Konečně nastal večer, na který se všichni vězni tak těšili, teda, skoro všichni vězni. Hoseok se pořád mračí, sedí u stolu, cpe se cukrovím a ignoruje celý svět. Jimin je na tom podobně, ale pořád po Hoseokovi pokukuje, opravdu se bojím, co si zase vymyslel, ale tentokrát se o to starat nebudu, ať si to mezi sebou vyřeší, já tady jsem teď s někým jiným.

Sedím vedle Jungkooka a zpívám s ním i s ostatními koledy, máme tady takovou příjemnou atmosféru, je tady tma, ale přitom nás osvětlují všemožné barvy ze světýlek zavěšených na stromečku i nad okny a dveřmi. Líbí se mi tady, je mi dobře, tak příjemně, cítím v sobě tu Vánoční náladu, cítím v sobě i napětí a lásku, protože celou dobu držím Jungkooka za ruku a opírám se o jeho rameno.

Tahle koleda byla poslední, o to víc jsem si ji ale užil, teď už je ale čas pro vězně, aby si předali nějaké ty maličkosti, nebo kdo by chtěl, může jít do cely, nebo prostě všichni dojídají to jídlo tady na talířích a táckách. Jungkook se na mě otočí a líbne mě na čelo.

„Copak bys chtěl dělat? Budeme tady sedět a jíst perníčky, nebo půjdeme někam do soukromí?" Sice bych i byl tady s ostatními, ale na Jungkookovi mi záleží víc než na nějakém vánočním večírku.

„Mm, mohli bychom třeba do tvého kumbálu? Tam to máš taky vyzdobené, ne? Uděláme si tam takové svoje Vánoce?" Jungkook přikývne a vezme mě za ruku. Společně se prodereme davem vězňů k východu. Ještě se naposledy ohlédnu po Hoseokovi s Jiminem, ale poté už se jen nechám odvést za roh ke dveřím Jungkookovi malé pracovny.

„Nevadí, že jsem ti nedal žádný dárek?" optám se ho, protože mám přeci jen trochu špatné svědomí, že jsem mu něco dát mohl, ale neměl jsem možnost nic sháněn, ani peníze jsem už neměl, možná něco vyrobit? No, to by nedopadlo dobře. Zastavíme u prahu dveří kumbálu a koukneme si navzájem do očí. Ach, ty jeho oči, jak já je zbožňuju, ještě teď v tom šeru, vypadají opravdu nádherně, jako dvě hvězdičky.

„Nevadí, pořád mi můžeš něco dát." Zašeptá a pohladí mě po tváři. Zmateně na něj kouknu. Oh, on snad něco čeká? Tak to jsem asi v háji, já pro něj nic nemám.

„Ummm, a co? Nic jsem nekoupil..." Jungkook se ale zasměje a odhrne mi pramínky vlasů z čela. Ty jeho dotyky, dokáží dělat divy. Jeho hebké dlaně mě prostě nikdy neomrzí, spokojeně přivřu oči, když mi prsty zavadí o líčko, ale hned na to je zase dokořán otevřu, protože stále čekám na jeho odpověď. On ale nic neříká, jen zvedne hlavu a zadívá se nad sebe. Podívám se tady stejným směrem a usměju se pro sebe, když si všimnu, co má nad dveřmi zavěšeného.

„Huh? To je jmelí?" Jungkook jen přikývne a pozvedne mi bradu.

„Přesně tak, to je ale náhoda, že? Ale víš, co se dělá pod jmelím, ne?" zajiskří mi oči, a aniž bych přikývl, zavřu oči a nahnu se k jeho dokonalým sladkým rtům. První se jen jemně otřu o jeho spodní ret, ale nakonec je celé pohltím.

Je to krásná chvilka, cítím teplo, které se mi rozlézá po celém těle, je to taková zvláštní elektřina, přijde mi to, jako by to byl snad první polibek, ale to proto, že byl tak moc procítěný. A stále je. Neodpojuje se ani jeden z nás. Pohybujeme se rty a navzájem si na ně dorážíme jazýčky. Přitisknu se víc k němu, abych i naše rty zpevnil, aby neměly jedinou šanci se odpojit, ne teď. Bylo neuvěřitelné, kolik jsem toho v tu chvíli dokázal říct, aniž bych použil slova, dokázal jsem mu vyznat tolik lásky, stejně tak on mě a já měl chuť zastavit čas a nenechat ho běžet ani o vteřinu.

Hoseok P. O. V.

Je mi zle. Všichni se tady dobře baví, Taehyung si s Jungkookem nějak odběhl, každý se cpe cukrovím a předává si dárečky, ale já tady jen sedím a přemýšlím nad něčím, nad čím bych prostě přemýšlet už neměl, alespoň ne teď – na štědrý večer.

„Potřebuju na vzduch." Šeptnu si pro sebe a vstanu od stolu. Už mě bolí hlava z těch světýlek a koled. Tak moc jsem se na to všechno těšil, ale teď bych nejraději někam zalezl a už nevylezl. Asi se projdu po venku a půjdu spát, nemá smysl tam zůstávat.

