31. prosinec

Taehyung P. O. V.

Celý můj nemocniční pokoj pohltila tma, osvětlují to tady jen lampy a světýlka z venku. Dneska jsou zase všichni pohromadě, dost možná i ve věznici, aby se bavili a pak otevřeli šampaňské pro přivítání nového roku. Já tady asi nakonec opravdu skončím sám, Jungkook říkal, že bude mít tento den dozor až do půlnoci, takže se asi uvidíme až ráno. Docela mě to mrzí, ale beru to tak, že alespoň štědrý večer proběhl přesně podle mých představ.

Teď jsem hlavně myšlenkami úplně někde jinde. Zítra už v osm mě budou operovat a těžko říct, jak to se mnou dopadne. Nemůžu kvůli tomu usnout, převaluju se v posteli, ale prostě nejde mi odejít do světa snů.

Povzdechnu si a vstanu z lůžka. Bosýma nohama došlápnu na studenou podlahu a přicupitám k oknu. Odhrnu závěsy a opřu se o parapet. Kromě všemožných světýlek, lamp a světel z oken bytů, vidím i svůj odraz. Odraz rozcuchaného a posmutnělého vězně s otlačenou tváří z toho, jak celé dny jen leží. Přejedu po něm prsty a zanechám na skle jen téměř neviditelnou stopu.

„Možná je to můj poslední večer..." šeptnu si pro sebe, ač jsem si slíbil, že na tyhle myšlenky úplně zapomenu. Jak mám ale myslet na něco jiného, když jsem tady sám. Jen já a tikající hodiny, které mě ještě upozorňují, že čas běží, nejraději bych je rozbil. S povzdechnutím se opřu o okenní tabuli, přitom na něm vytvořím malý opar, který ovšem vmžiku zmizí. Možná bych měl jít opravdu spát, buď usnu teď, nebo už vůbec.

Zalezu si zpátky do postele a zakryju se až ke krku. Křečovitě zavřu oči a pokusím se usnout co nejdřív, ale hrkne ve mně, když uslyším zaklepání na dveře a poté uvidím, jak se pomalu otvírají. Kvůli tmě v mém pokoji, ale ostrého světla z chodby nedokážu rozpoznat siluety šesti postav, dokud na mě nepromluví.

„Doufám, že ještě nejdeš spát, Taehyungie." Rozzáří se mi oči, když uslyším Jungkookův hlas. Rychle vylezu z postele a rozběhnu se k němu.

„Jungkookie! Ty jsi přišel." Zajásám a pevně ho obejmu. On se jen zasměje a proplete své prsty v mých tmavých vlasech.

„Oh, jasně, že jsem přišel, nemohl jsem tě přece nechat na nový rok samotného v nemocnici." Odtáhnu se a pohlédnu na postavy za ním. Je to Seokjin, Namjoon, Yoongi, Hoseok a Jimin. Každý z nich má v ruce sáček s nějakým jídlem a Jungkook zase flašku s šampaňským.

„Vy...přišli jste všichni? Kvůli mně?" Jimin přikývne a s balíčky chipsů mě pevně objeme.

„Jo, chtěli jsme, aby sis to taky užil, takže tady budeme až do ohňostroje." V mých očích teď musí být milion jiskřiček. Najednou úplně zapomenu na nějakou operaci a s úsměvem jim naznačím, aby už konečně přišli dovnitř a zavřeli za sebou ty dveře.

„Doktoři vám to povolili?" optám se a Hoseok přikývne.

„Jo, prý dneska výjimečně, a všechno nejlepší k tvým včerejším narozeninám, ještě jsme se neviděli." Usměju se a stydlivě odvrátím zrak.

„Oh, děkuju, mám vás všechny moc rád, opravdu." Usměju se a Jin mě pohladí po rameni.

„je dobře, že jsme ti udělali radost, no, teď už bychom mohli rozbalit ty chipsy, ne?"

„Jasně, já je rozdělám, vzali jste ty misky?" optá se Namjoon a Yoongi mu je s přikývnutím podá. Je mi opravdu úžasně, posadím se na svou postel a Jungkook vedle mě. Dá mi paži kolem ramen a pobídne mě, abych si něco dobrého vzal.

„tenhle večer je jen tvůj, můžeš všechno." S tímhle musím rozmrkat oči, abych se nerozbrečel štěstím a pořádně ho políbím.

„No tak, dost muchlování a jde se slavit." Zvolá Jimin a plácne mě přes stehno, když se od Jungkooka už nějakou dobu neodpojuju. Zasmějeme se a natáhneme se pro nějaké chipsy a křupky, které kluci donesli.

Už jsme tady nějakou dobu a za chviličku je konečně půlnoc. Sice jsme to šampaňské měli otevřít až o půlnoci, ale ani jeden z nás to nevydržel, takže už to máme vypité. Schválně asi vzali jen jednu flašku, aby se nikdo z nás neopil, přeci jen, pořád jsme v nemocnici, ale mě to nevadí, jsem rád za každou minutu s nimi, ať už tady máme co jíst a pít, nebo ne.

