*O pár dní později*

Náš vztah s tátou... Jak to jen popsat. Stále si nedokážu zvyknout na to, že mi věnuje víc pozornosti, než za celý můj život. Potom výletu na pár cheeseburgerů jsme k sobě oba trochu pozměnili své přístupy. Táta se ke mně přestal chovat jako ke kouly, co ho táhne ke dnu a já ho přestala považovat za jednoho z nejhorších otců v celých Spojených státech. Vlastně to je celkem super. Pro patnáctiletou holku jako jsem já, to je něco naprosto úžasného.

Termín konce volna se mi velmi rychle blížil a mně nezbývalo nic jiného, než konečně zaslat pár úkolů mým učitelům. Nenáviděla jsem to. Úkoly přestaly dávat smysl hned potom, co jsem vyřešila první dva. S dalšími mi už pomohl Jarvis i přes veškeré protesty. Ale notak. Já? Starková? A zabývat se výpočtem tulipánů v záhoně? Přece ze mě nebude v budoucnu zahradník!

Potom, co jsem opustila můj skromný pokoj, procházela jsem se po domě. Táta byl pravděpodobně zamčený zase v garáži. Vytrvale tam zůstává už tak dva dny a když má vyjít ven, tak jen pro jídlo, nebo když potřebuje na záchod. Spánek jsem raději neřešila. Nejsem jeho máma, i když se mi to ani trochu nelíbilo. Ale co s tím nadělám.

„Jarve, hodlá někdy táta zvednout svůj posvátný zadek a opustit svou skromnou a milovanou garáž?" zeptala jsem se s ironií umělé inteligence a vzala si z lednice plechovku energiťáku

„V nejbližší době to nemá v plánu, slečno," odpověděl mi Jarvis svým robotickým hlasem. Pouze jsem nad tím protočila očima, protože to pro mě nebylo nic nového. Aspoň jsem byla ráda za to, že táta věděl, že existuji. „Čeká na Vás před domem slečna Pottsová. Potřebuje s Vámi o něčem důležitém mluvit."

„Pepper? Před domem?" nechápala jsem, ale přesto jsem plechovku zase raději uklidila. Pepper takové pití neměla moc v lásce a já neměla pro změnu v lásce její poučování. Hned poté jsem se vydala ven před dům, kde čekala Pepper u svého auta. Když mě uviděla, pousmála se a kývla na mě hlavou. „Ahoj, Pepper, děje se něco?"

„To ne. Spíš chci něco probrat..." zavrtěla hlavou a já jen čekala co z ní vypadne. Takové rozhovory obvykle bývaly vážné. „Jde o Tonyho. Bojím se, že s ním není něco v pořádku."

„Znáš ho tolik let a pořád sis nezvykla?" pokrčila jsem obočí a opřela se o její auto. Překřížila jsem si ruce na prsou a podívala se na tátovu asistentku.

„Zvykla, ale jde o to, jak změnil své plány a na to si nechci zvyknout. Nikdy by svou práci nezahodil. Co když se mu tam venku něco stalo? Co když se dočista pomátl?!" Pepper z toho byla celá nesvá a znovu začala hysterčit. I já začala panikařit, protože Pepper neměla daleko od slz.

„Pepper, klid," chytila jsem ji za ruce a přiměla ji se na mě podívat. „Nepomátl se. Jen... Zažil něco, po čem změnil názor."

„On se ti svěřil?" Pottsová žasla. Já pouze přikývla v souhlas a tiše vydechla, abych se zbavila pomyslné tíhy na prsou. Na ženu jsem se pousmála.

„Nejspíš měl slabou chvilku. Přitom mi přišlo, že se o mě konečně začal zajímat. Bylo to vlastně hezký, ale od té doby je zavřený ve své pracovně a nikoho tam nepouští."

„Aspoň to. Už bylo na čase," Pepper se též pousmála a já ji pustila. Měla pravdu. Už bylo na čase. Těch patnáct let bylo opravdu dlouhých, ale nemohu říct, že mi není táty líto. Co si musel s těmi teroristy prožít, když takhle změnil názor úplně na všechno? „Mám pro tebe malý úkol. Zvládla bys zjistit co Tony v té pracovně pořád dělá?"

„Zvládla, ale otázka je, kolik toho zjistím. Táta si změnil heslo od dveří," kdybych řekla, že jsem ty dveře nezkoušela otevřít, lhala bych. Táta si mnohdy pouštěl hudbu tak nahlas, že nešlo ani spát. To jsem se potom zkoušela dostat do jeho pracovny a říct mu to, ale přes hlasitou hudbu neslyšel Jarvise, ani bouchání na skleněné dveře.

„Když to nepůjde, zkusím za ním dojít odpoledne. Pokud se něco nezačne dít s firmou, zkrachuje," povzdechla si Pepper a podívala se na mě prosebným pohledem. Pochopila jsem, že jí na tom hodně záleželo. Nechtěla jsem ji zklamat. Nikoho z těch, kteří mi byli nejbližší. Pepper pro mě byla jako nejlepší kamarádka. Možná občas i jako máma. Pomohla mi v mnoha těžkých chvílích.

„Pomohu. Nemusíš se bát," ubezpečila jsem ji s mírným úsměvem. Pottsová se též usmála a následně mě jemně objala. Oddechla si, že jsem ji neodmítla. To bylo to poslední, co bych udělala. Neměla jsem důvod ji zradit.

„Nepotřebuješ něco ráno přivézt? Zůstanu dneska přes noc ve městě," nabídla mi, ale já pouze zavrtěla hlavou. Měla jsem vše, co jsem potřebovala. Nemohla jsem po ní ani nic chtít. Už takhle toho měla hodně. „Dobře, tak se tu oba mějte."

„Pokusím se mu to vyřídit," zasměju se a nechám Pepper nastoupit do jejího auta. „Taky se měj," rozloučila jsem se s ní a nechala ji odjet. Ještě chvíli jsem sledovala odjíždět její auto, než jsem se obrátila a pomalu se vrátila do domu. 

**

Hey guys! Guess who is back! Omlouvám se za ty dva roky absence, ale pokusím se to napravit. :D