění).

A jako třešnička na dortu tohoto krásného dne byl oběd – další UHO. Unaveně jsem se posadila s talířem plným nechutností a vydala zvuk podobný naštvanému medvědovi. Scarlett samozřejmě na oběd nešla (chytrá to žena), takže se s námi měla sejít ve dvě u stájí. Melissa měla jiné jídlo než já a Lola. A vypadalo poživatelně. Asi na tom měl svůj podíl fakt, že jsem si na tento týden nemohla svým čipem objednat jídlo (až na ten příští), takže jsem ještě zítra a pozítří byla uzemněna pouze u obědů číslo jedna, a Lola si objednávat obědy zapomínala, pročež jsem si vůbec říkala, proč je vlastně platí.

U školy jsme se rozešly, každá jsme pádila domů se převléct. Vzala jsem si vysoké jezdecké boty, rajtky a triko s krátkým rukávem, přilbu do ruky, otevřela své soukromé okno a šla jsem se postarat o Moona.

Můj hnědák mě přivítal tím, že mi strčil hlavu do ramene. Usmála jsem se. Když k nám přišel, nebyl Moon zrovna nějak mazlivý kůň, fyzickému kontaktu se spíše vyhýbal, ale po několika měsících se trochu osmělil a dnes mi radostně nastavoval různé části těla, kde chtěl podrbat.

Postarala jsem se o něj a šla se podívat, jestli už holky dorazily. Lola a Scarlett čistily své koně a i Melissa zápasila s Dragem. Scarlett jí u toho radila přes stěnu boxu. Vešla jsem do sedlovny, abych Moonovo vybavení přinesla před jeho box. Pak jsem šla pomoct Melisse, alespoň až bude sedlat.

Nakonec jsme byly všechny připravené, nasadily jsme přilby, já vzala vodicí otěž, připnula si Draga a ještě naposledy jsme zkontrolovaly podbřišníky. Pak jsem pomohla Melisse nasednout (třmeny jsme předělávat nemusely, protože Melissa jela na Dragovi jako poslední). Nakonec jsem nasedla i já a vyrazily jsme vzhůru do Valedale.

Drago byl naprostý miláček. Stačilo ho pobídnout a šel by za Moonem kamkoliv. Samozřejmě si sám vybíral cestu, vyhýbal se dírám a na kamenném mostě vedoucím z Fort Pinty šel uprostřed, ale jinak šel kousek za Moonem a Melissa se snažila sedět rovně a s patami dole.

Cesta se neuvěřitelně vlekla. Jely jsme krokem a začínala jsem si myslet, že do Valedale během dneška nedojedeme. Jenže když jsem zkonzultovala mobil, zjistila jsem, že nejedeme ani hodinu (v té době jsme byly na kraji Hollow Woods). Tak strašidelný les jsem nikdy neviděla. V noci bych tam tedy rozhodně nechtěla být, stačilo mi to ve dne.

„Tak tohle je creepy," hvízdla Scarlett, když viděla tichý les a nějakou spálenou trosku na kopečku. Uvnitř byla taky obrovská tma. Otřásla jsem se a Moon neklidně pohodil hlavou. Musel cítit můj neklid. Docela ráda bych zrychlila a vypadla odtamtud, ale už jenom kvůli Melisse jsem vydržela.

„Nevím, jak vy, ale chci odtud být co nejdřív pryč," poznamenala Lola a Melissa jen mlčky přikývla.

Konečně se před námi rozprostřela malebná vesnička Valedale. Všude byly samé růže, ať už rudé, bílé nebo růžové, a v celé vesnici panovala tajemná atmosféra. Ačkoliv všechno ohledně téhle vesnice přímo křičelo magie, lidi vypadali dost normálně. Čekala jsem hábity, špičaté klobouky a tak, ale měla jsem tušit, že nejsme ve světě Harryho Pottera.

Rozhodly jsme se nechat koně ve stáji. Claire, majitelka valedaleské stáje, nás ujistila, že se jim nic nestane, takže jsme zaplatily a odvedly koně do velkého společného stání, kde jsme je odstrojily a postroje přehodily přes stěny boxu.

„Mohla bych vás ještě otravovat a zeptat se, kde bydlí Avalon?" zeptala jsem se Claire. Majitelka stáje vypadala překvapeně, ale pak se zdálo, že mentálně pokrčila rameny a odpověděla: „Přejděte most a je to hned první dům vlevo. Nemůžete to minout."

„Díky," usmála jsem se a v chumlu, jako bychom se bály, že nás někdo kousne, jsme se odebraly ke kamennému mostu přes řeku Silversong.

Ještě jsme nedošly ani do poloviny mostu a Lola už ukazovala na jeden dům. Byl víceméně bílý, obložený dřevem, měl modré okenní rámy a kolem rostly růže.

„Myslíte, že to je ono?" zeptala se Melissa. Svraštila jsem obočí. Nečekala jsem, že by tam bylo tolik růží.