„Kluci, honem! Pojďte k oknu, už to bude!" zvolá na nás Jimin a užuž táhne Yoongiho k oknu a pobízí ho, aby zapnul ten časovač. My se se smíchem taky doploužíme k oknu a zadíváme se na displej Yoongiho mobilu, kde už je spuštěno odpočítávání, máme ještě nějaké minuty, tak se přitisknu k Jungkookovi a tváří se začnu lísat k jeho hrudníku.

„Copak?"

„Já jen...jsem moc rád, že jste tady se mnou, hlavně ty, proč jsi mi ale říkal, že nepřijdeš?" Jungkook se usměje a pozvedne mi bradu, palcem mě pohladí po dolním rtu a druhou rukou mi odhrne vlasy z čela.

„Musel jsem tě alespoň trochu překvapit, ne?" přikývnu a zasměju se.

„Jsi vážně tak úžasný." Jimin opět vypískne a začne Yoongiho nadšeně plácat do ramene.

„Oh! Už to bude, už to bude!"

„Jo, tak mě netřískej do ruky, nebo tě já třísknu někam jinam!" zaburácí a já se pro sebe zasměju. Hlavně když Jimin udělá uraženého a natiskne se na Hoseoka. Oni jsou spolu vážně rozkošní, všichni tři.

„Tak jde se odpočítávat." Upozorní nás Namjoon a my se všichni natáhneme k Yoongiho mobilu, abychom věděli, kolik vteřin ještě zbývá.

„Deset! Devět! Osm! Sedm!" nalepím se na okenní tabuli a zadívám se do dálky, kde za chvíli uvidíme pořádný ohňostroj, přitom nepřestávám Jungkooka pevně držet za ruku.

„Šest! Pět! Čtyři!" Zbytek odpočítávání necháme na ostatních a znovu své rty přiložím k těm jeho. Zbožňuju tuhle chvíli, ale ta za chvíli končí.

„Tři! Dva! Jedna! Šťastný nový rok!" zařvou všichni a já se rychle od Jungkooka odpojím a pohlédnu ven z okna, kde se celá obloha zbarví do fialových, modrých, červených, zelených a zlatých barev. Pořádné rány se rozléhají po okolí a v mých očích je jen údiv. Připadám si, jako malé dítě, které vidí ohňostroj prvně, ale je pravda, že prvně je pro mě tahle chvíle tak krásná a důležitá.

„Je to nádhera." Vydechne Jungkook a pohladí mě po zádech. Nemůžu nic, jen přitakat na souhlas, v mých očích se odrážejí ta krásná světla, a neodtrhávám pohled, dokud ohňostroj neustane.

„tak jo, lidi, měli bychom tady Kooka s Taem nechat o samotě, hmm?" navrhne Jin a všichni přikývnou. Od okna se přesunou ke dveřím a začnou se s námi postupně loučit.

„Byl to super večer, tak zase někdy, Tae." Zasměje se Jimin a mrkne na mě.

„Jo, snad sis to užil." Usměje se Hoseok a já přikývnu na souhlas.

„Užil, moc, děkuju, vám všem, užijte si zbytek večera, nebo spíš...rána." Uchechtnu se a Jungkook za nimi zavře dveře. Celý pokoj pohltí náhlé ticho, ovšem, příjemné ticho. Jungkook se s úsměvem doplouží ke mně a posadí se na okraj postele, vedle mě.

„Jak se cítíš?" optá se mě šeptem a já s úsměvem pozvednu rameny.

„zvláštně, nikdy jsem nezažil tak skvělý večer společně s přáteli...bylo to krásný."

„To jsem rád." Zašeptá a jemně mě políbí na rtech. Zavřu oči a užívám si každičký jeho dotyk svými rty. Cítím to horko, které se mnou rozlézá a dodává mi pocit lásky, ale zároveň...se mi opět začne svírat žaludek.

Odpojím se a sklesle sklopím hlavu. Je mi divně. Jungkook se zamračí a nakloní se tak, aby mi viděl do obličeje a jen co si všimne mých skleněných očí, zpozorní a dlaněmi mi stiskne tváře.

„Lásko? Copak se děje?" zakroutím hlavou, abych zahnal slzy, ale to se mi nepovede. Pár mi jich vyklouzne z očí a já se nezmůžu na nic, jen se natisknu na Jungkooka a popotáhnu nosem. Moje slzy už se mu stihnou vsáknou do trička.

„Já jen...za osm hodin jdu na tu operaci a...m-mám strach, mám hrozně špatný pocit z toho, že se něco stane. Může se přece stát cokoliv a...už se neprobudím. J-Já vím, že tohle nemám říkat, ale já se hrozně bojím, že tě takhle ztratím." Z mých očích se začnou hrnout slzy, jako zběsilé a nejde mi to zastavit, naopak, pustím i nějaké vzlyky a křečovitě zavřu oči.