Dojdu ke dveřím vedoucím ven a otevřu je. Nemám na sobě ani bundu, takže se mi hned mrazivý vánek prodere skrz vězeňskou mikinu. Zachvěju se a zastrčím ruce do kapes, přitom vydechnu dobře viditelnou bílou páru. Obloha je jasná, jsou krásně vidět hvězdy, to je to jediné, nad čím se musím pousmát.

„Krásná noc, co?" ozve se hlas za mnou a já hned poznám, komu patří. Zamračím se a otočím se s tím největším hněvem v očích.

„Co zase chceš, Jimine. Nemůžu být alespoň pro teď sám? Nemůžu si na chvíli odpočinout od toho trápení? Běž pryč a vůbec na mě nemluv, rozumíš?" Jimin ale zakroutí hlavou a přijde blíž ke mně.

„Chci ti dokázat, jak moc mi na tobě záleží a Yoongimu taky..."

„Ne! Dej mi s tím už pokoj!" prsknu na něj, ale on se ani nehne, jen se na mě soucitně kouká a pak mě z ničeho nic povalí na zem. Zabořím se do mrazivého sněhu, ucítím příval chladu, když se mi sníh dostane pod všechno oblečení.

„Co to kurva děláš?! Nech mě na pokoji!"

„Schlaď si hlavu a poslouchej mě!" křikne na mě, ale to mě naštve ještě víc. Vyškrábu se na nohy a povalím ho taky na zem, bohužel, spadnu s ním. Začneme se rvát, jako tehdy v prádelně o ten nožík, až na to, že teď se o nic nepřetahujeme, jen se snažíme toho druhého ze sebe strhnout. Sníh se na nás začne přilepovat a víc nás tak chladit.

„To ty by sis měl schladit hlavu a poslouchat mě! Nestojím o žádné tvoje omluvy, chápu, jsem prostě někdo, kdo si nezaslouží lásku, nebo cokoliv, co nemáš ty, to mi tak závidíš, Jimine? Nebo mě jen nenávidíš?"

„Právě naopak, Hoseoku! Kdybys mě kurva poslouchal, tak víš, co se ti snažím říct!"

„Ale já tě nechci poslouchat!" křiknu a povalím ho do další hromady sněhu, jen zaklepe zuby, když se mu sníh nasype pod mikinu, i já už se klepu, pomalu necítím prsty na rukou ani na nohou, ale dál držím Jimina přitisklého k zemi.

„fajn...tak mě neposlouchej, řeknu ti to teda jinak." Procedí skrz zuby a tvrdě do mě narazí tak, že se převalím na druhý konec. Vystřídá naše pozice, sedne si na mě obkročmo a nalepí mě na zledovatělou zem. Chvíli mě jen nejistě pozoruje, ale poté mě zalehne celého a udělá něco, co mi zastaví srdce.

Políbí mě.

Své rty přisaje na ty moje tak pevně, abych se neodtrhnul. Chvíli takhle zůstane, abych se z toho stihl vzpamatovat, ale s tím mám velký problém. Moje srdce vynechalo několik úderů, moje tělo se přestalo chvět zimou, ale náhlým přívalem horka a zmatení. Pak se mi ale situace začne sama vyjasňovat.

Uvědomím si, že se vlastně ani odtrhnout nechci, že mi je to horko vlastně příjemné, tak příjemné, jako když mě líbal Yoongi, ale tohle není Yoongi, přesto to stačí k uspokojení mojí dušičky.

Pomalu zavřu oči a na polibek začnu odpovídat. Pohybuju se rty a Jimin tyhle pohyby imituje. Vyměním naše pozice, povalím ho pod sebe, tentokrát jemně a dál se nechám unášet tím horkým proudem vzrušení a lásky.

Když se odpojíme, jen na sebe nejistě koukneme. Jsme úplně červení, ale zároveň fialoví z toho mrazu. Přesto nevěnujeme pozornost našemu prostředí, ale nám samým.

„P-Promiň za všechno, co jsem ti způsobil, Hoseokie." Zašeptá mi do rtů a já jen omámeně přikývnu.

„Já se omlouvám, že jsem nechtěl poslouchat." Jimin se usměje a opět naše rty spojí, tentokrát s větší odvahou. Je nám jedno, že jsme venku, je nám jedno, že pomalu přimrzáme k zemi, je nám jedno úplně všechno. Teď jde totiž o něco jiného – o nás dva. Yoongi mě miluje, miluje i Jimina. Jimin zase miluje Yoongiho a mě taky, stejně tak já oba dva miluju, aniž bych si to uvědomoval.

Ale tahle hádanka už je pro mě vyřešená. S úsměvem si Jiminovi rty přitisknu víc k sobě a přidám na dravosti. Miluju to, užívám si to a nechci to skončit.

„Hoseokie? Co kdybychom to Yoongimu pořádně oplatili?"

Lidi, já pořád dokola poslouchám outro: Ego a jsem na tom mega závislá <3

Já prostě zbožňuju Hobiho hlas a jeho parts in songs, vždycky se na mě přenese ta jeho energie <3<3<3

Sluníčko naše :3 v tomhle příběhu si prostě zasloužíš svůj happyend