Štědrý Den

Taehyung P. O. V.

Jsem právě s Hoseokem v prádelně. Dnes je štědrý den, takže se musí všechno přes dnešek vyprat a všude ve věznici uklidit, zapojili se samozřejmě všichni vězni. V jídelně už je stromeček plný ozdob a světýlek, u kterého si prý večer zazpíváme nějaké koledy, rozdáme si nějaké drobnosti a budeme tam všichni společně, kuchařky napekly cukroví, no, podle Hoseoka je tohle jediný den, když se vězeň necítí jako vězeň – cítí se dobře.

Bohužel, nepřijde mi, jako by se na večer těšil. Od doby, co se pohádal s Yoongim, je v depresivní náladě. Nerozešel se s ním, pořád jsou spolu, ale to jen proto, že se s ním Hoseok rozejít nedokáže, přesto se s ním nebaví a s Jiminem taky ne. Ten tady naštěstí s námi nepracuje, pomáhá v jídelně, tak mám alespoň jistotu, že zase nedojde k něčemu nehezkému.

Myslím ale, že i Hoseoka mrzí, že se to tak muselo všechno pokazit na Vánoce. Jistě se těšil, jak si to s námi a s Yoongim užije, dá mu nějaký malý dáreček, klidně jen láskyplný polibek, ale k tomu teď asi nedojde, těžko říct, jak to s nimi dopadne.

„Máš něco pro Jungkooka, Tae?" optá se mě bezvýrazně Hoseok, se snahou se u toho tvářit pozitivně, už skrz mě, ale moc mu to nejde.

„Um, no...nic, ale nemyslím si, že jsou Vánoce o dárcích, bohatě postačí, když mu ten večer ukážu, že ho opravdu miluju, budu jen s ním a prostě si to užijeme." Hoseok přikývne a zapne pračku s poslední várkou.

„Přeju vám to, jste spolu asi opravdu šťastní." Povzdechnu si a přiložím mu dlaň na rameno. Nechci, aby se tak trápil.

„Hoseokie, i ty můžeš být šťastný, copak si nemůžete všichni tři sednout a vyříkat si to?" Hoseok zakroutí hlavou a otočí se ke mně zády, asi abych mu neviděl do obličeje.

„Nebylo by o čem mluvit, víš? Měl bych to nechat plavat, už jen tři roky..."

„Myslel jsem, že z věznice nechceš pryč." Hoseok přikývne, ale pak se na mě usměje a pokusí se tu všechnu špatnou náladu zahnat.

„Věci se často mění." S tímhle ukončí náš rozhovor, protože se rozejde směrem k cele, no jo, taky bych si odpočinul, práci máme konečně za sebou, tak proč ne. Vyjdu ven z prádelny a zamířím do své cely, ale ještě si vlastně musím zajít k Seokjinovi pro léky, málem bych na ně zapomněl, teď v poslední době na to vůbec nemyslím, to bude asi tím, že jsem dlouho žádný záchvat neměl, takže na nějakou epilepsii opomínám. Jsem za to samozřejmě rád, takže to nechci zakřiknout.

Proderu se sněhem až k ošetřovně, tam je na rozdíl od věznice o dost větší teplo, což je nespravedlivé, protože sem jdu jen na chvíli, proč to tady má Seokjin tak vyhřáté a my ve věznici mrzneme? Nebo, nemáme tam zimu, ale i tak jsem tam v mikině.

Vejdu po schodech k jeho malé ordinaci a zarazím se, když si všimnu, kdo ještě sedí na židli v malé „čekárně". Pohupuje nohama, ani neví, že jsem sem taky přišel. Zrak má zabodnutý v podlaze, takže mu jeho vybledle růžové vlasy spadají do čela. Nejistě přijdu k vedlejší židli a posadím se na ni, až teď ke mně zvedne zrak.

„Ahoj, co ty tady?" optá se mě s pousmáním a já jen pozvednu rameny.

„Mm, jen si jdu pro léky."

„Oh, no jo, ty máš tu epilepsii, že? Hmm, taky si jdu pro léky." Opře se o opěradlo židle a vydechne přebytečný vzduch. „Už tady čekám tak deset minut, Seokjin tam teď někoho má." Přikývnu, jakože chápu a taky se opřu, abych si udělal větší pohodlí, těžko říct, jak dlouho tady budu čekat.

„Byl jsi s Hoseokem v prádelně?" optá se mě zvědavě, ale zároveň opatrně. V poslední době se cítím, jako jejich spojka. Buď se mě ptá Jimin anebo Hoseok, až na to, že Hoseok se ptá proto, aby věděl, kam nemá chodit, aby se s Jiminem náhodou nepotkal.

„Jo, byli jsme tam spolu, a ne, neříkal nic o tobě." Jimin posmutněle přikývne, ale poté se pokusí překrýt tenhle smutek nuceným úsměvem.

„To nevadí...asi už vím, co musím udělat." Tohle mě trochu znepokojí, jen ať to není zase nějaké podřezávání, nebo bůh ví co jiného.

„hele, hlavně zase neudělej nějakou blbost, Jimine."

„Neboj, tohle blbost rozhodně nebude, nebo...to ještě nevím." Nestihnu mu na to nic říct, protože se otevřou dveře a v nich Seokjin a...heh, no jistě, a Namjoon. Pak se nedivím, že se tak zdržel.

„Oh, vy si jdete pro ty prášky, že?" optá se nás trochu nervózně, stejně tak Namjoon se podrbe na zátylku a s rozloučením raději odejde. Seokjin si nás pozve dál a my se s Jiminem na sebe jen uculíme.

„Hmm, Namjoon všechno vysvětluje." Šeptne a já přitakám na souhlas.

„Tak pojďte, všechno to mám tady připravené." Usměje se na nás a my přistoupíme k doktorskému stolu. Přebereme si prášky a hned zase zamíříme k východu. Seokjin za námi zavře, ale ještě, než to udělá, zastaví nás a mile na nás koukne.

„hezké svátky, kluci, užijte si Vánoce."

„Děkujeme, vy taky." Zasměje se Jimin a mrkne jedním okem, oh, upozorňuje na Namjoona?