„Jarvisi, domácí úkoly si teď dělat nebudu,” štěkla jsem vztekle, když mě o tom UI informala už po několikáté. Měla jsem volno, tak proč si ho neužít.  Proč dělat domácí úkoly, učit se apod, když celej ročník mám našprtanej dopředu?

Místo toho jsem se v obýváku na gauči natáhla líně pro ovládač a začala přepínat programy. Všude byli zprávy ohledně řeči mého otce na konferenci před pár dny. Některé programy se mu i vysmívali, jelikož konec vyrábění zbraní ve firmě nebrali vážně. Vlastně ani já tomu nevěřila. Něco, co mu vydělávalo miliardy a skončí?!

„Steph, mohla bys na chvíli?” ozval se mi tátův hlas skrz můj mobil odložený na stolku, na němž jsem měla položené nohy. Rychle jsem seskočila a zamířila váhavě dolů do jeho pracovny.

Přepadaly mé myšlenky typu, že jsem něco provedla. Něco bylo špatně a nebo mě chtěl poslat do školy dřív. Je fakt, že tu měl Pepper i Happyho, ale my dva se skoro ani neznali. Nevěděli jsme o sobě vůbec nic.

Sešla jsem po schodech, zadala podle paměti kód na dveřích a vešla. Zděsila jsem se, protože už mě vyhlížel a seděl na křesle. Bez trička, na sobě připojené drátky, co byly napojeny na hlasitě pípající přístroj ukazující tlukot jeho srdce a zářivá kulatá věc uprostřed jeho hrudi.

„Ukaž mi ruce,” přikázal mi s klidem a já je opatrně zvedla do vzduchu. Spokojeně se usmál. „Ty máš ale krásně malý ruce. Budu od tebe něco potřebovat.”

„C-co to ksakru je?!” vyhrkla jsem při pohledu na tu zářící věc uprostřed jeho hrudi.

„To je obloukový reaktor. Vlastně to, co mě udržovalo při živu celou dobu v Afghánistánu,” vysvětlil mi zkráceně. Jen jsem se zmohla na přikývnutí a dal mi ruky jiný reaktor, ale novější.

„Proč mi ho dáváš?” zarazila jsem se.

„To, co držíš, je novější a lepší model, co mě bude držet při živu v nejbližší budoucnosti. Proto potřebuji tebe, abys mi ten starý vyndala a zaměnila za ten nový.”

„Aha…”

„Bezva,” bral to jako souhlas a reaktor, co měl v hrudi, si snadno vyndal. Po té mi ho dal do ruky.

„Co s ním?” zeptala jsem se nechápavě.

„Dej ho pryč. Ten už nebudeme potřebovat,” mávl nad ním ledabyle rukou, když jsem odložila starší model na vedlejší stůl a vedle něj i ten nový. „Potřebuji, abys mi teď sáhla dovnitř a vytáhla takový měděný drátek.”

V tu chvíli mi přelétlo hlavou, zda je to dobrý nápad. Nakonec jsem se k tomu uvolila, vyhrnula si rukáv na ruce, kterou jsem chtěla použít a opatrně jí dávala dovnitř. Po chvíli mě zarazilo cosi hnusného a lepkavého. „Fuj! T-to je-”

„Anorganická plazmická hmota z tý věci,” ubezpečil mě a já pokračovala dál, dokud jsem nenašla ten měděný drátek.

„Mám ho,” vyhrkla jsem zcela okamžitě, protože jsem byla dost nervní, abych neudělala něco špatně.

„Dobře a teď hlavně nevytáhni ten mag-” nestihl to doříct a už jsem mu drátek vytáhla i s magnetem. V tu chvíli začali přístroje šílet a dost hlasitě.

„Co se děje?!” začala jsem vyšilovat.

„Jen…jsem prodělal menší infarkt,” řekl s naprostým klidem a už jsem ten magnet chtěla vrátit, ale zarazil mě. „Nedávej ho tam zpátky. Stalo se to, protože si ho vyrvala jako mrkev.”

„Omlouvám se. Hrozně moc. Bože, ty tady chcípneš!” vyhrkla jsem histericky.

(Lehce předělaná histerie Smusy z Keep talking and nobody explodes xD)

„Uklidni se sakra!” chytil mě silně za ruku a já ztuhla. Podívala jsem se po něm a jen zrychleně dýchala. „Zvládneme to, dobře?”

„D-dobře.”

„Bezva. Tak teď mi připoj ten nový reaktor rychle na základní desku a bude hotovo,” dál na mě mluvil a jen jsem krátce roztřeseně přikývla hlavou. Popadla jsem reaktor ze stolu, vzala drat, co z něj vysel a s ním sáhla zase dovnitř. „Našla jsi to?”

„Ještě n- Mám to,” připojila jsem reaktor a v rychlosti začala vytahovat ruku, při čemž jsem se dotkla stěny a jako když táta dostal nějaký šok, vykřikl.

„Aaaa! Zapomněl jsem ti říct, aby ses nedotýkala stěny,” vykřikl, řekl narychlo a po té jsem mu reaktor zasadila na své místo. Stroje už pípaly zase normálně a já právě zažitý zážitek rozdýchávala.

„Ty žiješ?” pípla jsem opatrně.

„Jo a ty?” pobaveně se rozesmál. Měla jsem v tu chvíli chuť mu vrazit za to, že mě tak vyděsil. Zatvářila jsem se naštvaně.

„Idiote,” procedila jsem skrz zuby a odběhla k umyvadlu, kde jsem si umývala ruce. „Tohle po mně už nikdy nechtěj.”

„Proč ne? Nikoho krom tebe a Pepper nemám,” pokrčil rameny, když jsem se po něm zpětně ohlédla. Po té ze sebe sundal takový ty hadičky a seskočil z křesla, na němž celou dobu seděl.

Vydechla jsem a s umytýma rukama jsem se za ním vrátila. Táta vzal ze stolu starou verzi reaktoru a po té mi ji dal.

„Co s tím?” zeptala jsem se.

„Spálit, zničit,” poručil si. „Už to potřebovat nebudu, když mám tohle,” poklepal si hrdě na hrudi s novým reaktorem a oblékl si černé tričko.

„Nechceš si ho radši nechat? Pro horší případy?”

„Stephanie, lidé mi říkají všelijak, ale nostalgiku ne,” poučil mě s vážným výrazem.

„No tak dobře. Ještě něco?”

„Zatím ne, díky,” pousmál se. Původně jsem se chtěla taky usmát, ale z nějakýho důvodu jsem si to na poslední chvíli rozmyslela a přikývla.

„Moulo, co je to za bordel tady na tom stole?! Nech mi tu mobil a fotku s tátou. Zbytek vyhoď,” poručil táta svému méně inteligentnímu stoji a šel ke stolu. Po té se po mně ještě ohlédl, ale toho jsem si nevšimla, protože jsem už odcházela pryč z pracovny.