„Nevím," pokrčila rameny Scarlett. „Všechny baráky tady vypadaj úplně stejně."

„Na druhou stranu přesně odpovídá popisu trasy, co nám řekla Claire," namítla jsem, když zpoza rohu domu vykročila temná postava.

„To je asi on," poznamenala Melissa. Naklonila jsem hlavu na stranu. Postavě nebylo vidět do obličeje – měla nějakou šedou kapuci.

„Tak jdeme," ucedila Lola a rozešla se. My ostatní jsme ji trochu váhavě následovaly. Mamka sice tvrdila, že Avalon není nebezpečný, ale dokud se o tom nepřesvědčím sama, nebudu tomu věřit. Asi to bylo tím, že mi vždycky všichni tvrdili, že druidové jsou zabijáci, když jsem vyrůstala.

„Dobrý den," zavolala Scarlett, když jsme se o trochu přiblížily. Postava v kápi vzhlédla – nebo alespoň jsem si myslela, že vzhlédla, protože se pohnula kapuce.

„Já jsem Scarlett, tohle je Melissa, Kaily a Lola. Máme takový menší problém," vysvětlila Scarlett. Měla koule; já bych nikdy nebyla tak přímočará, navíc tváří v tvář druidovi.

„Problém jakého typu?" Avalonův hlas byl tichý a chladný a mně přeběhl mráz po zádech.

Scarlett se ohlédla přes rameno na nás a Lola pokrčila rameny. „Asi magickej problém, ne? Tam venku je maniak, co se nás snaží zabít ohnivýma koulema a co jinýho bysme mohly tvrdit?"

Avalon náhle zněl zaujatě. „Někdo se vás snaží zabít?"

„Jo. Kvůli nějakýmu proroctví, očividně," vtrhla jsem do konverzace. Druid ukázal na stůl, kterého jsme si dosud nevšimly. Byl tam vůbec ještě před minutou? Najednou jsem si nebyla jistá.

„Sedněte si. Dáte si něco k pití?" Nápoje jsme odmítly (ne, díky, máme svoje), ale sedly jsme si. Všechny na jednu stranu, zatímco Avalon se usadil naproti nám a ruce položil na stůl. Zvláštní, jeho kápě by se zákony fyziky měla vyhrnout, měly bychom vidět jeho ruce, ale nic. Jako kdyby ani žádné končetiny neměl. Otřásla jsem se.

„Řekněte mi všechno magického, co se vám stalo. Příznaky, divné věci, hlavně tu příhodu s tím, jak se vás někdo pokouší zabít." Avalon nepřidal žádné prosím. Nebyla to žádost. Už od prvního okamžiku nám bylo jasné, že to je rozkaz.

A tak jsme povídaly. Většinou jsme vyprávěly já a Lola, protože jsme byly u dobrodružství hned od začátku, potom se přidala Melissa a nakonec Scarlett. Vyprávěly jsme o Belle, škole, jak jsme se seznámily, o honičce, mojí mámě a znovu o Belle. Avalon nás nepřerušoval, tiše poslouchal, někdy se ani nehýbal, až jsem měla dojem, že vyprávíme moc nudně a on usnul. Potom se ale vždycky na něco zeptal, aby se ujistil, a já zjistila, že ani nespal, ani nepodřimoval. Pod tou kapucí to bylo vážně těžké poznat.

Čas se vlekl. Musely jsme tam být už pár hodin. Naše ostražitost vůči Avalonovi polevila, všechny jsme byly unavené a naše lahve s vodou byly už dávno prázdné. Když jsem zazívala, podívala jsem se na mobil, abych měla ponětí o čase. Bylo skoro šest hodin.

„Nerada vyrušuju, ale budeme muset jet," snažila jsem se být co nejzdvořilejší. Domů nám to bude trvat zase minimálně hodinu, takže pokud jsme zítra chtěly být svěží do školy, tak byl nejvyšší čas vyrazit.

Avalon přikývl. „Dobrá. Každá z vás ale máte unikátní schopnosti a bude je třeba dostat pod kontrolu. Trénink začíná v sobotu v deset hodin. Přijďte prosím včas, koně vezměte s sebou."

Lole spadla dolní čelist. „Ale já v sobotu nemůžu," namítla. Nějak mlhavě jsem si pamatovala, že jede s mámou na závody. Avalon wasn't impressed.

„Teď už můžeš," řekl a v jeho hlase zazněl varovný tón, který nepřipouštěl další námitky. OK, sobota v deset hodin.

„Okey, budem tady," řekla Scarlett, vstala a protáhla se jako kočka. Abych pravdu řekla, taky jsem měla dojem, že jsem tady v té lavičce zapustila kořeny.

Všechny čtyři jsme rychlým krokem přešly most, osedlaly koně a co nejrychlejším krokem, kterým naši koně dokázali jít, jsme vypadly z Valedale.