„Lásko, no tak...ššš, neplakej, všechno dobře dopadne, slibuju." Zašeptá mi do vlasů, do kterých mě poté líbne a víc se ke mně přitulí. V jeho hlase uslyším chvění, vzhlédnu k němu a všimnu si, že má taky na krajíčku. Takže má taky strach.

Pokusí se o úsměv a dlaněmi mi setře slzy z tváří.

„Neplakej, ano? Prosím, bude to v pořádku. Zase budeme spolu, a tentokrát už nám nebude bránit žádná nemoc, bude po všem." Přikývnu a sám si zaslzené tváře utřu. Lehnu si a Jungkook mě přikryje peřinou až ke krku.

„měl by ses prospat, musíš mít na ráno energii." Chytnu ho za rukáv a polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku.

„Prosím, nechoď ještě..." odmlčím se a na chvíli zavřu oči. „Chci...chci to dneska zakončit ještě něčím..." nejistě na něj kouknu a všimnu si, že mu to asi došlo. Nejistě se zadívá na dveře a poté zpět ke mně.

„Teď? Opravdu?" přikývnu a začnu mezi prsty mnout jeho lem trička.

„Prosím...moc tě miluju a kdybych se náhodou už nevrátil-..."

„Tae..."

„Promiň...já jen...udělejme to." Přitáhnu si ho do polibku a se zavřením očí pustím ven poslední slzičky. Jungkook vydechne a odkryje ze mě peřinu. Vyhrne mi noční košilku a s polibky začne opečovávat moje bříško. Jde stále níž, až se nakonec dostane k mým boxerkám, které opatrně stáhne. Zčervenám a odvrátím zrak, ale nakonec se odvážím na něj podívat.

Se svými rty zavadí u moje stehna a políbí mě na špičku mé chlouby. Je to tak příjemné, nedělá nic, jen mě dál utápí v letmých, ale horkých polibcích.

„Slibuješ, že pak půjdeš hned spát?" optá se šeptem a roztáhne mi nožky od sebe, aby se dostal k mému vstupu. S pousmáním přikývnu.

„Slibuju." Pomalu do mě vnikne prsty, aby mě pořádně připravil a uvolnil, a nakonec se opře o můj vstup svou chloubou. Pažemi se zapře o postel a spojí naše horká čela. S výdechem do mě vklouzne a já se zahryznu do rtu, abych nevydal nějaký hlasitější sten.

Je opatrný. Dneska obzvlášť. Nejde na mě ani rychle ani tvrdě, ale tak, aby mě to pomalu i uspalo, tak, aby tam nebyla ani špetka bolesti, protože ví, že dneska mi nejde o ten prožitek, ale o to, abych byl co nejblíž Jungkooka, aby mě to uklidnilo před operací, která se každou minutou blíží.

„Už musíš spát." Zašeptá, když ze mě pomalinku vyjde ven a přikryje mě peřinou. Zachumlám se do ní, ale nepustím jeho ruku.

„Budeš tady se mnou, dokud neusnu?" S úsměvem přikývne a já se tak v klidu vydám do světa snů.

Jungkook P. O. V.

Když Taehyung usnul, pomalinku jsem odešel z jeho pokoje a vyšel ven z nemocnice. Jsem rád, že si to užil, ale nějak nemůžu přestat myslet na to, co mi řekl, když se rozplakal. Má strach, ale má proč se bát, já se taky bojím. I když je to jen operace, může se stát cokoliv, a nejen při operaci, může se stát, že to nepomůže a Taehyung bude mít ty záchvaty dál.

Sednu si za volant a opřu se o sedadlo. Zakloním hlavu a povzdechnu si. Celou tu dobu mi v hlavě hraje vzpomínka, která mě nutí nejistit. Kvůli které mám o Taeho takový strach a kvůli které jsem se málem taky rozbrečel, když o té operaci tak mluvil.

Přitom je to tak dávno...přesto mám pocit, že se to děje znovu. Nesmí to ale znovu skončit stejně. Nesmí se to zopakovat.

„Kookie, musím jít na operaci, víš? Doktoři mi možná dokážou pomoct, takže se možná vrátím domů, ale...možná se už nevrátím."

„A když nepůjdeš domů, tak zůstaneš v nemocnici, mami?"

„Ne, zlato, nebudu ani v nemocnici..."

„To bude dobrý, mami, ty to zvládneš, neboj se."

S povzdechnutím nastartuju auto a vyženu z hlavy ty myšlenky, které mě teď tak užírají. Všechno bude dobrý, tentokrát ano. Kývnu si pro sebe a dám vozidlo do pohybu. I já se musím prospat, hned zítra se do nemocnice vrátím. Tentokrát se ale nevrátím zbytečně.

„Kde je maminka, tati? Už se vrátila z té operace?"

„Je mi to líto, synku, maminka...už se nevrátí."

„A kam šla! Řekla, že se vrátí!"

„Je na lepším místě...teď už jí nic nebolí."

„řekl jsem jí...že to zvládne..."

„však to zvládla. Teď to ale musíme zvládnout my, dobře?"

„D-Dobře..."

A zítra poslední kapitola 💜💜😭