Hlasitá siréna se rozezní po celé věznici. Schovám hlavu pod deku a křečovitě zavřu oči. Mm! Je tak hrozně brzo! Nechce se mi vstávat, nechce se mi vůbec nic, dneska vlastně už začínám s prací v prádelně. Povzdechnu si a vyškrábu se do polosedu.

„Dobré ráno, Taehyungu," pozdraví mě Jimin a vezme si svůj kartáček na zuby, „měl bys už vstát, abys stihl ranní hygienu, pak totiž bude snídaně, venek, a nakonec jdeš s námi do prádelny." odříká to všechno a já už teď zakňourám.

Asi na to kašlu, nepotřebuju si čistit zuby každý den, snídaně taky není povinná, takže se ještě trochu prospím, než mě naženou do práce. Zabalím se do deky a otočím se na druhý bok. Je čas se ještě na chvíli vydat do světa snů.

„Taehyungu!" škubnu sebou a rychle se posadím. Oh, co se stalo? Já opravdu usnul? Kouknu z postele dolů a všimnu si Jungkooka, jak stojí u mé postele s rukama složenýma a s přísným pohledem.

„Uh, já se omlouvám, pane Jeone, jen jsem si chtěl ještě na chvíli zdřímnout..."

„Já ti dám zdřímnout, prospal jsi celou svou dobu na ranní hygienu a snídani, takže teď okamžitě vstaň a mazej ven." Polknu a pomalu slezu po žebřinách z postele. Chci si nasadit své oranžové oblečení, ale Jungkook mi podá jiné – šedé.

„Obleč si tohle, to už je opravdu tvoje na celou dobu." V duchu zajásám, konečně něco, v čem nebudu zářit na kilometry daleko. Ale moc teplé to teda není, normální šedé tepláky, tričko s krátkým rukávem a k tomu tenká šedá mikina.

„Um, pane Jeone, musím jít ven? Včera mi někdo vzal bundu..."

„Je to povinné, takže ano a...bundu si prostě musíš hlídat, normálně bych se o to neměl nijak zajímat, moje bunda to nebyla, ale nechci, abys onemocněl, tak víš co? Seženu ti druhou, ale tu už si budeš hlídat, jasný?" Rozzáří se mi oči, tohle by pro mě opravdu udělal?

„Ano, děkuju moc, pane Jeone!"

„No jo, ale dám ti ji během dneška, teď se budeš muset nějak zahřát." Tak, na těch pár minut to snad přežiju, přikývnu a vydám se směrem ke dveřím vedoucím ven.

Ani nepřekročím práh a už mi vyskočí husina z toho ranního chladu. Ach jo, jak se mám asi zahřát, nebudu tady běhat žádná kolečka, co si o mě ostatní pomyslí. Povzdechnu si a posadím se na lavičku – hodně studenou lavičku. Obejmu sám sebe a pokusím si dýcháním do kolen poskytnout trochu tepla, ale moc mi to teda nepomáhá, ach jo, ať už zahoukají na osobní volno, v prádelně bude příjemné teplo.

„Dobré studené ráno." řekne hlas vedle, který mi je povědomý. Otočím se a všimnu si toho čtyřicátníka s brejličkami, jak si sedá vedle mě.

„Um, dobré." zamumlám, a odvrátím zrak.

„Není ti zima?" Oh, ne, jenom nemám bundu, to je všechno, proč by mi měla být zima, že ano? Co myslíš, sakra, chcípám tady a pomalu přimrzám k této hloupé lavičce!

„No...jen trochu, někdo mi vzal bundu, tak to musím vydržet." Minsun si svoji bundu svlékne a přehodí ji přese mě. Trochu se leknu a nechápavě na něj pohlédnu.

„Um...ne, to není třeba, nech si ji, já to zvládnu..."

„Já jsem dost otužilý, klidně si ji nech, ale pokud by ti byla stále zima tak...," nedořekne to a dlaní mě pohladí po stehně, celý ztuhnu, „...klidně tě zahřeju i jinak." zašeptá a s dlaní vyjede výš, cuknu sebou a rychle se od něj odtáhnu.

„hehe...ehm, ne...jsem v pohodě, opravdu..."

„Jsi roztomilý, víš to?" usměje se a chytne mě za zápěstí, přitáhne si mě k sobě a druhou rukou mě pohladí po zmrzlých tvářích.

„Minsune...c-co děláš?" přikrčím ramena a sklopím hlavu, když se svými prsty přejede po mém holém krku, poté se přesune opět k mému stehnu, které jemně zmáčkne. Vypísknu a pokusím se od něj dostat, ale v tu chvíli ke mně přestane být milý a pevně stiskne moje zápěstí, až syknu bolestí.

„Nebraň se tomu, zlatíčko, sice je ti zima, ale ty sám jsi teplý dost, nemám pravdu? Hmm?"

„N-Nemáš...prosím, nech mě..."

„Nekecej, určitě tě láká to samé, co mě, v poslední době mě to láká opravdu hodně, jsi totiž tak mladičký a krásný."

„Minsune, přestaň!" začínám mít docela strach, je poměrně silný, oproti mně teda určitě. Trochu se obávám, za co tady vlastně je, chvíli jsem myslel, že by s ním mohla být i dobrá řeč, ale o to on očividně nestojí, stojí o něco jiného.

„neboj se, kvítečku, tady a teď stejně nemůžeme, ale počkám tě v sprše, ano? Tam nás totiž nebudou obtěžovat dozorci, užijeme si to, uvidíš, hned nám ty dny ve vězení rychle utečou." Poté mě pustí a vstane z lavičky, rovnou zamíří k budově a já zůstanu paralyzovaně a vyděšeně sedět a zírat před sebe. Probere mě až siréna hlásící osobní volno – pro mě práci.

No? Kdo to tušil, že s Minsunem něco nehraje?

Hmm, jak to asi bude pokračovat 😏