Jungkook už tak minutu nic neříká, ani nic nedělá, prostě mě sleduje, z jeho pohledu sálá hněv, hodně velký hněv. Sakra, Taehyungu, měl jsi raději držet hubu! Jungkook mě silně stiskne zápěstí, až syknu bolestí, a vyvleče mě ven z prádelny na chodbu.

„Au! Pane Jeone, to bolí..." Nevypadá to, jakoby ho to nějak zajímalo, nepovolil stisk, spíš naopak, ještě ho zpevnil a dovlekl mě do jakési malé kanceláře, skoro by se nedalo říct, že je to kancelář, spíš jakýsi kumbál s psacím stolem a menším gaučem. Zavře dveře a přirazí mě na ně, ruce mi přišpendlí nad hlavou a obličejem se tak moc přiblíží k tomu mému, že ucítím jeho dech, cítím z něj čokoládu, oříškovou, tu mám nejraději, že by Jungkook taky mlsal?

„O co ti kurva jde? Jsi snad nějaký zasraný šerlok, že musíš prověřovat každičký můj dotyk?!" zatajím dech a odvrátím zrak, nelíbí se mi, jak na mě křičí, ale nebudu brečet, ještě ze sebe udělám děcko, to tak.

„N-Nejsem..."

„Nejsi, správně! Tak tady z toho nedělej drama, jestli si myslíš, že mi tím nějak ublížíš, tak se pleteš, můj otec mě tady nechá, i kdybych tě přede všema znásilnil, takže to nebudu já, kdo spadne na hubu, ale ty, akorát ze sebe uděláš debila, tak o tom kurva přestaň mlet a soustřeď se raději na to, abys tady přežil, protože beze mě jsi jen nula, která brzo skončí na sračky!"

Tohle bolí, tak moc mě ty slova bolí, nedokážu zadržet slzy, nechtěl jsem brečet, ale tohle nedokážu, jsem moc slabý. Sklopím hlavu tak, aby mi vlasy překryly obličej, a pustím ven slzy, společně s nimi mi ale vyklouzne i jeden, ovšem hlasitý, vzlyk. Jungkook mi pustí ruce a trochu ode mě odstoupí.

„hej, podívej se na mě." Řekne to sice o něco klidněji, ale nedokážu se na něj podívat, nebo spíš nechci. Rukávem si utřu slzy, i když mi po tvářích stečou další proudy.

„J-Já to v-vím...jsem nula, ale co čekat, když celý svůj život žiju bez rodiny, mou jedinou rodinou byl jen můj strýc, ale ten chlastal, neustále, pomalu ani nevěděl kdo jsem, vždycky mě seřval, aniž by měl důvod, nebo mě zmlátil. Neměl jsem přátele, ti jediní, kterým jsem věřil, mě dohnali až k vandalismu a pak, když mě chytla policie, vykašlali se na mě, a teď, když nastoupím do věznice, nemůžu věřit ani dozorcům, protože i těm jsou moje pocity ukradené!"

Vyhrknu to ze sebe, mám pocit, že se mi trochu ulevilo, ale kromě slov, pustím ven i další proudy slz a další vzlyky, nevím, jak se teď na mě Jungkook dívá, nevidím ho, obličej si schovávám do rukávu a brečím, možná mě ani neposlouchal, možná ho to totiž vůbec nezajímá. Ale musel jsem to ze sebe dostat. Po chvilce nic nedění se ale něco stane, něco, co mě šokuje a vyrazí mi to dech. Jungkook mě obejme. Přitiskne mě k sobě a pohladí mě po celé délce mých zad, nakonec se ale jeho dlaň ustálí v mých vlasech.

„No tak, nebreč, budeš mít napuchlé oči." Jeho hlas je najednou tak klidný a uspokojivý.

„P-Pane J-Jeone..."

„Pššš, nemluv, uklidni se, chápu, že to máš těžké, dobře? Jestli ti to pomůže, klidně se ti omluvím za ten řev, nechtěl jsem tak vyjet, ale prostě jsem nepočítal s tím, že když se tě na té prohlídce trochu víc dotknu, tak to začneš tak řešit." Vzhlédnu k němu, kouknu do jeho očí a on do těch mých, nemůžu se od nich odtrhnout.

„Jen jsem chtěl vědět, proč jste to udělal, protože...zrovna já nemám tělo, které by stálo za dotyky." Jungkook mi pozvedne bradu a zamračí se.

„Co povídáš? Já právě sám nevím, proč jsem to udělal, ale...lákalo mě to. Teď víš ten důvod, stačí ti to, nebo chceš, abychom si snad byli kvit?" Nechápavě pozvednu obočí.

„C-Cože?" Jungkook se usměje a dovede mě k malému gauči, zatlačí mě tak, abych se na něj posadil, a on se posadí vedle mě. Začne si rozepínat knoflíky od modré košile, to mě vyleká a trochu se odtáhnu, ale on mě chytne za paži a přinutí mě, abych zůstal nehybně sedět. Cítím, jak se mi do obličeje hrne sytá červeň, ale je tady docela šero, když nejsou vytáhlé žaluzie, takže to možná ani nejde tak vidět.

Jungkook si nakonec košili sundá celou, sedí teď vedle mě polonahý a jeho břicho...TO BŘICHO! Má ho dokonale vypracované, vyrýsované břišní svaly, a pokud se mi to nezdá skrz to šero, tak je i docela opálený. Zírám na něj s pootevřenou pusou a s červení v obličeji. Jungkook se uchechtne.

„No? Co je? Sáhni si."

„C-Cože? M-Mám si s-sáhnout?" vyhrknu koktavě, to ho rozesměje, vezme mojí ruku a přiloží ji ke svému břichu. Naježím se, jako nějaká kočka, když se dotknu jeho horké a hebké kůže, začne s mojí rukou přejíždět po břišácích a mě je náhle takové horko.

„Líbí?" Co? Co je to za otázku...uhm! „Teď jsme si kvit, jasný?" řekne a vstane, aby se mohl zase obléct. Trochu posmutním, zrovna jsem se do toho začal dostávat, ještě bych se ho dotýkal, ale...Taehyungu! A dost.

„Nechceš čokoládu?" optá se mě a přijde ke svému stolu, z šuplíku vytáhne rozdělanou oříškovou čokoládu a hodí mi ji, taktak ji stačím chytit. Ah, věděl jsem, že mlsá!

„Um...můžu?" Jungkook se zasměje a začne si zapínat knoflíky.

„Jasně, vezmi si, kolik chceš, ale...něco mi tam ještě nech." Ulomím si pár pásků a po jednom čtverečku si čokoládu začnu cpát do pusy, zbožňuju oříškovou. Ale já to teď asi nechápu, na jednu stranu je Jungkook přísný a děsivý dozorce a na druhou stranu je tak milý.

„Jez to pomalu, bude tě bolet břicho."

Tak jo, lidičky, další část až ve středu :)